číslo 4
vychází 17. 1. 2005

Televize
a film

FILM

Jaký byl slavný antický vojevůdce Alexandr?

S historickými (velko)filmy bývají potíže: buď slouží jako obhajobná připomínka současnosti (a to v převažuje zejména v diktátorských režimech, jen si připomeňme třeba "husitskou trilogii" Otakara Vávry), nebo naopak chtějí především pobavit napínavými zápletkami a výpravnými bitevními scénami a jednoduchým mravním ponaučením. To funguje od němé éry a znovu se uplatňuje i nyní, kdy opět můžeme pozorovat vzedmutý zájem o (pseudo)historická témata, byť často provázený prolínáním prvků fantasy na způsob Pána prstenů. Po nepříliš vydařené Tróji přichází nyní na řadu Alexander Veliký.

Jako režisér je pod filmem překvapivě podepsán Oliver Stone, tvůrce vynikajících průhledů do traumat vietnamské války (např. Četa) a též pozoruhodných, byť někdy sporných životopisů (JFK, Nixon). Snažil se přiblížit nejen rušné okolní dění, ale také vniknout do niterného rozpoložení svých hrdinů, chtěl postihnout pohnutky jejich činů, nejtajnější úmysly, prozkoumat jejich svědomí. Stejné vymezení prosazuje také ve svém nejnovějším filmu, věnovaném slavnému vojevůdci starověku, který zničil obávaného asijského obra, perskou říši, a posléze doputoval až k hranicím Indie. Colin Farrell ho obdařil mladistvou umanutostí, aniž by zprostředkoval onu fascinaci, kterou si skutečný Alexandr podmanil své nejbližší druhy i vojsko.

Režisér si počíná dosti proklamativně, schovává se jak za vzpomínky někdejšího hrdinova spolubojovníka Ptolemaia (Anthony Hopkins), jenž si podržel vládu v Egyptě, tak za Alexandrovy rozmluvy s nejbližšími. Jenže rozpravy jsou to tlachavé, často osvětové, mající za úkol přiblížit jednotlivé aspekty Alexandrovy mentality, psychických traumat pramenících v dětství, vlastností i úmyslů. Tak se postupně na plátně vystřídají násilnický otec Filip (Val Kilmer), panovačná matka Olympias, stylizovaná do zlověstné našeptavačky, ba čarodějky ovinuté hady (Angelina Jolieová), vzpurná a sebestředná manželka Roxanna (Rosario Dawsonová). Nechybí povídání s mudrcem Aristotelem (Christopher Plummer) či nejbližšími přáteli ve vojsku, zvláště s důvěrným milcem Hefaistionem (Jared Leto).

V popisném, místy až sterilním vyprávění, které se skládá z řady retrospektivních sekvencí vytyčených Ptolemaiem (a v jednom případě je přidána i bolestná vzpomínka Alexandrova - na úkladné, ovšem krátkozraké zavraždění jeho otce, které mu nečekaně vyneslo nástup k závratné moci), se zdlouhavé a nudné řečnění vlastně jen dvakrát prolne do bitevních výjevů. Jednak Stone inscenuje - a to bravurně, z ptačí perspektivy zosobněné letícím dravcem i detailními pohledy na brutalitu bojů - průběh bitvy u Gaugamel, kde Alexandr s konečnou platností rozprášil perské vojsko, jednak přiblíží výpravu do Indie, kde expresivně rozehraná řež, v níž se změnilo střetnutí s bojovými slony, končí Alexandrovým těžkým zraněním a jeho zčervenalými halucinacemi, do nichž se dočasně prohrouží obraz.

Stone ve své dějinné fresce, herecky překvapivě matné, zůstává někde v půli cesty: strhující bitevní výjevy se spíše opájejí vizuální krásou a působivostí, portrét Alexandra je krajně zpovrchnělý, příliš nevypovídá. Režisér nevyhmátl, že Alexandr byl zajisté výjimečný, a to i v lehkosti, s jakou uskutečňoval své grandiózní dílo, dosud vyhrazené jen obdivovaným hrdinům z bájí, ale současně mocí zmámený násilník, pravé dítě své doby. Možná se takto vymezené pojetí lecčíms blíží soustředěnější Shafferově a Formanově koncepci Mozarta v nedávno uvedeném Amadeovi. V mnohém se oba geniální výstředníci podobali...

JAN JAROŠ