číslo 20
vychází 9. 5. 2005

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Emoce, emoce...

K úvahám o emocích mě přimělo jejich masové a mediálně podporované vzedmutí kolem úmrtí papeže, jakož i obdobné, leč se záporným znaménkem, při vyhasínání politické hvězdy dříve velmi milovaného Stanislava Grosse.

Emoce jsou dobré i zlé, život rozjasňující a ochraňující i všeničící. Projevují se radostí, smutkem, přející láskou, oddaným přátelstvím, taky ale závistí, řevnivostí, zlobnou nenávistí, žárlivostí, strachem, jsou přítomny v obdivu k těm, co něco dokázali, i ve fanatickém uctívání jejich kultu, v oddané věrnosti i otrocké závislosti.

Dodnes cítívám silné poryvy svých dětských citů při pohádkách Boženy Němcové, vzpomínám na úlevné slzy, když konečně jelen svého Smolíčka vysvobodil. Mnohem později, když jsem už dělal filmy, jsem tuto zkušenost zúročil: uvědomil jsem si, že člověk je tvor, jehož mozek podrží informaci daleko raději, když je předtím příběhem nebo filmovým jazykem citově zasažen. Bez emocí by nebylo umění, bez špetky citovosti postrádá každé vyprávění šmrnc a jiskru. Konečně i humor, to nepostradatelné koření, je také dítětem nevyzpytatelného kolotání našich emocí. Silné pozitivní citové pnutí, nejčastěji láska, je jednou z nejmohutnějších motivačních sil k velkým činům, které nejen hory přenáší, ale pokoří i přirozenou úpornost lenosti. Bez silných emočních vznětů by nebylo rytířské statečnosti, která se v pohádkách právem přisuzuje srdci.

Leč emoce mají neméně výraznou odvrácenou tvář. Jako má láska svůj rub v nenávisti, v kterou se snadno zvrtne, lomcují odnepaměti vichřice negativních emocí životem člověka. Média nám dennodenně podávají nemilosrdné svědectví, že u zrodu krvavých náboženských, etnických, politických, ale i jen normálních mezilidských záštiplně nenávistných vášní stojí člověku tak věrná emoce.

Náš emoční život se podobá dubnovému počasí, je nepředpovídatelně proměnlivý, bez řádu a špetky logiky. O labilní vrtkavosti našich citů vypovídá konečně příběh, v kterém na počátku vztahu roztomilé sykavky milovaného partnera probouzejí v jeho protějšku vzrušivě těšivé tetelení, aby střihem po létech způsobovaly témuž alergickou kopřivku, kdykoliv jsou byť jen zdálky zaslechnuty. Nevyzpytatelně šalebné mámení našich emocí a vášní mívá doložitelné psychosomatické následky. Konečně už dávno se říkávalo: emoce, emoce, jsou z nich jenom nemoce.

Když je člověk mladý, rád naskočí do vlaku plného atraktivních citových vznětů, ideologií, věrouk a rychle se s nimi ztotožní. Starší člověk, zatížen zkušeností plnou deziluzí, už zvažuje, nebo by zvažovat měl, čemu své srdce otevře a kde nechá raději uzamčeno. Bez obav ale podléhám dojetí, když potkám člověka, z kterého sálá moudrá laskavost a dobrota, kterou nezištně, neokázale a takřka marnotratně vyzařuje vůkol. Je to pro mě stejně zázračný úkaz jako křišťálová voda vytékající zdánlivě nazmar z lesní studánky.

JAN ŠPÁTA
kameraman, režisér