číslo 8
vychází 14. 2. 2005

Titulní rozhovor

Jiří Pilka:
Mravnost a svědomí ještě nevymřely

Vzpomínáte na některé ze svých učitelů hudby, kteří vás nasměrovali na budoucí cestu?
Naštěstí mne neučila maminka, která byla sice klavíristka, ale když je výuka v rodině, zpravidla to moc dobře nedopadne. Jeden z mých prvních učitelů byl Jiří Grepl, který mě pořád nutil k nějaké kreativitě: abych skládal, psal básničky. Za svého vůbec nejlepšího učitele hudby však považuji skladatele Jana Rychlíka, u kterého jsem měl možnost dva roky soukromě studovat. Byla to doba, kdy se skoro nic nesmělo, ani harmonie, ani kontrapunkt, a on mě to všechno přece jen učil. Byly to čtyřhodinové hodiny, četly se tam zakázané básně, diskutovalo se - byl to zkrátka úžasný kantor.

Čím byla komunistům nebezpečná harmonie nebo kontrapunkt?
Tvrdili, že je to formalismus, museli jsme sledovat jen melodii a hlavně takzvanou ideovost děl. Nejhorší to bylo na počátku studií, pak se situace trochu zlepšila, když přišel na fakultu Mirko Očadlík. To byla pro nás záchrana. Podivuhodný člověk, pravda, trochu ovlivněný Nejedlým, ale proti tomu, co bylo předtím, to byl pokrok. Ale nejdůležitější pro mě byl přece jen Rychlík.

Pocházíte z jižních Čech, žil jste v Písku, a zdá se, že to ve vás pořád zůstalo, ne?
Jistě, vždyť jižní Čechy mne postihly v kreativní době mezi šesti až devatenácti lety. A to je strašně důležitá etapa, formují se základní vztahy, zažíváme první lásky. V Písku žila celá naše rodina, rodiče, babičky, dědečky, strýcové. Měli jsme tam i výbornou školu, chodit do píseckého gymnázia byla pro nás radost. Prožil jsem tam také válku, což byla další emocionální rovina; navíc všude kolem krásná příroda, a také skauti, mezi nimiž jsem potkal prima kamarády. Například u vodních skautů v Písku byli Jaroslav Šedivý nebo Radek Pilař - kamarádi, kteří začínali ve skautu a které jsem potkával i později.

Koncem 40. let jste byl právě za skautskou činnost uvězněn. O co konkrétně šlo?
Byli jsme souzeni za takzvané spiknutí proti republice, protože jsme dál provozovali skautské aktivity, i když už byla organizace zakázaná. Ale kriminál byla pro mě vlastně velká škola. Hlavně proto, že jsem měl na cele báječného spoluvězně, Žida z Podkarpatské Rusi, Saša Kováč se jmenoval. Nejdřív ho za války zavřeli Maďaři, nacisti zlikvidovali celou jeho rodinu; když se mu podařilo utéci do Sovětského svazu, zas ho zavřeli Rusové. Po válce se vrátil, stal se velitelem parašutistického vojska, pak ho Čepička jako Žida odstranil, nakonec ho zavřeli znovu. Byli jsme celých pět měsíců v jedné cele, moc jsem se od něj naučil.

Jste vystudovaný hudební vědec, ale vedle publicistiky jste se vždy uplatňoval hlavně jako hudební organizátor a popularizátor. Proč právě tyto oblasti?
Myslím, že ta "dvojlomnost" je zděděná, pochází z rodiny. Zatímco maminka byla klavíristka, táta byl ekonom a byl to velmi realistický, organizačně schopný člověk. Měl soukromou kancelář Revize - daně - bilance, v níž zaměstnával pět lidí a vybudoval moderní, progresivní podnik. Hodně mi také dal pobyt u skautů, vychovával nás k samostatnosti. Když jsem jeli na prázdniny třeba na Slovensko, museli jsme se postarat o všechno: jídlo, pozemek na stany, dopravu - to se člověk naučí spoustě věcí, které se pak v praktickém životě hodí. Ve skautu v nás vychovali ctižádost hodně umět a pokud možno si se vším poradit.

Takže vznešená věda vás moc nebavila.
Jako hlavní náplň života mě to nelákalo. Vždycky jsem se chtěl zabývat spíš popularizací hudby a také praktickými záležitostmi, vztah k nim mě provázel celý život. Když to tak obhlížím, u všech mých hudebních činností, jimiž jsem se zabýval, měla vždycky významný podíl organizační práce. Škoda, že na hudební vědě se něco takového neučí, a přitom hudba moc potřebuje i kvalifikované organizátory. Naštěstí my jsme měli jako pedagoga Mirko Očadlíka, který organizaci ani popularizaci nikdy nepodceňoval, i když měl vysokou úroveň také jako vědec.

Nemáte pocit, že v médiích je v poslední době málo kvalitní hudby?
Určitě jí je méně než bývalo, a platí to pro rozhlas i televizi. Je to ovšem celosvětový problém - ten zvláštní strach mediálních manažerů, abychom probůh nekladli na posluchače či diváky vysoké nároky. Málo se vysílá pro menšiny - tj. pro lidi, kteří mají hudbu opravdu rádi a nepotřebují ji jen jako kulisu. A tím nemyslím jen hudbu vážnou a její milovníky; mizí třeba taky textově i hudebně dobré šansony. Dobré muziky ubývá, a to je chyba.

Mediální šéfové zpravidla říkají, že vysílají to, co si posluchač nebo divák žádá.
Ustupování od určitých hodnot, které v hudbě jsou, trvá už dlouho. Ale vůbec se to netýká jen hudby, jde o hodnoty obecně. Je to stejný stereotyp, který dává přednost žebříčku auto - chata - zahraniční zájezd - vila. Dokud ještě nemáme to či ono, dokud jsme nebyli v Africe, nemůžeme přece mít děti. Kdybychom takhle uvažovali my, vymřela by celá generace.

Máte nějaký oblíbený pořad v rozhlase nebo v televizi?
V televizi mám rád třeba Ebenovu Plovárnu nebo Krásný ztráty Michala Prokopa. Nemám rád pořady, které sklouzávají k sprostým vtipům. Jak vidíte, dávám přednost dialogovým pořadům; některé jsou zvlášť poutavé a mají dobrý ohlas. V Českém rozhlase je ale problém, že téměř všechny rozhovory, dialogy či promluvy prokládají hudebními vstupy. Přitom televizní Plovárnu lidé dokážou sledovat celou půlhodinu bez hudebního předělu a nevadí to nikomu. Že by nedokázali vnímat bez "hudební vložky" třeba profesora Höschla? Tomu nevěřím. Považuji za barbarské, že osobnosti takového formátu jsou přerušovány po třech čtyřech minutách

V České televizi se kdysi vysílaly dva rozsáhlé hudebně vzdělávací cykly, jeden řídil Leonard Bernstein, druhý Václav Neumann. Snesl by současný posluchač nebo divák něco podobného?
Proč ne, klidně. Dnes je to myslím spíš strach šéfů, ti si totiž vytvářejí fiktivního posluchače, který něco nevydrží, nesnese, má z něčeho strach. A přitom to tak není. Vždyť i publikum se proti takovému podceňování bouří. Sám mám plno ohlasů na Hosta do domu, kde si na "hudební vložky" stěžují. Vždycky odpovídám, aby to nepsali mně. Myslím, že by měli lidé s vyššími posluchačskými a diváckými nároky vytvářet soustavný tlak na zvýšení kvality.

Nebojíte se, že pomalu zanikne potřeba živě provozovaného umění a zůstane jen to reprodukované, "mediální"?
Myslím, že se to nestane. Zážitek ze setkání s živým umělcem, který přímo před publikem tvoří, podává aktuální výkon, je nenahraditelný. Vazba mezi ním a publikem je cosi nedefinovatelného, co je ve vzduchu, tajemné fluidum, kterého se nedá jinak dosáhnout. A potřeba být u toho, jak to vzniká, jak se to tvoří, nikdy nevymizí. Ať je to herec nebo muzikant, to je nezaměnitelná záležitost.

A pak je tu také důležitost společenství, které mezi sebou diváci či posluchači vytvářejí. Něco takového se u televizního přijímače sotva může přihodit.
Ano, to je pravda. Dirigenti říkají, že cítí přímo v zádech, co si publikum myslí, poznají, jak je soustředěné, do jaké míry je zaujaté. Někdy vznikne v sále, kde je tisíc lidí, takové napětí a ticho, že kdyby špendlík upadl, bude ho slyšet. Kumšt tímhle tajemstvím vládne. Dotýká se věcí, které jsou mezi nebem a zemí - a kterých se lze dotknout jen při živém provedení. Vazby publika a účinkujících jsou opravdu někdy nevyzpytatelné a přinášejí i humorné situace: když se slavilo 40. výročí KSČ, a v představení Dalibora zpíval žalářník "čtyřicet let konám službu svou", divadlo začalo tleskat. To byl průšvih, hned se musel prastarý text upravit na "už dlouho konám službu svou".

Komunita publika kupodivu funguje i při filmových představeních v kině.
Však taky není vůbec výjimečné, že po skončení filmu diváci tleskají, ačkoliv vlastně nemají komu. I v tom je síla umění - v tomto případě filmu -, že dokáže přivést publikum k spontánním reakcím. Vědomí kontaktu s divákem a posluchačem zároveň každého umělce velice zavazuje.

Nicméně, technický pokrok se nezastavuje a podstatná část kontaktů s uměním se už dnes uskutečňuje prostřednictvím nosičů. Co považujete jako pamětník cesty od šelakových desek až k DVD za přelomové?
Pokud jde o nosiče, řekl bych, že cédečko, protože jeho zvuková kvalita se může srovnat s poslechem v sále. Černé desky měly pořád ještě své časové i kvalitativní limity, zatímco úroveň CD je výborná, nosič nezničitelný, a zmizely taky problémy s jehlami. V audiovizuální oblasti přineslo zásadní přelom video. Dnes stačí jedna malá kamera, která dokáže pracovat i v nepříznivých světelných podmínkách, a rychle a relativně snadno se může natočit dokument. Tím vznikají i pro hudbu široké možnosti dokumentace, které dávají šanci, že se k záznamům může dostat každý. Nedávno jsem měl v nadaci Život 90 pořad o Václavu Neumannovi pro penzisty a pouštěl tam o něm dokument. Vyprávět o dirigentovi jen slovy opravdu nejde, to se musí vidět a slyšet. Neumann umřel před deseti lety, ale většina mladých lidí už zřejmě vůbec neví, kdo to byl. A kdyby nebyl zachycen na videu, zapomene se na něj úplně. Podobný osud mají i jiní, pokud nejsou zaznamenáni nejen zvukem, ale i obrazem.

Vždycky jste měl blízko k mládeži, učil jste mimo jiné hudbu na filmové škole v Písku. Jaký je váš názor na popularizaci hudby mezi mladou generací?
Učil jsem tam po roce 1989 a moc se mi ta práce líbila; měl jsem se studenty výborný vztah, byli zajímaví, nepopsaní. Jejich nedotčenost se týkala také muziky. Původně jsem měl učit dějiny hudby a využití hudby ve filmu a televizi, ale nakonec se dostalo i na další věci. Ty děti znaly málo, většinou nebyly v životě na koncertě či na opeře, vážnou hudbu neposlouchaly ani v rádiu, jejich manka se týkala i literatury. Zdálo by se, že by tedy mohly mít apriori k umění negativní postoje, ale ne! Všechno braly jako objev, zajímalo je to. Není pravda, že mládež má negativní vztah k vážné hudbě a umění vůbec. Já se u ní setkal většinou s výborným vztahem a hlavně se zájmem. Že mají malý rozhled, to je možná vina rodičů - i když nepřímá -, kteří se vzdělávali za totality a ve škole se o umění moc nedověděli.

Nepatříte zřejmě k těm, kdo si na mládež stěžuje.
Někdo říká, že je to s mladou generací beznadějné, ale já ten názor nemám. Potkal jsem řadu mladých lidí, kteří jsou prima a všestranní. Mimochodem, všestrannost je cenná vlastnost. Ale píše se hlavně o těch problémových, pozitivní lidé jsou pro publicistiku nezajímaví, nemají žádné skandály, často "jen" tiše dělají užitečnou práci a nepoutají na sebe pozornost. Ale přesto existují a je jich dost. Byl jsem na mnoha táborech Hudební mládeže, kde jsem měl možnost si s mladými lidmi povídat nejen o hudbě, ale i o spoustě jiných věcí. Jezdil jsem v posledních letech také na skautské tábory pro dospělejší mládež, kde se pro ně pořádaly kurzy o umění, psychologii, o manažerství. Pamatuji se na jeden takový kurs roverů na Lipnici, kam přijelo třicet děcek z celé republiky. Na lipnickém hradě jim herec a režisér Jan Kačer vyprávěl o divadle. V deset večer dostali mladí úkol: "Přespíte tady na hradě a máte zítra skoro celý den na to, abyste připravili divadelní představení, které si sami napíšete, vyberete muziku, seženete kostýmy, uděláte plakáty. V pět hrajete!" A skutečně napsali hru - navíc s využitím hradního areálu, nacvičili ji a v pět opravdu hráli. Mezi mladými lidmi je tolik kreativity, že to možná ani netušíme.

Jste dlouholetým rozhlasovým autorem, máte na svém kontě mnoho pořadů, děláte pro rozhlas rád?
Jistě. Víte, napsal jsem řadu knížek, a když některá vyšla, myslel jsem si - knížka, to už je něco, to po tobě zůstane. Jenže když vysílám v rádiu, stále se přesvědčuji, že ohlas na mluvené slovo je neporovnatelný. Chodí mi spousta dopisů, do některých pořadů mi posluchači mohli telefonovat přímo do studia, a také to hojně dělali. Mohu říci, že jsem ještě nikdy v životě nezažil takový ohlas, jako po vysílání relace Jak to vidí. Také na hudební pořady lidé hodně reagují.

Na jakém typu pořadů spolupracujete nejraději?
Na komentování přímých přenosů koncertů. Dělal jsem to často a hrozně rád. Mám rád ten okamžik pravdy, když se třeba v sále stane něco nečekaného - asi třikrát jsem to zažil - a já musím improvizovat. Sólista začne hrát, praskne mu struna a musí jít dozadu, aby si natáhl novou. A z režie mi dají červenou a vybídnou - něco říkejte! Tohle miluju, protože najednou vznikne prostor pro informace a z komentovaného přenosu se vlastně stává reportáž. Jsou to momenty, kdy posluchač čeká, že se dozví něco navíc, že uslyší, co se děje v sále. A já mu to můžu zprostředkovat. Mnozí posluchači na to vzpomínají ještě po letech.

Mluvíte jako nadšený rozhlasák.
Rozhlas má velkou přednost: Jednak plno stanic, takže je pořád, v každém okamžiku výběr, a za druhé je poslouchatelný v jakékoliv situaci: v autě, na plovárně i při žehlení. Je to prostě nesmírně tvárné, bohaté a rozmanité médium, a myslím, že je televize nikdy nepředčí. Před obrazovku si vždycky musím sednout, a také mám užší nabídku. Často si z několika televizních kanálů, které doma máme, vyberu jen zpravodajství, zatímco rozhlas je nekonečně variabilní. A má ještě něco velmi cenného - úžasné archivy, může se donekonečna vracet, připomínat spoustu osobností, událostí, uměleckých výkonů. To považuji za hrozně důležité - onu kontinuitu generací, která skrze rozhlas trvá a rozvíjí se.

Jenže byly doby, kdy se spousta nahrávek mazala, písemné dokumenty ničily.
To je bohužel pravda, řada věcí je ztracena. Sám jsem zažil likvidaci jednoho televizního pořadu, na němž jsem se podílel, a je mi ho dodnes líto. Vznikl v říjnu 1968 a vymysleli jsme ho s režisérem Evaldem Schormem. Sezvali jsme do velké posluchárny Právnické fakulty studenty a rozdali jim vojenské deky. A jak tak na nich tiše leželi, hrál jim orchestr řízený Liborem Peškem a klavíristé Pavel Štěpán a Jarmila Kozderková samou krásnou, útěšnou hudbu - Bacha, Mozarta. S Janem Kačerem jsme chodili mezi ležícími a rozdávali jim nejrůznější katastrofické texty vybrané z historie a černé kroniky. Studenti je četli nahlas. A proti tomu zněly tóny andělské hudby. Chtěli jsme tím vším naznačit, že dějiny byly a jsou kruté a neutěšené, ale naděje je vždycky. Samozřejmě nikdo nic takového neříkal, ani nemusel, samo to vyplynulo z kontrastu krásné hudby a hrůzných skutečností, o nichž vypovídaly lístky. Pořad se natočil, podle mě byl dobrý a působivý, pak se na něj podívala nějaká komise a rozhodla, že vysílání v žádném případě nepřichází v úvahu. A někdo pilný to celé smazal. Nikdy už nikdo ten pořad neviděl, jen v dokumentaci zůstala zmínka a já si schovávám scénář. A takových věcí bylo!

Jste znám jako hudební publicista a organizátor hudebních akcí, ale už pár let si přitom v Českém rozhlase povídáte s posluchači o životě v pořadu Jak to vidí. Co vás k tomu přivedlo?
Náhoda; jednou mi zavolala redaktorka Stáňa Dufková, abych přišel do pořadu Host do domu jako host. Prima, budu host, říkal jsem si, připravil si pár témat a vůbec jsem netušil, že by to mohlo pokračovat. Reakce posluchačů byla vcelku příznivá, a tak v rádiu zřejmě někdo usoudil, že bych mohl přijít znovu. Až z toho vznikla pravidelnost, chodím jednou za čtrnáct dní už čtvrtý rok. Jsem rád, že ne častěji, protože každý se vyčerpá a oposlouchá, a pak - hledat stále nová témata také není snadné. Že mi to pořád jde, za to vděčím asi hlavně své skautské výchově, tam jsme se cvičili v řečnickém umění a taky si hodně povídali o historii, psychologii, filozofii a dalších věcech. Trochu jsme se naučili i umění dívat se do sebe.

Co lidi nejvíc zajímá, o čem chtějí slyšet?
Vždycky, když se dotknu střetu generací, je na to velký ohlas. Pak přichází hodně dopisů, mezi nimi některé velice smutné: o tom, co posluchačům provedly jejich děti a vůbec příbuzní, nebo co naopak udělali zlého starší lidé svým dětem. Generační konflikty jsou jednou z tematických trvalek. Další živé téma je problém stáří jako takový - pochopitelně, vždyť dopoledního Hosta do domu poslouchají spíš starší lidé. Když nabídnu útěchu - řeknu třeba, že je normální, že ve vyšším věku zapomínáme, že nás pořád něco bolí, že se na nás a naše názory dívají jako na zarostlé mechem, - lidé si uvědomí, že nejsou se svými smutky a bolestmi sami.

A co slyšet nechtějí?
Neberou kritické poznámky. Pokud mám vůči starší generaci nějaké připomínky, vždycky se najde dost takových, kteří říkají, ano, ti druzí to takhle dělají, jiní takoví jsou, ale já ne. Málokdo to vezme na sebe. Projevuje se tu jakási ješitnost starců. A setkávám se i s typickým vnucováním svých názorů, vyžadováním mimořádných ohledů a péče, která zdaleka ještě není potřeba; z dopisů vytuším, že mnozí rodiče pořád mluví mladým do jejich života, do partnerů nebo do výchovy dětí. Ale že to dělají a neměli by, to nechtějí starší lidé o sobě slyšet. Když se o něčem takovém zmíním, přicházejí negativní ohlasy. A moji starší posluchači nejsou moc rádi ani tehdy, když jsem optimistický v pohledu na mladou generaci. Když z vlastní zkušenosti říkám, že ne všichni mladí jsou špatní, že je plno dobrých, čilých, obětavých a nezištných - moc mi nevěří. Ale kritika a odsuzování mladých bylo vždycky, také na nás se tehdejší starší generace dívala skrz prsty.

Znovu jsme se dostali k tomu, že fandíte mladým, jak to, že vás tak zaujali?
Možná je to i tím, že vidím pozitivní příklad ve vlastní rodině: moje dcera s manželem, původně úspěšným lékařem a teď filozofem, založili ambulantní hospic Cesta domů, a kolem nich se sdružila řada obětavých mladých lidí, kteří dělají potřebnou, byť ne zcela příjemnou práci. Opravdu není nic lehkého chodit k umírajícím, utěšovat jejich rodiny, jednat s lékaři, aby s lidmi na prahu smrti zacházeli lidštěji - to není snadné. A přesto to dělají dobrovolně.

Teď se vás zeptám jako filozofujícího publicisty, jímž v pořadu Jak to vidím de facto jste: co považujete pro budoucnost lidstva za nejdůležitější?
Pokud se 21. století nezaměří víc na výchovu, lidstvo bude podle mne ztraceno. Protože ekonomické, vojenské ani politické prostředky nedokážou změnit určité věci, které se vytvořily ve vědomí lidí a tvrdošíjně tam sedí. Například v hlavách teroristů. Jednoho bin Ládina chytí, dalších deset vyroste. Všechno je marné, dokud se nebudeme snažit změnit cosi v jejich hlavách, aby přijali jiný hodnotový systém než fanatismus, nesnášenlivost, fundamentalistický přístup víře a k jiným lidem. Evropa dosud přicházela na Dálný východ s pojmy jako je svoboda a demokracie, ale to oni nepřijímají, a snad tomu ani nerozumí. Kapitalismus převzal od komunismu jednu naivní víru, že materiální podmínky změní člověka - ale nezmění! Pouze dlouhodobá, trpělivá výchova může něco změnit, pokud se jí podaří dosáhnou, aby si lidé vytvořili jiný, lepší hodnotový systém. Aby v něm - například - bylo na jednom z prvních míst, že lidský život je nenahraditelný. Oni to tak zatím necítí ani nevnímají. Lidský život má pro ně menší cenu než fanatická víra a nenávist k protivníkům. Problém je také v tom, že ačkoliv v Koránu není jediný verš, který by nabádal k zabíjení, přesto jej vykladači zneužívají k bojovým výzvám. Prostí lidé znají z Koránu jen pár citátů, mnozí ani neumějí číst, aby si to přečetli sami - a pak jsou snadným "materiálem" pro ideology terorismu. V těchto otázkách je ještě spousta nedostatků; kdekdo si myslí, že se to vyřeší třeba důsledným uplatňováním Deklarace lidských práv a svobod, že tam je všechno důležité obsaženo. Jistě, je, dokonce je toho tam snad až moc, ale nejsou tam povinnosti. A práva bez povinností jsou jen půlka existence. Není divu, že lidé si ničí planetu nejen ekologicky, ale i duchovně a mravně. A ničí i sami sebe. V tom je podle mne velké nebezpečí.

Někdy to také vypadá, jako by lidi ztratili svědomí.
Když někdo vytuneluje banku, vůbec ho nenapadne, že obere sto tisíc lidí, které připraví o úspory, na něž ti lidé dřeli celý život, a že je tím dostane do neřešitelných situací. Tuneláři to přesto klidně udělají, bez výčitek svědomí a ještě si fandí, jací jsou šikulové, že to dokázali. A jejich okolí, žena, děti - všichni to klidně přijmou. Vůbec neumějí sami sebe a své počínání hodnotit podle nějakých mravních norem. Proto si myslím, že pro lepší budoucnost lidstva je třeba proniknout lidem do hlav a svědomí. Kdysi to úspěšně dělala církev, dost to uměli i komunisti, kteří vymývali mozky na školeních, marxistických "večerních univerzitách" či prostřednictvím médií. A dělali to účinně. Zažil jsem, že tetičky ze Strakonic nevěřily ani očitým svědkům, že v Americe si lidé žijí docela dobře - protože na školeních slyšely něco jiného a léta z toho byly zmatené.

Dnes snad tohle nebezpečí nehrozí - žijeme přece v informačním světě, všechno se lze dovědět.
Ano, teď už nejde o to, jak se vůbec dostat k informacím, což byla klíčová otázka pro naši generaci, ale je tu zas jiný problém, možná neméně závažný: jak vybrat ty správné, jak si je utřídit. A zase jsme u té výchovy: škola musí nejen přivést lidi k informacím, ale i naučit, jak s nimi pracovat. To je podobné, jako když si kluk namlouvá holku, musí umět otestovat i její charakter, a ne sledovat pouze to, jak vypadá. Musíme se naučit vybírat, volit mezi informacemi. Vědět například, které informační zdroje jsou věrohodné, z kterých brát a z kterých ne.

To je důležité i pro zdravé politické prostředí, ne?
Asi je, jenže já bych všechno nepřeváděl jen na politiku. Politika je zase jen o politice, společnost ale potřebuje daleko víc aktivit, daleko víc činností, občanských sdružení a spolků, které jdou napříč politickými stranami. To je vždycky dobré. Tam "dole" se uplatňuje lidová moudrost i přirozená morálka, která mezi lidmi existuje. I když někdy tiše dříme.

Ale když je opravdu zle, najednou se probudí - viz aktivita našich, a nejen našich lidí, když přišla živelní pohroma na břehu Indického oceánu.

Také mě to naplnilo nadějí, že mravnost a svědomí nevymřely.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ