číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Titulní rozhovor

Jiří Macháček:
Byl bych rád za cokoliv, cobych měl společného s Vinnetouem

Kolik času strávíte dnes u rádia jako posluchač?
Rádio poslouchám téměř vždycky, když jedu autem. A zároveň téměř výhradně - málokdy poslouchám rádio jindy. Jsem takový typický "řidič - posluchač" a "posluchač - řidič". Ovšem můj vztah k rozhlasu je velmi kladný: rádio jsem vždycky chápal jako obrazové médium. Za těmi zvuky, které se linou z reproduktoru, se vždycky odvíjela nějaká představa, nějaký obraz. To mě na rádiu vždycky bavilo. A rád jsem si představoval posluchače, jak a co si představují, že se právě děje ve studiu nebo někde v prostoru mezi studiem a mikrofonem. Tohle všechno rádiu dává obrovské možnosti proti televizi, která je zatížená materializací obrazu. Tou rozhlas zatížen není a tak si může ten obraz mystifikovat, vymýšlet a hrát si s ním. A to je na rádiu půvabné.

Když rádio takhle prožíváte, soustředíte se vůbec na řízení?
Určité nebezpečí, že se při nějaké představě zasním, přestanu dávat pozor a něco se stane, tu samozřejmě je. Ale ono je nebezpečné vůbec žít.

Posloucháte díky své rozhlasové zkušenosti rádio jinak, než kdybyste ji neměl?
Rozhodně, to vnímání je úplně jiné, rozhlasové zkušenosti v tom hrají významnou roli. Tak třeba: když se poprvé dostanete do studia, zjistíte, že tam je jakýsi knoflík, kterému se říká kašlátko. Říkáte si - kašlátko, co to je? Nezačne to při zmáčknutí kašlat? Jednou jsme s Jardou Duškem "udělali" vysílání, které bylo asi z poloviny věnované jenom kašlátku. A tak taky samozřejmě poznám, když někdo ve vysílání kašlátko použije.

Jste shovívavější vůči rozhlasovým moderátorům, hlasatelům a uvaděčům?
Myslím si, že ano. Řekl bych, že spíš čekám na chybu, která se stane. Zajímá mě to, co nebylo připravené a vzniklo samovolně - záchvaty smíchu, přebrepty, nezadržitelné kašlání, dlouhotrvající nenalézání potřebného výrazu. To jsou věci, které mě baví nejvíc. Aniž bych byl škodolibý a chtěl ty lidi odsuzovat. Myslím si, že to k tomu patří, ba co víc: že to je život sám. Zároveň vím, že existuje jakási rozhlasová profesionalita, která rozhlasovým pracovníkům diktuje, aby se podobným věcem ze zásady vyhnuli. Baví mě sledovat, kdo z nich ji v tomto ohledu víc ctí, kdo je urputnější a za tou rozhlasovou profesionalitou jde dál a dál a tím víc se mu stává, že se vloudí nějaká ta chyba. No a se vzniklými nechtěnými vlivy pak musí bojovat.

Takže asi rozlišujete moderátory na ty, kteří se s podobnými nečekanostmi umí vypořádat a ty, kteří to neumějí.
Ano. Moc rád třeba vzpomínám na Jardu Duška a Tomáše Hanáka, kteří pro mě svého času byli největšími rozhlasovými vzory.

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé ocitnul v rozhlasovém studiu?
Vzpomenu. Bylo to na Strahově, odkud vysílalo Radio Mama. To studio bylo hodně improvizované, všechno tam bylo dost na koleně a podomácku zorganizované. Kdybych ho dnes někomu ukázal jako profesionální rozhlasové studio, ani by mi nevěřil. Tam jsme vysílali, no, řekněme spíš, že nás pouštěli do éteru, asi čtrnáct dnů. Jenže pak to vlastníky licence přestalo bavit a už nás do éteru pouštět nechtěli. Asi půl roku poté jsem začal mít zážitky z Českého rozhlasu - z Mekky a zároveň až muzea rozhlasového vysílání. Jeho prostředí pro nás bylo velmi inspirující - chtěli jsme dělat vysílání jinak, než tu bylo zvykem. V praxi to znamenalo, že jsme se začali převlékat do rozhlasových kostýmů, vysílali jsme v obrovských počtech lidí (třeba i dvacet lidí na jeden mikrofon) a vytvářeli jsme jakési mystifikace, že telefonujeme do nějakého auta nebo vrtulníku, odkud je přenášena reportáž. Nebo že mikrofony jsou namontovány někde, odkud něco zajímavého a neobvyklého snímají. Právě tohle, myslím si, hodně útočí na posluchačovu obrazotvornost a snaží se iniciovat fantazii. To se mi moc líbilo.

Měli jste nějakou hranici, za kterou už jste nešli?
Rozhodně. Hranici mravnosti. Prostě aby to nikomu neublížilo. Zároveň se musím přiznat, že jsem tuhle hranici párkrát překročil - ale jedině díky tomu jsem si ji zase uvědomil. My jsme vlastně mívali takový pocit, že děláme něco jako rozhlasový výzkum.

Proč vlastně skončilo Radio Mama?
Asi proto, že jsme téměř všichni přešli do Rádia Limonádový Joe. Éter jsme ale měli zmáknutý: díky Dušanovi Všelichovi jsme obsadili pár vysílacích časů a prostorů; s Radiem Mama jsme vysílali dva až tři roky, a to i v Českém rozhlase, k obrovskému nadšení a zároveň obrovské nelibosti některých pracovníků i posluchačů toho rádia.

Přinesl jste si něco z rozhlasového studia do divadla, před kameru nebo do kapely?
Třeba ve filmu Jedna ruka netleská je postava, kterou hraje Vladimír Dlouhý. Je to trochu kontroverzní moderátor trochu kontroverzního pořadu. Když mluví o tom, jak ten pořad začal, vyloženě cituje věci, které jsem dělal já v Českém rozhlase na Radiu Mama. A pak na Rádiu Limonádový Joe měl Tomáš Hanák vtip, který jsme pak provařili asi desetkrát. Ale to je asi banalita.

Nechcete ho říct?
Myslím si, že v tištěné podobě by nevyzněl. To bylo tak - jednou jsem stáhnul písničku a Tomáš Hanák řekl: Nemáme každý den to štěstí, že by mezi nás přišel člen činohry Národního divadla pan Jiří Štěpnička. Pak dal pauzu a dodal: Takže se není co divit, že tu není ani dnes. A dali jsme zase písničku. Tenhle vtip jsme v různých modifikacích použili na několika akcích, představeních nebo koncertech. Ale spíš z nostalgie než z čehokoliv jiného.

Kdo vymýšlel vaše rozhlasové přezdívky?
Na to byla svolána schůze ke mně domů, což tehdy bylo ještě na nábřeží v "nabouraném" bytě. Tam jsme si řekli, kdo se jak bude jmenovat - byla to součást dramaturgického vývoje naší stanice.

Bydlel jste ve squatu?
Ano. Na Janáčkově nábřeží jsem zasquatoval byt asi o stech metrech čtverečních s výhledem na Vltavu a rok jsem tam bydlel. V roce 1992 to ještě bylo možné. A v tomhle bytě jsme občas mívali rozhlasové schůze.

Máte něco společného s Vinnetouem?
Za cokoliv, co bych s ním měl společného, bych byl rád. Vinnetou byl mým dětským vzorem. Je to vysněná postava, kterou jsem si v dětství zamiloval natolik, že jsem skoro věřil, že doopravdy existuje. Chtěl jsem věřit, že je skutečný, a tak jsem tomu vlastně věřil. Ale co mám s Vinnetouem společného, to musí posoudit někdo třetí.

Četl jste i jiné mayovky?
Pokoušel jsem se, ale nikdy jsem je nedočetl. Až teď jsem se ale dozvěděl, že existuje ještě čtvrtý díl Vinnetoua. Rád bych si ho přečetl - doufám, že se mi dostane do ruky.

Dělali jste někdy v rádiu vysílání pro děti, potažmo: neplánujete něco takového v jakémkoliv uměleckém odvětví?
Popravdě řečeno, toho se upřímně bojím. Oblbnout dospělé je mnohem snazší než oblbnout děti. Já mám to štěstí, že mám doma dceru, na které si můžu některé věci vyzkoušet. Vidím, co ji ještě baví a co už ne. Postupně tak zjišťuji, co by se v tomhle směru dalo dělat; všechno je to ale zatím ve stadiu výzkumných pokusů. Ale upřímně: zatím nemám touhu přenášet je na další děti. Když jsem s dětmi, chci se spíš nechat unášet jejich hrou, nechat se vtahovat do jejich světa. To mi přijde mnohem zábavnější, než pro ně něco vytvářet. Stačí jim dát prostor a určité mantinely a pak sledovat, co vytvoří. Děti jsou schopné okamžitě si hrát, okamžitě vidí virtuální svět, a to bez jakýchkoliv potíží či strachu z toho, že by se ztrapnily. To je úžasné.

Jak vám dcera pomohla při roli ve filmu Horem pádem?
Nejvíc v tom, že jsem se nebál přistoupit k našemu filmovému malému Františkovi (kterého hrál malý Roman), že jsem se nebál ho určitým způsobem držet, že jsem se nebál zahrát si s ním fotbal. Už jsem totiž měl zkušenost s miminkem za sebou; kdybych ji neměl, asi by mě spousta věcí ani nenapadla. Měl bych větší ostych a byl bych od toho dítěte ve větším odstupu. V tomhle mi pomohla dcera.

Kde se ono miminko ve filmu vzalo?
Je to chlapeček z kojeneckého ústavu. Většina miminek, která se objevují ve filmech, je z kojeneckých ústavů. Pro filmaře je to asi nejjednodušší způsob, jak do filmu získat malé dítě. Má to i své dobré stránky: ty děti si vydělají nějaké peníze. Ty se jim uloží a později, třeba v době, kdy se rozhodují, co v životě dál, jim můžou pomoci. Tenhle způsob získávání dětí je tedy výhodný pro obě strany: pro filmaře i pro to dítě.

Je u natáčení (jako dohled) někdo z toho kterého kojeneckého ústavu?
Ano, s miminkem je po celou dobu odborná pečovatelka. Ta na děťátko dohlíží a sleduje, co se s ním děje.

Zpátky k rádiu: nestýská se vám po rozhlasovém studiu?
S Tomášem Hanákem jsme si několikrát řekli, že už si neumíme představit, co dalšího bychom na rozhlasovém poli objevili. Už v Rádiu Limonádový Joe jsme se začali opakovat. Málokdy se stalo, že se objevilo něco nového; občas ano, ale stále řidčeji. Když pak rádio skončilo, vlastně jsem to přivítal. Ale kdo ví, co bude? Pokud mi to někdo umožní, třeba zase budu někde vysílat. V dohledné době ale asi ne, mám dost práce jinde. Teď mě třeba hodně přitahuje film.

Čím?
Film pro mě má největší kouzlo ze všech médií. Je to díky společně sdílenému zážitku a taky díky schopnosti jakési hypnózy. Lidi se sejdou na jednom místě, kde se zhasne a před nimi se rozsvítí jednotný prostor. Ten je společně hypnotizuje. Tímhle prostorem vstupují do určitého světa a přitom jsou, byť v tom zmíněném hypnotickém stavu, spolu - vnímají navzájem své reakce. Tohle třeba u televize nemají. Navíc - televize umožňuje třeba to, že si můžete dojít do lednice pro pivko; je tam zkrátka spousta rušivých elementů. A ještě jedna věc: u televize může být člověk sám. To se samozřejmě může stát i v kině - ale pro to, aby byli sami, lidé do kina určitě nechodí.

TOMÁŠ PILÁT

Foto STANISLAV MERHOUT