číslo 24
vychází 6. 6. 2005

Titulní rozhovor

Pavel Kudrna:
Hvězdné manýry posluchač
neodpouští

Začínal jste na stanici zásadně odlišné od té, na které působíte dnes, na Vltavě. Byla to jen shoda okolností?

Byla to tehdy jediná možnost, jak se dostat k mikrofonu. Vážné hudbě jsem vůbec nerozuměl, dokonce mě ani nebavila. Já jsem pokukoval po tehdy velice populárním Studiu 7, kde byl ale uzavřený tým moderátorů a dostat se mezi ně byl obrovský problém. Dělat hlasatele zpráv, to se mi také nechtělo. Takže na té Vltavě jsem nakonec měl největší prostor. Nebo lépe řečeno, tady jsem se drápkem chytil rozhlasu. Příležitostí moderovat bylo málo, bylo to spíše jen ohlašování a odhlašování pořadů, mezi kterými jsem měl třeba hodinu volno, protože se vysílal nějaký koncert. Nebo dokonce tři hodiny, když šel pořad 3 x 60, a to stereo, který byl také celý dopředu natočený. Ale příležitost to byla a já byl šťastný. Seznamoval jsem se s tehdejšími rozhlasovými osobnostmi, poznával lidi z oboru. Co víc si mohl student přát.

Do Studia 7 jste se ale nakonec přece jen dostal.

Povahou jsem byl asi opravdu moderátor, a tak jsem i na těch malých plochách na Vltavě dělal věci, které v té době nebyly zvykem. I koncert jsem ohlásil uvolněně, k lidem jsem nemluvil vážně, důstojně a stroze, ale jako kdyby stáli přede mnou a já si s nimi povídal. Posluchačům se to sice líbilo, ale kolegům nikoli, říkali, že se to k této stanici nehodí. Možná měli pravdu, ale já "tvořil". Povídalo se o tom i na vedení rozhlasu a šéfové nějak nevěděli, co se mnou mají dělat. A protože můj zájem o moderování Studia 7 byl všeobecně známý, nakonec mi jeho šéf Miroslav Kaiser externí spolupráci opravdu nabídl. Jakmile jsem dostudoval a měl po vojně, nastoupil jsem tady na plný pracovní úvazek. Mimochodem i během toho roku vojenské základní služby, kdy jsem byl v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého v Praze na Pohořelci, jsem chodil skoro denně vysílat.

Poslechnete si dnes i sesterské stanice Radiožurnálu?

Ale ano. Protože bydlím na Berounsku u Karlštejna, často poslouchám Region, občas naladím krátce Prahu, jen tu Vltavu už ne. K vážné hudbě třeba dospěji časem. Zase na druhou stranu ji znám do detailu, protože moje partnerka Jana na Vltavě pracuje. A jestli se občas kvůli něčemu pohádáme do krve a končíme až u babiček z pátého kolena, jsou to právě naše stanice. Zejména, když se v rozpočtu Českého rozhlasu nedostává peněz, tak si ty naše stanice rušíme navzájem.

V rozhlase pracujete už dvaadvacet let. Dokáže tak ostříleného moderátora ještě něco překvapit, "rozhodit"?

U mikrofonu jsem po těch letech asi opravdu jako doma, takže to, co mě rozhodilo dřív, mě už nechává naprosto klidným. Před lety, když třeba redaktor nedodal plánovaný příspěvek, dokázal jsem v průběhu vysílání zaběhnout do redakce, udělat tam cirkus a vynadat i vedoucímu redakce. Dneska vím, že každý příspěvek se dá nahradit, aniž by to posluchač pocítil. Časem jsem se zkrátka naučil hledět si své práce a dělat pro její úspěch maximum. Pak ani nemáte čas řešit problémy, které má na starosti někdo jiný. Co mě ale opravdu dokáže vytočit, to jsou hvězdné manýry některých nových mladých redaktorů. Naštěstí jsou v menšině, ale tlak dovedou zvednout nejenom mně. Jenže rozhlas je v tomto nekompromisní. Můžete se tvářit jako hvězda, ale pak jdete k mikrofonu a buď tou hvězdou jste nebo ne. Posluchač vám to řekne jasně.

Český rozhlas prochází od devadesátých let procesem modernizace a digitalizace. Jak moderní technologie ovlivňují práci moderátora?

Moderní doba, ale dá se říct, že i nedostatek financí, postavili některé moderátory před novou profesi. Profesi technika. Zatímco ve dne je moderátor ve studiu a o technické záležitosti se starají zvukaři, při nočním moderování je to jiné. Staráte se nejen o moderování a obsah vysílání, ale i o jeho technické odbavení. Jste nejen u mikrofonu, ale také za mixážním pultem, počítačem s vysílacím programem a je to všechno jen na vás. A protože je to pro moderátory novinka, nastávají situace, které nás dokážou pořádně vykolejit. Představte si, že vysíláte, hraje hudba a najednou se počítač rozhodne, že by měl raději ve vysílání ticho. A vy pak sedíte před přístroji, které žádný problém neukazují a přesto ticho trvá. Takové to nekonečné, kdy se vám vteřina zdá věčností. Buď se počítač umoudří nebo voláte o pomoc. V takovém případě z vedlejšího studia letí jako o život opravdový technik, který dá zpravidla vše do pořádku. Ale jsou to okamžiky, kdy mám srdce v krku.

Jaká je dnešní práce moderátora na nejposlouchanější stanici?

Vypadá to docela jednoduše. Přijdete, sednete, povídáte. K tomu si dáte kávu a občas zažertujete s okolím. Ale to, že to tak vypadá, neznamená, že tomu tak je. Nechci používat fráze, ale moderátorství je obrovská řehole. Je třeba být takzvaně v obraze. Nemusíte být odborníkem ve všem, ale musíte mít všeobecný přehled o tom, co se děje, a to i přesto, že zásadní materiály připravují odborní redaktoři. Musíte vědět, kde ověřit odborné záležitosti, komu zavolat. Měl byste něco vědět o hudbě, znát alespoň minimálně technickou stránku věci. To proto, abyste nechtěl nemožné a naopak, abyste požadoval to, co možné je, když se do toho někomu třeba moc nechce. Jde o komunikaci s týmem. Za vysílání sice nese přímou odpovědnost editor, ale vy ji vždy nesete před posluchačem. Jemu se zodpovídáte. A posluchač dovede být tvrdý. Uděláte pár chyb, pár přehmatů a jste u něj ztracen. Moderátor zkrátka balancuje na ostří nože. Musí skloubit svou představu s představou vedení a s tím, jak to chtějí posluchači. Mně se to snad podařilo. Ale byla to opravdu dlouhá a bolestivá cesta!

Od externího vztahu jste přešel do zaměstnaneckého poměru a dnes jste zase v externím úvazku. Jaké to má výhody a nevýhody?

Jde o pocit jakési relativní svobody. A o podnikání. Mám širší záběr, nemusím chodit do práce každý den ve stejnou dobu, ale zato jsem si zvykl opravdu hodně pracovat - bez ohledu na čas. Jeden týden padám únavou a spím pár hodin denně a další týden jsem třeba na cestách. To by se patrně při plném úvazku nedalo. A jistota ze smlouvy na dobu neurčitou? Myslím, že na to se v rozhlase nehraje. Nejste dobrý, budete nahrazen. Jinak by ani veřejnoprávní rozhlas v konkurenci nepřežil.

A jaký je vztah stanice, potažmo rozhlasu právě k externím spolupracovníkům?

Máme všechna práva a povinnosti jako stálí zaměstnanci. V přístupu a práci žádný rozdíl není. Jedinou výjimkou je věc, která mrzí už hodně dlouho skoro všechny externí moderátory. Jde o možnost parkování v rozhlasových garážích. Jako externista nemáte šanci. A teď si představte, že jedete na noční moderování, venku mrzne až praští, garáž je poloprázdná a vy tam nesmíte. Po pěti hodinách za mikrofonem a mixážním pultem, v době, kdy padáte únavou, vám nezbývá, než jít, smést z auta sníh, škrábat čtvrt hodiny námrazu a pak sednout do promrzlého vozu. A to cestou k němu míjíte vyhřátou garáž, kde je, opakuji, řada volných parkovacích míst.

Jak jste se vlastně dostal k projektu Výlety, jehož jste už třetím rokem nejen moderátorem, ale i hlavním koordinátorem?

Prvotní impuls přišel od ředitele stanice Alexandra Píchy. Akce na rozhlasových narozeninách se mimořádně povedla a tak ho napadlo v tom pokračovat. A protože věděl, že mám za sebou už řadu velkých projektů, od hudebních turné po televizní zábavné a hudební pořady, které se vysílaly v přímých přenosech, nabídl mi, jestli se toho nechci ujmout. Samozřejmě, že jsem chtěl! Principem projektu je to, že ukazujeme rozhlasovou práci mimo rozhlas. Jeden Den otevřených dveří je málo, na takovou akci může z kapacitních důvodů přijít vždy jen omezený počet návštěvníků. Tak za nimi, pravda už s moderním stanem, vyjíždíme víkend co víkend, navštěvujeme místa, kde se něco zajímavého děje a kde se pohybuje spousta lidí. Ti pak chodí k našemu stanu, kde se setkávají s rozhlasovými osobnostmi a našimi hosty, mohou si vyzkoušet různé modifikace rozhlasových soutěží, vyhrát zajímavé dárky, zkusit práci redaktorů, moderátorů, nechat si nahrát svůj hlas a jeho záznam si odnést na cédéčku. Samozřejmě, že z těchto akcí také vstupujeme do vysílání a nabízíme zpravodajské informace.

Čím si vysvětlujete, že rozhlasové zákulisí je pro posluchače tak lákavé?

Určitě je v tom jakási nevyslovená úcta k médiu, které každého provází od dětství. A asi i jisté tajemno: každého posluchače zřejmě někdy napadne tipnout si, jak vlastně vypadá jejich oblíbený moderátor, člověk, který je denně provází životem a vstupuje do jejich obydlí. Na našich akcích mohou svou představu konfrontovat se skutečností a to je také jeden z důvodů, proč se přijdou podívat.

Podle jakého klíče vybíráte místa a akce, která navštívíte?

Zajímá nás, ve kterém regionu se akce koná, jestli je dost důstojná a atraktivní pro posluchače. Velice důležité je, jaké budou na naši cestu náklady a kolik lidí na akci může přijít, což samozřejmě ovlivní návštěvnost našeho stanu. Vždyť i nám jde o reklamu. Na jedné straně chceme ukazovat naši práci, na straně druhé získávat nové posluchače. Když kolem nás - jako na loňském Znojemském vinobraní -, projde padesát tisíc lidí, řada z nich si nás posléze naladí. A možná získáme další stálé posluchače. V neposlední řadě hrají důležitou roli i zájmy lidí v týmu. Patrně nepojedeme na akci, která by nás nudila a byla pro nás trestem, byť by na ní bylo dost lidí. Práce nás musí také bavit.

Připravovat tak organizačně náročnou akci asi není žádná legrace. Co konkrétně máte na "povel"?

Je toho hodně. Trávím hodiny nad internetem, zjišťuji, co se kde chystá, píšu nebo volám organizátorům, domlouvám schůzky, podmínky a termíny. A jestliže za rok máte v plánu skoro čtyřicet akcí, je to opravdu kus práce. Pak jsou také důležitá jednání s ředitelem stanice, jeho zástupci, s šéfredaktorem, marketingem. Ti všichni se k trase ze svého postu vyjadřují. Pokud je trasa schválena, musíme domluvit technické podmínky na místě, zajistit rozhlasovou techniku, objednat auta, lidi, domluvit honoráře. Je potřeba získat propagační materiály, ceny do soutěží, připravit webové stránky, dodat podklady pro výrobu rozhlasových anoncí, fotografie lidí, kteří na akci pojedou a tak dále a tak dále. Tady musím dodat, že hodně starostí na sebe bere kolegyně Eliška Klepalová z marketingového oddělení stanice Radiožurnál, která je, mimo jiné, jakýmsi styčným důstojníkem mezi mnou a rozhlasem.

Vedle Výletů jste podepsán i pod rozhlasovými projekty Těžká sázka a Dvojitá šance, zaměřenými na pomoc posluchačům s nadváhou a závislostí na nikotinu. Máte představu, kolika lidem jste od obezity či cigaret pomohl?

V případě Těžké sázky to mohu říct částečně i na konkrétních číslech. Šlo o jakousi hru, kdy se vždy dva posluchači vsadili, že za rok zhubnou o nějaké kilogramy. Podepsali na to dokonce smlouvu a když se jim to nepodařilo, museli tomu druhému splnit nějaké předem dané přání nebo vyplatit finanční částku. Jen těch písemně, tedy smluvně přihlášených posluchačů bylo víc než tisíc. To je neuvěřitelné číslo, zejména, když si představíte, že každý z nich musel dojet do některé regionální stanice Českého rozhlasu, tam se nechat zvážit, změřit podkožní tuk a podepsat smlouvu. Při závěrečném kontrolním vážení se zjistilo, že úbytek na jednoho posluchače byl v průměru šest kilogramů. Ale byli rekordmani, kteří zhubli 20 i 40 kilogramů. Klobouk dolů. Co se týče Dvojité šance, účastníci se tentokrát nemuseli zavázat smluvně. Dokázat, že opravdu přestali kouřit, bylo tedy dost složité. Součástí projektu byla vědomostní soutěž, která vyvrcholí 25. června na zámku Sychrov, vítěz pojede na zájezd k norským fjordům. Záznam finále hned v pondělí 27. června ve 20.05 odvysílá Radiožurnál a posléze i regionální stanice, které jsou opět do projektu zapojeny.

Těžká sázka prý neunikla pozornosti ani za "velkou louží".

Z toho jsem měl velkou radost. Přes našeho odborného garanta Merrylinku, poradnu pro snižování nadváhy, se o projektu dověděli lékaři v Chicagu a kolegium specialistů našemu projektu udělilo Zvláštní uznání. To za nás převzal programový ředitel Českého rozhlasu Josef Havel, což je mimochodem člověk, který našim projektům dává zelenou a prožívá s námi všechny radosti i problémy.

Už máte připraven nějaký další projekt? Na co se chystáte v nejbližší době?

Chtěl bych zdokonalit Těžkou sázku pro televizi, zájem totiž projevili právě v USA, odkud přišlo ocenění. A také chci zdárně dotáhnout Dvojitou šanci do finále a pak to lehce oslavit. Tedy, bude-li co! Chystám se také absolvovat, pokud možno, celou trasu Výletů. A v rukávu mám projekt, který bych rád odstartoval na začátku příštího roku. Ale jak se říká, neprozrazuj své plány, nepřítel naslouchá... A to jsem se ani nezmínil, že mám obrovskou zahradu, kde je potřeba silná, neumdlévající ruka. Vlastně i tam, při té nekonečné práci, vznikla řada nápadů. Včetně toho na příští rok.

MILAN ŠEFL