číslo 25
vychází 13. 6. 2005

Titulní rozhovor

Milan Lasica:
Šlechticem mezi komiky

Pořady z cyklu Kam zmizel ten starý song jsou teď zřejmě vaší hlavní aktivitou v Čechách. Toto téma je vám jako autorovi písniček blízké, mnozí z hostů jsou vašimi známými. Podílíte se na scénáři?
Ne, já pořady pouze uvádím. Autoři mě oslovili ze dvou důvodů: jednak jsem sám textař, takže můžu pokládat řekněme kompetentní otázky, a za druhé jsem slovenský textař - můžu se tedy na problematiku dívat zvenčí.

Přesto ale do rozhovorů vstupujete vlastními připomínkami, zážitky, příhodami. Ty vám jistě nikdo nepředepisuje.
Nechci vystupovat v úloze moderátora, který se scénář naučil nazpaměť. Do rozhovorů doplňuji věci, které si z té doby pamatuji. A populární hudbu padesátých a šedesátých let si pamatuji velmi dobře. Ptám se jako člověk, který byl spolutvůrcem určité kapitoly populární československé hudby. Vím o té době i o textařské profesi hodně a můžu vést rozhovory jako rovný s rovným, zavzpomínat si spolu s hosty.

Vyzkoušel jste si roli zpovídajícího už někdy dříve?
Před dvanácti lety jsem už podobné televizní rozhovory připravoval na Slovensku. Tehdy jsem si s hosty povídal o tom, co je v životě nejvíc udivilo a co považují za důležité, nejen pro svůj život. Tento cyklus měl asi čtyřicet pokračování. S Juliem Satinským jsme s hosty rozmlouvali v pořadu Všeci sú za dverami. Ten dosáhl dokonce sedmdesáti pokračování.

Zdeněk Svěrák vás nazval "šlechticem mezi komiky", vy ale přitom vždy připomínáte svůj maloměšťácký původ. Kde jste získal takovou noblesu? Souvisí s nutností rozdělit si role ve dvojici komiků?
To byste se musela zeptat Zdeňka Svěráka, kde pro mě našel ten úžasný titul. Je to velká poklona, zejména když ji vysloví právě Zdeněk Svěrák. "Noblesa" ale musí být člověku dána, stylizovat se do ní nedá. Samozřejmě že dvojice komiků musí být kontrastní. Julius Satinský byl trochu plebejštější typ, vypravěč. Já jsem zpočátku plnil roli komentátora. Komentátor hovoří zpravidla méně, a když někdo hovoří méně, je považován za rozvážnějšího.

Pozice "rozvážnějšího" byla tedy vždycky vaší rolí?
Moje role se pravděpodobně vyvíjela, ale já se nesleduji do té míry, abych to věděl přesně.

Jaký máte vy sám rád humor, intelektuálnější, nebo takzvaně lidový?
Mám rád dobrý humor, takto ho nedělím. Líbí se mi humor Woodyho Allena, Miroslava Horníčka, Oldřicha Nového, Hugo Haase, Divadla Járy Cimrmana. Z toho se snad určitý styl dá odvodit.

Odsuzujete "baviče", tak, jak je odsuzoval například právě Miroslav Horníček?
Neodsuzuji je. Za prvé příliš nesleduji, co se děje v televizi, a mimo to si myslím, že bychom se my sami měli snažit, aby televize nerozhodovala o našem volném čase a vkusu.

Televizi nesledujete z přesvědčení, nebo proto, že na ni nemáte čas?
Čas bych měl, ale myslím si, že jsou i jiné způsoby, jak jej využít.

Říkáte o sobě, že jste velmi uzavřený. Co děláte pro to, abyste se otevřel při vstupu na jeviště?
Teď už nic, jde to automaticky. Ale kdysi jsem se povzbuzovat musel, před vstupem na jeviště jsem měl obrovskou trému. Někdy jsem si dával i koňak na kuráž.

Hovoříte se svou manželkou, Magdou Vášáryovou, o práci toho druhého?
Se ženou se teď potkáváme výjimečně, několikrát do roka, takže probíráme jiná témata než pracovní. Ale pochopitelně se vzájemně informujeme. Já do práce své ženy tak dopodrobna nevidím, ona do mé ano, protože divadlo je její původní profesí.

Vaše dcery studují ve Vídni. Čím se tam zabývají?
Studují na univerzitě ekonomii. Nevím, proč si vybraly zrovna ekonomii, možná se neuměly rozhodnout, a v tom případě není špatné vystudovat ekonomii. To nemůže uškodit.

Vzhledem k práci vaší manželky a studiu dcer v zahraničí býváte asi často sám. Navíc říkáte, že se s ostatními stýkáte pracovně a jen občas si zajdete zahrát golf. Nevadí vám samota?
Nevadí mi. Kdyby mi vadila, asi bych se snažil stýkat se s lidmi. Teď se pravidelně vídám jen s jedním kamarádem. Chodíme do kaváren a vedeme kavárenské debaty. Je dobře, když člověk může - ale nemusí - být sám.

Jak vypadají kavárenské debaty?
To jsou hovory o všem: o politice, o ženách, o umění, o dějinách. Často velmi zajímavé.

Nechodíte tedy vůbec do společnosti?
Jen když musím. Třeba oslavy po premiéře v našem divadle se samozřejmě zúčastním.

S panem Satinským jste prý zamlada často chodili do kaváren pro inspiraci. Jsou dnes kavárny stejně inspirující?
Ano, to se nemění. Kaváren je teď o mnoho víc než předtím, některé jsou velmi příjemné. Staré město je teď také mnohem krásnější.

Máte svou oblíbenou kavárnu?
Vždycky po jistý čas. Když se dozvím, že otevřeli nějakou novou kavárnu, jdu se tam podívat.

Kavárny patří k životu ve městě. Vy sám tvrdíte, že nerad chodíte do přírody a jste vysloveně městský člověk. Procházíte se po městě?
Ano, města mě velmi zajímají. Jezdím často na zájezdy, ale i na různé výlety. A procházky po městě vyhledávám. Rád vnímám atmosféru malých i větších měst.

Proniká atmosféra měst i do vaší tvorby?
Nevím, ale lze předpokládat, že cokoli člověk prožije, projeví se nějak v jeho tvorbě.

Která města máte zvlášť rád?
Mám rád Prahu, je to skutečně v Evropě unikátní město. Dalším mým oblíbeným městem je Brno. Není nijak zvlášť atraktivní, ale žijí tam příjemní lidé a jsou tam příjemné podniky.

Kniha, kterou o vás napsal Boris Dočekal, se jmenuje Melancholický klaun. Jste opravdu melancholický?
Je těžké dát odpovědět takzvaně sebehodnotící. Mám o sobě pravděpodobně trochu odlišnou představu než lidé, kteří mě nějak vnímají. Ale s tím se dá těžko něco dělat. Melancholie je někdy velmi příjemný pocit a podle mě je melancholie a humor šťastné spojení.

Býváte smutný?
Ne, i když tak někdy vypadám. Lidé se mě ptají proč. Já ale jenom nevypadám veselý.

Proč vlastně celý život děláte humor, vystupujete před lidmi, bavíte je, režírujete komedie? Máte rád legraci?
Já mám rád moment, když člověk něco na jevišti učiní a lidé na to reagují smíchem. To je krásná zpětná vazba. Ale neusiluji o to, aby se lidé smáli za každou cenu.

Poté, co vás - a nás - opustil pan Satinský, spolupracujete s někým úžeji?
Ne. Tvořili jsme spolu dvojici více než čtyřicet let a myslím, že už není vhodný čas na to, abych se ho pokusil někým nahradit.

V Českém rozhlase jste s Juliem Satinským po určitou dobu připravovali improvizovaný pořad Škola života, rady, jak se chovat v nejrůznějších životních situacích. Mám dojem, že jste se při natáčení sami bavili.
Ano, ta práce nás velmi bavila, ale mimo tohoto cyklu jsme toho v rozhlase příliš nenatočili. Dva roky jsme měli v bratislavském rozhlase pravidelný program a potom vlastně až zmíněnou Školu života. Aniž jsme to tehdy tušili, byl to vlastně náš společný pořad na rozloučenou.

Práce v divadle je zřejmě náročnější (už tím, že se nic nedá smazat či sestříhat), vy navíc divadlo vedete. Nevadí vám při tom například papírování?
Samozřejmě se nevyhnu přípravě smluv a daňových přiznání, ale tolik mi to nevadí.

Využíváte své pozice ředitele Štúdia L+S k tomu, abyste uváděl hry, které jste dříve uvést nemohl?
Ani ne, já jsem takové tužby nikdy neměl. S Juliem Satinským jsme měli pouze ambici uvádět svoje texty, a pokud to bylo možné, také jsme je uvedli. V současnosti v některých textech hraji, v některých ne. A snažím se lidem poskytovat to, čemu se tak banálně říká "inteligentní zábava".

MIRKA ŠTÍPKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ

Starý song hned tak nezmizí

Cyklus Kam zmizel ten starý song, věnovaný televizním písničkám a jejich tvůrcům, je pravidelnou součástí nedělního podvečera na ČT 1 od roku 2004. Hosty Milana Lasici již byly desítky autorů, od těch nejznámějších po takřka zapomenuté. Vedle moderátora je pod pořady podepsána dvojice Vladimír Poštulka - Jiřina Židková. A právě Jiřině Židkové, pracující v archivu České televize, jsme položili několik otázek.

Co diváky cyklu čeká v nejbližší době?
Do prázdnin vysíláme premiéry - pořady s Robertem Křesťanem a Janem Nedvědem. V létě budeme reprízovat nejžádanější díly, třeba ten s Ivem Plickou, který sice nepatřil k nejsledovanějším, ale fanoušci Petra Nováka, pro kterého Plicka výhradně psal, o něj stále projevují zájem. Zopakujeme i další úspěšné díly - s Michalem Bukovičem, Jiřím Grossmannem, Karlem Krylem, Karlem Marešem. Uvedeme i zatím nejsledovanější díl s Františkem Ringo Čechem, který vidělo třičtvrtě milionu diváků.

Od září chystáte další premiéry - na koho se můžeme těšit?
Hned 12. září na Hanu Zagorovou, následovat budou pořady s Ladislavem Štaidlem, jehož píseň Kávu si osladím máme v archivu v sedmatřiaceti různých zpracováních, ať už jako píseň nebo jako hudební podkres. V červnu budeme točit díl s Michalem Pavlíčkem a vzpomeneme na spoluzakladatele žánru televizní písničky, režiséra Jána Roháče, o němž budou hovořit jeho žena Zuzana Buriánová a kameraman Jiří Lebeda. Rádi bychom přivítali i Ladislava Rychmana, autora snad prvního klipu - televizní písničky Dáme si do bytu. Bohužel ze zdravotních důvodů účast na natáčení odmítá. Dále chceme pozvat Pavla Nováka a připravujeme i díl věnovaný Josefu Kainarovi, v němž vystoupí Michal Prokop a Vladimír Mišík, zazní i Kainarovy písně v podání Karla Plíhala.

Takže si přijdou na své i posluchači tzv. menšinových žánrů?
Mou snahou je, aby se v této galerii autorů objevovala jména napříč ideologiemi, ale i žánry. V červnu bychom měli natáčet samostatný díl s Mišíkem a budeme pokračovat také v řadě písničkářské. Z trojhvězdí Merta - Kryl - Hutka nám chybí ještě Vladimír Merta.

Napadá vás ještě někdo, koho divákům "dlužíte"?
Stále jsme dlužni například portrét jednoho z nejdůležitějších textařů šedesátých a začátku sedmdesátých let - Jiřího Štaidla. Bohužel se nám zatím nepodařilo sladit termíny Karla Gotta a dalších zpěváků, kteří by o něm měli pohovořit.

Jak dlouho byste ještě v cyklu chtěli pokračovat?
Myslím, že tvůrčích osobností, s nimiž nebo o nichž jsme nenatáčeli, je ještě dost, stejně jako archivních materiálů. Za čtrnáct let práce v televizním archivu mám "nakoukáno" několik tisíc pořadů, a vím, že potřebujeme-li nalézt zajímavou podobu některé písničky, je kam sáhnout. Záleží tedy na našich divácích. Soudě podle ohlasu, je naše pořady stále těší.

MILAN ŠEFL