číslo 7
vychází 7. 2. 2005

Titulní rozhovor

Michal Štípa:
Solor z Bajadéry na trase Brno - Praha (a zpět)

V kolika letech jste zahájil baletní průpravu? Byl to optimální věk pro zasvěcení do vaší profese?
Začínal jsem v šesti letech v Baletní škole I. V. Psoty v Brně. K baletu mě přivedla maminka, sama se mu kdysi chtěla věnovat, jenže měla úraz, a já jsem se měl stát naplněním jejího dávného snu. Když někdo začne tak brzy, jako já, je to jedině dobře, protože svaly se mu aspoň mohou správně zformovat a vytvarovat. Stejně jako ve sportu, třeba v gymnastice. Nejzazší vhodný věk pro zahájení klasického baletního tréninku u dětí je asi kolem desátého roku.

Neměl jste v tak útlém věku problém s přizpůsobením se tvrdé baletní řeholi?
Balet mě zásluhou výborné paní profesorky bavil od prvních krůčků. Odmalička jsem byl k profesi vedený, nikdy mě nenapadlo, že bych mohl dělat něco jiného. Později na konzervatoři sice přišlo období, kdy jsem měl míň elánu, ale nakonec jsem tancování úplně propadl.

Po absolvování brněnské konzervatoře jste získal angažmá v Národním divadle v Brně, kde se vaše kariéra začala ubírat strmou cestou vzhůru. Rychle přišly hlavní role i první ocenění. Nezatočila se vám z toho hlava?
Všechno šlo přirozeně, krok za krokem. Asi od třetího ročníku na konzervatoři se začalo zdát, že by to se mnou mohlo k něčemu být, a od šestého jsem pravidelně hostoval na profesionální scéně. Když jsem v roce 1998 nastoupil do brněnského Národního divadla, nepociťoval jsem žádný dramatický zlom. Hned v druhém měsíci angažmá jsem tančil Pas de troix v Labutím jezeře, následoval Romeo v Prokofjevově Romeovi a Julii. Dva roky po nástupu přišla sólová smlouva.

A co první ocenění? Vždyť jako jedinému se vám povedlo získat hned dvakrát Cenu Philip Morris. Nejdříve "malou", určenou začátečníkům, a v roce 2003 i hlavní pro nejlepšího klasického tanečníka České republiky.
Když jsem se dozvěděl, že dostanu "velkého Morrise", překvapením jsem si sedl na zadek. Radost byla ohromná.

Další prestižní cena vám unikla jen o vlas. To když jste se loni dostal mezi trojici nominovaných na Thálii. Byl jste výsledkem hodně zklamán?
Věděl jsem, že vstupuji do těžkého souboje. Byl jsem nominovaný za hlavní mužskou roli v brněnské verzi Bajadéry, zatímco oba mí konkurenti za roli Petrucchia v pražské inscenaci Cranckova Zkrocení zlé ženy, což je po všech stránkách vynikající představení. Přehnané iluze jsem tedy neměl, ani jsem si nepřipravoval žádnou řeč. Ovšem lhostejné mi to nebylo. Sedět a čekat před zraky televizních kamer, až přinesou obálku a vysloví ortel... Ještě teď si vzpomínám, jak jsem měl hrdlo stažené nervozitou.

Před dvěma roky jste tvrdil, že byste z Brna do Prahy neodešel. Dnes jste jedním z nejvytíženějších sólistů pražského Národního divadla a v Brně už působíte jen příležitostně - na částečný úvazek. Co vás přimělo změnit názor?
Praha se mi vždycky líbila. Jenže jsem měl strach z lidí, ze vztahů v souboru Národního divadla, z toho, že bych si neobhájil svoje místo. Bál jsem se, aby o mně neřekli: to je sólista z Brna a přitom neudělá to nebo ono. Pak mě do Prahy pozvali na hostování do Labutího a do Raymondy. Bylo to v době, kdy jim ze souboru odešli hned tři výborní sólisté. Záhy jsem poznal, že moje obavy byly zbytečné. Vesměs jsem se v Praze setkal se vstřícným přijetím.

Po Brně se vám nestýská?
Do Brna stále jezdím, protože nadále tančím hlavní role v tamních inscenacích Labutího jezera, Louskáčka nebo Bajadéry. Občas zjistím, že s některými lidmi už si nemám tolik co říct, jako dřív, ale vždycky se rád setkám se svou brněnskou jevištní partnerkou Janou Kosíkovou-Přibylovou. Právě ona to byla, kdo mě nejvíc "vychovával" v mých profesionálních začátcích. Jsem jí za to vděčný. K Brnu mám i silnou osobní vazbu - stále tam žije moje maminka.

Co vůbec říkala tomu, když jste odcházel do Prahy?
Byla dost smutná, protože už léta žije sama. Snažím se jí to kompenzovat častým telefonováním a psaním textovek. Pravidelně jezdí do Prahy na moje premiéry a samozřejmě bývá nadšená. Maminkám se asi vždycky musí líbit, když vidí na jevišti svého syna nebo dceru.

Jaký je největší rozdíl mezi Brnem a Prahou z hlediska vaší profese?
V Praze se míň nadřu - v brněnském Janáčkově divadle je mnohem větší jeviště a dlouho to trvá než ho přeběhnete. Ale vážně. V Národním jde přece jen o víc, vzhledem k tomu, že je to první scéna v zemi. Takže i konkurenční boj a rivalita jsou tady víc cítit.

Jak takové zákulisní boje probíhají?
V Národním divadle bývají všechny role alternované, takže předpremiérová nervozita se vždycky dramaticky stupňuje. Někteří kolegové se spolu přestanou bavit, objeví se drobné naschvály. Traduje se třeba historka, jak jedna kolegyně našla ve špičce napínaček. Osobně jsem jisté napětí zažil před rokem při premiéře Giselle, kdy jsem byl v Praze ještě jako host. S jedním kolegou jsme se nějakou dobu nezdravili. Ale to asi k velkému divadlu patřilo a patří.

Při nedávné premiéře nové verze Louskáčka nic podobného nenastalo?
Běžně se dovídáme premiérové obsazení až v posledním týdnu, naštěstí tentokrát už brzy po zahájení zkoušek vyplynulo, že já s Terezou Podařilovou budeme tančit druhou premiéru. Takže veškeré stresy a napětí rázem odpadly.

A váš výkon ve dvojici s Terezou Podařilovou byl natolik famózní, že jste zastínili i kolegy z prvního obsazení.
Díky, ale obě obsazení jsou natolik rozdílná, že se to snad ani srovnávat nedá. První obsazení odneslo stresující zkoušky a my jsme díky tomu měli větší pohodu a klid na zkoušení. Žádné nervy, žádné křeče.

V Brně tančíte v klasických titulech s Janou Kosíkovou-Přibylovou, v Praze s Terezou Podařilovou nebo s Nikolou Márovou. Nevadí vám přecházet na jevišti od jedné partnerky ke druhé?
Každá z nich je sice jiná, ale všechny jsou vynikající tanečnice, takže partner je může i při náročných pas de deux jenom jistit. Když jsem se dozvěděl, že budu tančit v Labutím jezeře s Nikolou Márovou, trochu jsem se obával její výšky. Nakonec žádný problém nenastal, dokonce ani při zvedačkách. A že jich je v Labutím jezeře požehnaně, včetně různých sklopených variant!

Právě na to jsem se chtěl zeptat. Navzdory vaší štíhlé postavě bez problémů nosíte nad hlavou pětačtyřicetikilovou partnerku a ještě se přitom usmíváte.
Nikdy jsem o tom nemusel přemýšlet. Zvedačky totiž nejsou věc síly, spíš jde o grif, o způsob, jak je provádět. Tajemství spočívá v souhře s partnerkou. Hodně tanečníků dělá chybu, že zvedá jenom rukama. Ale ono je důležité zkoordinovat práci paží a nohou.

Přesto i tanečníci jsou lidé chybující. Co když se vám na scéně stane něco nepředvídaného?
Pak se snažím usmívat a pokračovat dál. Průšvih většinou přijde při nějakém jednoduchém prvku. Před pár lety jsem v Brně tančil v Marné opatrnosti Chlapce s flétnou. V jednom místě jsem se měl jen otočit a udělat tři kroky. V tom momentě jsem zakopl jednou nohou o druhou a natáhl se na rampě jak široký tak dlouhý. Od té doby mě naštěstí nic podobného nepotkalo. Snad s výjimkou nečistých piruet, což, přiznávám, je můj handicap.

Proč jsou piruety vaší slabinou?
Chybí mi při nich správná koordinace těla. Měřím 187 centimetrů a obecně platí, že vyšší tanečníci mají dobrý skok, ale problémy s piruetami. Poslední dobou jsem na tom začal intenzivně pracovat. Snad se mi podaří najít správný způsob.

Navštěvujete podobně jako někteří kolegové posilovny?
Mám už dokonce do posiloven dvě permanentky, ale byl jsem tam nejvýš tak desetkrát. Raději si posiluji doma, dělám sklapovačky, kliky, i když mi přitom chybí vytrvalost. Nejtěžší je se do toho vpravit. Prvních čtrnáct dnů musím bojovat sám se sebou, když se mi to zautomatizuje, je to už lepší.

Jaké volíte způsoby relaxace?
V Brně jsem opakovaně chodíval do ZOO, třeba v sobotu, a v neděli hned nanovo. Taky mě zajímaly historické filmy a literatura. Bohužel v Praze mám volných víkendů poskrovnu. A když už se nějaký podaří najít, vydržím ho celý trávit doma v posteli. Dřív jsem jako relaxaci hodně poslouchal rozhlas, teď si jako kulisu pouštím televizi. Přiznávám, je to zlozvyk.

Existují rituály, které před představením dodržujete?
Dřív jsem je míval. Před představením jsem musel jít na červenou a nesměl jsem se osprchovat. Ani nevím, jak to vzniklo. Byla to hloupost, obojí jsem už dávno zrušil.

Jakou hudbu máte rád jako tanečník?
Jednoznačně Čajkovského. Labutí jezero, Šípková Růženka i Louskáček pro mě představují absolutní vrchol baletní hudby. V soukromí poslouchám jako lék proti špatné náladě Edith Piaf nebo běžnou domácí pop-music.

Pomohl vám přechod do Prahy k větší popularitě?
Ne. Ten, kdo se o balet zajímá, mě znal i dříve. Dál se moje popularita - a bohužel i popularita baletu všeobecně - příliš nešíří. Nedávno mě oslovila neznámá dívka v metru, že mě zná z divadla, což mě potěšilo, ale šlo spíš o výjimku.

SAŠA HRBOTICKÝ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ