číslo 9
vychází 21. 2. 2005

Tipy ČRo

Neděle 6. 3. 2005 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04, repríza 10. března v 14.30

TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ - 506

Říkal si Fagus

V nejtěžší situaci svého pohnutého života dal hrabě František Antonín Špork roku 1730 razit medaili, která na líci nese zobrazení dvouhlavé saně, na niž útočí ozbrojenec se šporkovským znakem místo hlavy. Tento herkulovský boj s hydrou podstupuje tedy sám hrabě. On je také tím bukem, tyčícím se na rubu téže medaile, který obsahuje dvojí slovní hříčku. Jednak vyslovuje Šporkovo jméno ve zkratce jeho iniciál - Franz Anton Graf von Sporck; jednak naráží dvojznačností slov Buche a Buch na hlavní arsenál šporkovských zbraní v jeho životním zápolení, na knihy: hranice z nich vyvršená tvoří též ochranu bukového kmene, obklíčeného dvojitým kouzelnickým kruhem, k němuž přistupuje lidská varianta oné saně, jakási bizarní srostlice dvou polovičních postav, jejíž dvě hlavy nesou tytéž stavovské symboly jako hlavy dračí. Tato stvůra se snaží hradbu knih holí podebrat a rozmetat. Ale Špork po všech poníženích a porážkách, které v životě podstoupil, stále ještě věří, že snahy nepřátel selžou a že on, buk Fagus, bude ostříhán zvláštní milostí. Opis kolem tohoto výjevu nám napovídá, jak si to pan Špork představoval: Fallitur arte magus, stabit sub nomine fagus. Což je po česku: Kouzelníkova moc selže, neboť buk stojí pod božskou ochranou.

Pan hrabě Špork nebyl svým původem našinec. Jan Špork, otec Antonína Františka, pocházel z rodu poddanských sedláků, kteří hospodařili na statku Sporckhof kdesi ve Vestfálsku, leč Jan Špork k rodné zemědělské hroudě příliš netíhl, kdepak, tomu vyšla za třicetileté války náramně šťastná karta, neboť byl nesporným vojenským talentem. Speciálně v oboru strategie lehkého jezdectva. Tento voják fortuny se vypracoval od bubenického sluhy až na generála kavalerie a byl nejobratnějším švališérem Evropy (švališér byl příslušník lehkého jezdectva). Jak byl neschopen použít tří set pěšáků, tak zvládal celkem svrchovaně dvacet tisíc koní, prohlásil o něm hrabě de Chavagnac, který pod ním sloužil. Byla to věru strmá kariéra, kterou se vyznamenal. Zahájil ji ve vojsku bavorském, odkud přešel ve vhodné chvíli k císařským. Ruku do ohně za to nedáme, ale: prý se nikdy nenaučil psát. Celoživotně vystačil jenom se svým podpisem, a to ještě kostrbatým a neumělým. Zato měl velký smysl pro majetek. Dravě se ho zmocňoval beze všech skrupulí, jako ostatně všichni vojáci v té míře, ve které měli přístup ke kořisti. A Jan Špork ten přístup měl. Především v Českém království - po třicetileté válce jsme byli prakticky v jakémsi konkursním řízení. Válka ještě definitivně neskončila a Jan Špork získal jako svobodné vlastnictví Lysou nad Labem. Po Lysé přikoupil statek Konojedy na Litoměřicku, a k tomu Choustníkovo Hradiště u Jaroměře, a ještě Malešov u Kutné Hory, navíc Střeziměřice, Hořinevěs, Neděliště a Světí, a nakonec vše zaokrouhlil statkem Velkým Vřešťovem. Uplynulo pětadvacet let a Jan Špork se začal počítat k nejbohatším mužům království. To už aby našinec s takovým kapitálem začal pomýšlet na nějaký ten titul, jenže - on o něj nestál. Byl daleko víc sedlákem než pánem a k sedlákovi se hodily spíš peníze. Vydat je za zvuk a lesk nějakého titulu se mu příčilo. Odmítl zaplatit taxu za udělení hraběcí hodnosti se slovy: Darovaného hraběte nekupuji a koupeného nepotřebuji. Skončilo to tak, že mu poplatek císař prominul a pan Špork se teda začal podepisovat "hrabě." A jeho synek František Antonín? Ten si na honor taky moc nepotrpěl. Když chtěl kdosi přeochotný sepsat životopis generála Šporka, tak mu odpověděl: Můj otec býval vždy rozhodným nepřítelem podobných lichotivých a nejčastěji falešně pochvalných výroků, jaké se předkládají publiku v novinách a v historiích.

JOSEF VESELÝ