číslo 24
vychází 6. 6. 2005

Rozhlasová publicistika

FONOGRAM

Na šelakové gramodesky bylo natočeno mnoho písniček z pera komponisty, dirigenta a filmového herce, jehož profil přináší pokračování našich výletů do historie české populární hudby. Některé z nejznámější písniček tohoto skladatele si mohou posluchači ČRo 2 - Praha poslechnout v úterý 14. a 21. června vždy krátce po 21. hodině.

Eman Fiala na gramodeskách

Snad žádné pojednání zabývající se českou populární kulturou meziválečného období se neopomene zmínit o výrazné osobnosti filmového herce, hudebního skladatele, kapelníka a zpěváka Emana Fialy. Narodil se 15. dubna 1899 na Smíchově do hudebně založené rodiny, v letech 1914-17 studoval na konzervatoři v Praze varhany a kompozici u profesora Jaroslava Křičky a krátce poté se stal kapelníkem divadla Varieté řízeného tehdy Karlem Hašlerem. V roce 1918 se stal členem Červené sedmy, pro jehož členy složil hudbu ke dvou desítkám kupletů a šansonů. Po rozpadu tohoto literárně-kabaretního sdružení odešel do divadla Rokoko, v roce 1921 přešel k E. A. Longenovi do kabaretu Revoluční scéna a o rok později byl s tímto bouřlivákem krátce angažován v berlínském kabaretu Die wilde Bühne. V roce 1923 opět působil v Rokoku a brzy existovalo již jen velice málo meziválečných kabaretních či operetních divadel, kde by tento nevlastní mladší bratr Ference Futuristy byť i jen po krátký čas nepůsobil.

Jakožto hudební skladatel zaznamenal Eman Fiala svůj první větší úspěch v roce 1923, kdy na téměř celou sezónu zakotvil ve smíchovské Aréně. Její ředitel Antonín Fencl tehdy nechal na scéně tohoto divadla inscenovat vůbec první výpravnou revui v ČSR - jmenovala se Evropa o nás ví. Jejím autorem byl sám pan ředitel (pod dvojím pseudonymem J. Armand a R. Lenoir), texty k písním napsal R. Jurist a hudbu složil E. Fiala společně s Jaroslavem Jankovcem a Karlem Pečkem. Režie a hlavní role se v tomto veleúspěšném kasaštyku ujal Ferenc Futurista. Toho pak Eman od poloviny dvacátých let většinou provázel na jeho poutích po různých pražských kabaretech a divadlech. Jako skladatel měl Eman Fiala koncem dvacátých let úspěch především s písničkami Kde je moje máma a Karolíno, nechme to, které byly natočené na gramodesky mnoha různých značek. Hudbu Emana Fialy později kritika obecně hodnotila jako "revuálně efektní, typu veseloherního až groteskního" (Československý hudební slovník, 1963-65).

Eman Fiala se výrazným způsobem zapsal též do dějin českého filmu: v němých groteskách účinkoval již od roku 1917 (poprvé ve snímku Učitel orientálních jazyků), zpravidla buď se svým otcem, strýcem či bratrem, případně se všemi najednou. Celkem hrál asi ve 30 němých filmech, do konce svého života se objevil ještě v půldruhé stovce zvukových filmů. Pod několika snímky je podepsán jako autor scénáře nebo námětu a asi ke 25 filmům také složil hudbu. Z těch nejznámějších jmenujme tituly Muži v offsidu (1931, písničky Dej gól, jen gól a Šijem, pořád šijem) Pobočník Jeho Výsosti (1933, valčík Zapomeň, že už se loučíme) nebo Těžký život dobrodruha (1941, slowfox Sám já chodívám rád). Nezapomenutelné jsou také jeho herecké kreace v roli dirigentů tanečních orchestrů v Malostranských mušketýrech (1932) a především v dodnes často reprizované komedii Hotel Modrá hvězda (1941). Jeden z posledních filmů, v nichž hrál, byla populární "koňská opera" Limonádový Joe z roku 1964.

Od roku 1932 působil Eman Fiala jako dirigent divadelního orchestru pražského Divadla Vlasty Buriana. Na scéně smíchovského Švandova divadla byly v polovině třicátých let inscenovány jeho úspěšné revue Pro tebe, maminko, Jak se Jim Piendick pokanadil a Od srdce k srdci. Po roce 1945 vystupovali Eman Fiala a Ferenc Futurista ve Scéně FF v pražském paláci Kotva, po Ferencově smrti v roce 1947 účinkoval Eman s různými kolegy (Tino Muffem, Zdenou Vincíkovou) v estrádních zájezdových pořadech a vystupoval v rozhlase a televizi.

Na gramofonových deskách byl Eman Fiala přítomen od roku 1928, kdy doprovázel na piano Ference Futuristu v prvních nahrávkách jeho kupletů a kabaretních popěvků. Tyto snímky se natáčely na gramodesky značky Vox v Berlíně, kam oba bratři zajížděli autem vždy v noci po skončení představení v kabaretu Rokoko. Dopoledne nahrávali gramodesky a do Prahy se vraceli týž den odpoledne tak, aby ještě stačili večerní představení, v němž účinkovali. Eman Fiala doprovázel Ference na klavír ještě v jeho dalších nahrávkách pro gramofonovou firmu Homocord v letech 1929-1931.

Klavír E. Fialy slyšíme též v několika nahrávkách trampských souborů Mottlova parta a Settler´s Club určených pro gramodesky značky Pallas, Polydor a Esta, jež byly natočené v roce 1932 a 1933 v pražském nahrávacím studiu gramofonové firmy Esta. Mezi těmito snímky byly i písničky E. Fialy Tvé oči to poznaly, Život je bloudění, Jednou snad, Mládenci sláva, Tam na tom nábřeží, Já nemám žádnou práci a Marta.

Na etiketách gramodesek značky Ultraphon se jméno Emana Fialy objevilo poprvé v roce 1932, kdy doprovodil na klavír zpěv Setlerů a herečky Jiřiny Šejbalové v nahrávkách písní Život je bloudění a Jednou snad se všechno změní. Ve stejném roce doprovodil Orchestr Divadla Vlasty Buriana pod řízením Emana Fialy zpěv Vlasty Buriana na dvou prvních nahrávkách tohoto komika pro etiketu Ultraphon v melodiích Já mám v lese doubeček a Písni o duchu a Setlery v tangu Proč marně bdím, pocházejícím z frašky Hadrián z Římsů. V roce 1935 doprovodil stejný orchestr tenoristu O. Kováře v písních E. Fialy Kdo ví, co zítřek dá a Já neříkám tak, ani tak.

V roce 1937 natočil taneční orchestr dirigovaný E. Fialou (s S. E. Nováčkem u klavíru) sérii asi tří desítek snímků českého populáru se zpěvem K. Ctibora a Al. Remeše, které byly určeny pro etiketu HMV. Většina snímků se však nepovedla a vylisováno proto bylo jen několik málo titulů (např. písničky Kousíček za Prahou a Pro chvilku štěstí).

Hlas samotného Emana Fialy zachovaly gramodesky pouze ve dvou případech: poprvé nazpíval v roce 1937 v duetu s Máňou Hankovou a za doprovodu orchestru Dola Daubera polku z operety Klatovští dragouni nazvanou Já vím, já vím, že máš mne rád. Podruhé a naposledy si zazpíval za doprovodu orchestru R. A. Dvorského v roce 1943 s Ferencem Futuristou. Jejich dvoudílná satirická hudební koláž na text M. Jaroše nazvaná Balada o člověku nevrlém aneb Tichý dům si laskavým způsobem brala na paškál mimo jiné jak zpěvní projev pouličních zpěváčků, tak manýry tehdy módních swingových zpěváků.

Eman Fiala zemřel 24. června roku 1970 v Praze.

GABRIEL GÖSSEL

Obrazové materiály archiv autora