číslo 47
vychází 8. 11. 2004

Titulní rozhovor

Ivan Klánský:
Mohl jsem být šachistou nebo automobilovým závodníkem

Nevadí vám zařazení do "chopinovského" šuplíku?

Vím, že mě berou jako "chopinistu". Už od mládí, kdy jsem se jako jediný Čech probojoval do finále slavné Chopinovy soutěže ve Varšavě. U nás se hodně škatulkuje, publikum i kritika potřebují mít každého nějak zařazeného. Ale realita je jiná. Je to můj oblíbený skladatel, nikoli však jediný. Hrával jsem i celovečerní bachovské recitály, hodně hraju Beethovena, mám moc rád českou muziku. Nedá se říct, že bych měl Chopina jako jedinou prioritu. Jenže k mé chopinovské image přispívají i aktivity, kterým se věnuji.

Co vás na tomto skladateli pořád zajímá?

Chopinova muzika je velice emotivní, přitom pianisticky bohatá a náročná. Obsahuje všechny póly, které mám rád, klavírista se na ní vyřádí tělem i duší. Podle mě má Chopin také výhodu, že interpretace jeho hudby vyžaduje osobní přístup, každý si ho může vyložit po svém. Když do ní člověk vloží mnoho ze sebe, vůbec to nevadí, naopak. Od kvalitního umělce se dokonce očekává, že přijde s něčím novým. Třeba u Brahmse nebo Beethovena je to trochu jiné - existují přece jen určité vžité zvyklosti, ctí se tradice, předávaná z minulých období. Chopin naproti tomu dopřává daleko víc volnosti. Nikoli náhodou ho tolik milují Japonci, kterým není evropská hudba zcela vlastní. Mají ho raději než Schumanna nebo Liszta. Asi právě proto, že se při jeho interpretaci cítí svobodně, že nemusí tolik dbát na tradice a mohou přijít s něčím novým.

Je to ještě vůbec možné?

Jistě. Každý dobrý interpret je přece svůj. A na Chopinovi je krásné právě to, že musíte sice zachovat jeho osobitost, která je jedinečná, ale zároveň do něj můžete prolnout tu svoji. Tahle kombinace tvoří nejsprávnější interpretaci Chopina. Pokud ho někdo chce znásilnit, prezentovat prostřednictvím jeho hudby pouze sebe, vyjde z toho paskvil. A současně nelze Chopina hrát pouze mechanicky. To vyrovnání emocí a racia se mi na něm líbí nejvíc. Cítit, ale i vědět, co si můžu dovolit a co už ne.

Kdy jste začal pomýšlet na to, že se vám hudba stane povoláním?

Poměrně pozdě, v dětství a raném mládí jsem měl i dost jiných zájmů. Hrával jsem závodně šachy, pokoušel se komponovat, v osmnácti jsem začal jezdit automobilové závody. Nebyl jsem úplně přesvědčen, že se stanu zrovna klavíristou. Taky jsem mohl být skladatelem nebo závodníkem, to všechno a ještě leccos jiného mě bavilo. Nakonec jsem přece jen šel na konzervatoř a tam byla mou velice přísnou paní profesorkou Valentina Kameníková, která všechny mé další koníčky rázně usměrnila. Pak už pro mě nebylo jiné volby. Ale asi jsem právě tohle potřeboval, jsem rád, že to tak dopadlo. Když se člověk příliš rozptyluje mnoha zájmy, není to dobré. Ve svém oboru je třeba vyniknout, jinak to nemá smysl.

Ovlivnili vás hodně vaši hudební pedagogové?

Samozřejmě - na celý život. Byl to vliv nejen umělecký či pedagogický, ale i lidský. Počínaje názorem třeba na Beethovena až po určité směrování i v oblastech mimohudebních. Pokud svému pedagogovi důvěřuji, všechno to nějak vstřebávám a působí to na mě. Já měl štěstí, profesorka Kameníková byla impulzivní a emotivní člověk, hudbu báječně cítila, nesnažila se ji příliš racionálně vykládat. Já byl typově trochu jiný, snad více pragmatický, což se ve výsledku ukázalo jako výhodná kombinace: hraji hudbu tak jak cítím, ale také si své interpretační postupy dokážu dodatečně zformulovat. Pomáhá mi to i při pedagogické práci. Mohu studentovi předvést, zahrát určitý úsek skladby, jak bych si jej představoval a zároveň mu vysvětlit, jaké problémy musí řešit hlava, tělo, ruce.

Jeden z vašich nedávných studentů, teď už absolvent AMU Martin Kasík, mi před časem říkal, že si kvůli vám prodloužil studia. Aby mohl být co nejdéle v kontaktu s vámi.

Není jediný. Těch, co si prodlužují studium na hudební fakultě je víc, nedávno to udělal i letošní vítěz klavírní soutěže Pražského jara Ivo Kahánek.V zásadě si myslím, že těch pět let studia je pro mimořádné talenty málo, zvláště když si s pedagogem rozumějí. Nejde tu o to, že bych ty starší, téměř absolventy, učil ještě nějaké konkrétní řemeslné dovednosti, jde o stálé tříbení uměleckého názoru. Muzikant zraje postupně, osobnost se podstatným způsobem dotváří mezi 20. a 25. rokem věku. A pokud student pedagogovi důvěřuje, je v této době vzájemný kontakt velice důležitý. Proto se u svých nejlepších žáků nebráním tomu, aby jejich studium trvalo déle. Snažím se vybírat si studenty do třídy nejen podle kvality a talentu, ale v neposlední řadě také podle charakteru, na základě toho, jak se mi jeví i jejich lidská stránka. Proč se trápit pět let s někým, o němž vím, že bych si s ním příliš nerozuměl. To mi ani za ten talent nestojí. Tím spíš, že během studia je pedagog se studentem v kontaktu dlouhodobě, takže moji posluchači se často během této doby stávají vlastně i osobními přáteli. Když mají před důležitým vystoupením, přijdou se poradit třeba i léta po absolutoriu. Jsou často téměř součástí mé rodiny.

Ta se vám vůbec utěšeně rozrůstá.

Jistě, sám mám velkou rodinu - pět synů a dceru. Dva synové se už věnují hudbě profesionálně.

U hudebního interpreta zdůrazňujete propojení racionálního a emocionálního přístupu. Je opravdu nezbytné?

Jistě, a v současné době zejména. Už dávno jsou pryč časy, kdy se soudilo, že čím je umělec větší cvok, tím lépe. Kdysi se tahle představa dost nosila. Čím byl muzikant podivínštější, čím zmateněji v životě působil, zapomínal, ztrácel věci, tím byl považován za většího umělce. Na současníka jsou kladeny už docela jiné nároky: musí být komunikativní, ovládat jazyky, dobře se pohybovat ve společnosti, umět se prosadit. Tohle všechno je dnes důležité. Obecně se dá říct, že hudební inteligence velice souvisí s inteligencí všeobecnou. Konkurence je tak obrovská, že pouze instrumentální talent nestačí. Dneska umí bezvadně hrát na klavír statisíce Číňanů, Japonců, Korejců. Člověk vedle nich musí zaujmout taky něčím jiným.

Třeba čím?

Velkou osobností, která upoutá a strhne publikum. Interpret musí umět vyložit dílo posluchači tak, aby v něm skladba zanechala hluboký a silný dojem. A k tomu je potřeba víc, než jen správně, technicky přesně zahrát part.

Z nutné výbavy současného muzikanta jste vypustil asertivitu.

Ano, taky je důležitá. Záleží ale na míře. Nemyslím, že přílišná asertivita je vždy prospěšná, může naopak zapůsobit i nepříjemně. Někdo je při budování vlastní kariéry velice agresivní, dělá všechno pro to, aby byl publikem uznáván. Někdy na to jde i různými vedlejšími cestami. Ne všichni pořadatelé a organizátoři koncertů však na to slyší. Pravda, mediálně známý umělec sice může přilákat do sálu o pár lidí víc, ale třeba já, jako pořadatel Chopinova festivalu, moc dobře vím, jak to bývá ošidné. Často mi nestojí za to pozvat takovou mediálně známou primadonu jen kvůli padesáti lidem navíc. Bývají s ní potíže, může mít desítky obtížně realizovatelných požadavků.

Když už jsme se dostali k Chopinovskému festivalu, jak vůbec vznikl?

Na konci padesátých let z popudu polonisty a překladatele Jaroslava Simonidese a tehdejšího člena vedení Supraphonu Jaroslava Procházky. Založili Chopinovu společnost a hudební festival, později se z iniciativy ředitele pražské konzervatoře doktora Holzknechta přidala i soutěž pro mladé klavíristy. Chopin byl Polák, ideově nevadil. A dodnes se festival koná každý rok, zatímco soutěž v dvouletých intervalech. Jedinou výjimkou, kdy nebyl dokončen, se stal rok 1968, protože k nám zrovna během festivalového týdne vpadla vojska.

Jak jste se k tomu všemu dostal vy?

Funkci předsedy Chopinovy společnosti i prezidenta festivalu jsem prostě zdědil po svém pedagogovi profesoru Františku Rauchovi. Věděl jsem, že když to nepřevezmu já, všechno asi zanikne, a bylo mi líto hodit přes palubu tu spoustu práce a rozběhnutých činností. Už kvůli lidem, jichž si vážím. Je pravda, že někdy mám velkou chuť s tím seknout, představuje to hodně nevděčné práce. Nikoliv výdělečné, ale dobročinné. A situace v kultuře je bohužel taková, že nikdy nevíme, zda za rok festival vůbec bude. Všechno závisí na penězích. Ale pak si vždycky řeknu, vždyť je to krásný festival! Kdo by to dělal, mladí mají dnes jiné starosti. Takže uvidíme, jak to dopadne a jak dlouho to vydržím já.

Co vám to prezidentování přináší kromě práce a starostí?

Hlavně pozitivní pocit, že člověk dělá něco pro kumšt. Lidé nám píší krásné dopisy, mám možnost se setkat se zajímavými osobnostmi, které na sebe festival váže. Nejen s hudebníky, ale i s osobnostmi z jiných oblastí, se spisovateli, výtvarníky, podnikateli, manažery. S mnoha z nich bych se jinak možná vůbec nesetkal.

Jako prezident jste hlavním dramaturgem a navrhujete i interprety.

Do toho mi v zásadě nikdo nemluví. Však to taky není jen tak, vymyslet si kvalitního umělce a získat ho, aby byl ochoten přijet do Mariánských Lázní za skromný honorář, jaký mu můžeme nabídnout a na jaký z USA nebo z Japonska není zvyklý. Daří se to díky kontaktům, které mám ze své koncertní činnosti.

Některé hudební akce, na kterých se z komerčních pohnutek a velmi komerčním způsobem provozuje vážná hudba, devalvují ty kvalitní - třeba i váš festival, nemyslíte?

To je bohužel pravda. My se snažíme, abychom uspokojili především ty, kdo na festivalu chtějí slyšet kvalitní hudbu na vysoké interpretační úrovni. A těm, kdo touží po společenském zázemí, umíme jej také poskytnout, letos jsem třeba pořádali souběžně se Chopinovým festivalem v Mariánských Lázních golfový turnaj. Ale to je až na druhém místě, prvořadá je umělecká kvalita všech festivalových koncertů. A to je rozdíl mezi ryze komerčními akcemi v Praze, na nichž soubor nahodile seskupených muzikantů něco zahraje téměř listu a chce za to drahé vstupné. A turista - rovněž náhodný posluchač, si má odnést dojem, že Praha je ohromně kulturní a hudební město, vždyť tu na každém rohu hraje komorní ansámbl. Mariánské Lázně takové určitě nejsou, ani se k tomu nikdy nepřiblížily. Jistě bychom také mohli dělat festival na podstatně komerčnější bázi; mohli by tu hrát kostýmovaní konzervatoristé a přijet na pódium třeba na koni. Některým lidem by se to určitě líbilo a já bych už neměl starosti, jestli příští rok budou peníze nebo ne. Ale k solidnímu, klasickému, vysoce prestižnímu festivalu by to mělo daleko a za takovou hranici bych nešel.

Zmínil jste finanční ohrožení festivalu.

Riziko platí pro každý rok, pokaždé je totiž nevyzpytatelné, jestli se sponzoři v příštím roce vrátí. Ale věřím, že díky trvale vysoké kvalitě festivalu nám zůstanou věrni. Jsem v této souvislosti docela rád, že osobnosti společenského a politického života - a jsou mezi nimi i tací, kdo rozumějí hudbě, i když jich není moc -, nám dávají svou účastí pro naše partnery jakési dobrozdání. Málo platné, pokud dejme tomu nějaký politik nebo jiná známá osobnost řekne, že se mu ten festival líbil, je to i pro sponzora znamení, že by do toho měl jít znovu.

Jsou velké rozdíly mezi mladými pianisty, které vedete na pražské AMU, a mezi těmi, které učíte v zahraničí?

V podstatě nejsou. Řekl bych, že je to na světě spravedlivě rozděleno, nedá se říct, že by se někde rodilo talentů víc a jinde méně. Na celkový počet klavíristů je těch opravdových talentů vždycky málo. Když někdo říká - podívejte, v Japonsku nebo Koreji je profesionálních, "vyučených" pianistů podstatně víc než kdekoliv jinde, takže zdánlivě je průměr vyšší než třeba u nás - namítám, že špiček je stejně málo tam jako tady. Skutečně špičkový talent je ve svém oboru jeden z několika tisíců.

Zájem o vaše pedagogické vedení se pokud vím pořád zvyšuje, jak to řešíte?

Jsem rád, že o mě studenti mají zájem, ale není to jednoduché. Mám plný výukový program na tři, čtyři roky dopředu. Když chce někdo u mě studovat, musí i pár let počkat.

Máte spoustu aktivit, stíháte zároveň taky jako pianista všechno, co byste chtěl?

Když říkáte "co byste chtěl", musím odpovědět, že vlastně ano. Protože já už toho vlastně zase tak moc nechci. Jsem si vědom svých limitů. Jednak vím, že mi není dvacet, a za druhé, že jsem toho za svůj dosavadní život - tedy za 35 let aktivní činnosti -, stihl dost. Brzy budu mít na kontě už 4000. veřejný koncert. To znamená, že jsem se musel čtyřitisíckrát převléci do fraku nebo do smokingu, někam jet, odehrát koncert, vrátit se zpátky. A to neberu v úvahu uměleckou stránku věci, to, že samozřejmě sólové koncerty musím hrát zpaměti a vždy ze sebe vydat maximum. Už pouze těmi cestami dostalo mé tělo za dlouhá léta pěkně zabrat.

Vedle sólových vystoupení hrajete velmi často s Guarneri triem. Jak ansámbl vznikl?

Na začátku jsme se s každým z partnerů sešli jako duo: S Čeňkem Pavlíkem jsme hráli houslové a s Markem Jerie violoncellové sonáty. Posléze jsme všichni tři zjistili, že jsme si interpretačně blízcí. Teď je značná část mé koncertní činnosti spojena právě s tímto komorním tělesem. Posledních šest či sedm let to je asi moje hlavní parketa, hraní v triu zřetelně převažuje nad mou sólovou aktivitou. Těší mě, že publikum, které chodí na komořinu, je, jak se mi zdá, víc hudebně zaměřeno, nehledá vnějškový efekt, ale potěšení z hudby. Jistě se to nedá úplně zobecnit, ale mohu říct, že na koncertech komorní hudby převažují ti, kdo ji opravdu znají a citlivě vnímají. Někdy je až neuvěřitelné, co všechno vědí. Žasnu, když mám po koncertě možnost slyšet návštěvníky. Hodnotí výkon, vzpomenou si, že to Schubertovo trio hrál ten či onen soubor tehdy a tehdy. Zdaleka nemám ty znalosti co oni.

Vyhovuje vám to spolu?

Jednoznačně. Však jsme také pohromadě už 18 let! Triová literatura má nádherný repertoár. A také, upřímně řečeno, v triu se lépe stárne. Představa, že bych jel úplně sám na třítýdenní turné do Jižní Ameriky, kde jsme s triem byli nedávno, mi už dnes není úplně blízká. Mám v souboru lepší pocit, navíc vím, že kdyby se něco stalo, člověk není v cizině opuštěný. Když mi bylo dvacet, bylo mi úplně jedno, že jsem jel sám někam do Alma-Aty a někde na letišti celou noc čekal na spoj.

Jak vaše trio přijímají v zahraničí?

Máme vesměs vynikající kritiky i úspěch u publika. Jsme zváni na největší pódia v Evropě, hrajeme v Londýně, Paříži, v Benátkách. To se mi v sólové kariéře v tomto rozsahu nepovedlo.

Proč ne?

Jako sólista jsem měl určitý handicap v tom, že v mých nejlepších letech, od dvaceti do čtyřiceti, byla pro mě cesta na Západ prakticky zavřená. Tehdy jezdilo západním směrem jen málo muzikantů, většinou ti, kdo byli v oblibě. Což pro mě tak úplně neplatilo. Nechci si stěžovat, vždyť někteří seděli v té době ve vězení a já přece nějaké možnosti měl, hodně jsem koncertoval po republice a jezdil na Východ. Ale důležitá pódia pro mne byla přece jen zavřená. A když se v osmdesátých letech poměry trochu uvolnily, byl jsem jako sólista už poměrně starý.

Co má pro vás větší význam - koncertní činnost nebo nahrávání CD?

Koncerty pochopitelně početně převažují, CD je jen jedno či dvě do roka. Pokud jde o význam, to je těžké hodnotit. Koncert v prestižním sále, na nějž pak vyjdou krásné kritiky, je pro mě jistě velmi důležitý. Jenže koncert skončí, dojem se vytratí z paměti a je pryč, ať bylo vystoupení sebeúspěšnější. Zatímco CD je pomník, který po člověku zůstává.

Co považujete za svou nejdůležitější nahrávku?

Nejspíš kompletní klavírní dílo Bedřicha Smetany, které vyšlo na šesti CD v polovině devadesátých let.

Před vámi to udělalo jen několik pianistů, v padesátých letech Věra Řepková, později Jan Novotný. V čem se jednotlivé interpretace odlišují?

Řepková, Novotný a já - to jsou tři generace a naše interpretace se samozřejmě liší. Nepřísluší mi hodnotit úroveň každé z nich, ale značná odlišnost je už například v tom, že za uplynulých dvacet let se obrovsky vyvinula nahrávací technika, kvalita nahrávky je úplně jiná. Věra Řepková nahrála všechny Smetanovy klavírní skladby v padesátých letech jako vůbec první. Já už měl výhodu, že jsem nahrávky mohl srovnávat, vzít si z nich vzor v tom dobrém. Myslím, že starší interpretační přístupy jsou už dnes v mnohém překonány. Samozřejmě, Smetanu hrají i jiní, ale klavírní Smetana, to nejsou jen České tance nebo ty známé polky, je tam spousta zajímavých věcí, které se skoro vůbec nehrají. Především proto, že jsou tak náročné, že se interpretům nevyplatí do nich investovat čas a práci. Efekt totiž často není takový jako třeba u Chopina nebo Schumanna. Proto některé skladby zazněly u Řepkové vůbec po prvé, všechna čest. Musel jsem se srovnávat nejen s ní či Janem Novotným, ale i například i s Rudolfem Firkušným a Františkem Rauchem, Františkem Maxiánem a jinými, kteří část Smetanova klavírního díla také kdysi nahráli. A já si chtěl najít své vlastní místo na slunci.

Kde jste ho našel?

Můj Smetana by měl být takový, aby obstál v kontextu se světovými romantiky. To znamená, že jsem z něj nechtěl dělat český folklór, jak se často pojímá, ale snažil jsem se ho ukázat jako vynikajícího světového romantika, který je svým talentem srovnatelný s Chopinem, Lisztem, Schumannem i Brahmsem. Zda se to podařilo, to musí říct jiní.

Původně jste se věnoval i komponování. Nelitujete, že jste s tím skončil?

Kdyby mi bylo líto všeho, co jsem chtěl a zatím nezvládl, nikam bych nedošel. To se netýká jen komponování - ostatně občas si pořád píšu kadence ke koncertům -, ale například také projektu metodiky klavírní hry. Zatímco pro děti existuje spousta učebnic a různých návodů a přístupů, pro konzervatoristy a vysokoškoláky je metodiky málo, prakticky neexistuje. Všichni mi říkají - tohle musíš napsat. Jenže něco jiného je udělat na toto téma seminář, kde mohu mluvit bez starostí o tu literární stránku vyjadřování a kde ani nemusím volit tak přesnou terminologii. Ale v momentě, kdy bych své metodické názory psal jako skripta nebo knihu, už je to daleko pracnější. Přesto věřím, že se k tomu jednou dostanu.

Co byste ještě rád stihl?

Dnes už opravdu nemám tolik předsevzetí, neslibuji si, že bych měl nastudovat třeba deset Beethovenových sonát nebo patnáct Mozartových koncertů, které mi ještě schází. Už vím, že jsem toho nastudoval hodně a nemohu chtít všechno. Zaplaťpánbůh jsem na tom pořád zdravotně tak, že mohu jezdit, učit, stíhat toho dost, ale uvědomuju si, že tělo vyměnit nejde a koupit nové také ne. A to mě vede k tomu, abych častěji šlapal na brzdu. Kromě své pedagogické, koncertní činnosti a chopinovských aktivit dělám i vedoucího katedry na fakultě nebo předsedu rady Kruhu přátel hudby. Ale snažím se, aby, jak se říká, stokrát nic neumořilo osla, aby toho "nic" bylo jen padesát. A samozřejmě bych se chtěl ještě víc věnovat rodině, vždyť mám dvě docela malé děti, tříleté a půlroční, které si taky chtějí tatínka užít.

Co pro vás znamená rodinné zázemí, z něhož pocházíte? Váš otec, známý publicista Josef Klánský, prožil těžké mládí, několikrát byl v nebezpečí života, za dramatických okolností se mu podařil útěk před Hitlerem. Napsal o tom velmi poutavou i moudrou knížku.

Rodina na mě měla velmi významný vliv. Nikoli sice hudební, ani jeden z rodičů se hudbě nevěnoval, ale o to více lidský. Otec byl vždycky mým vzorem, myslím, že jsem mu typově i povahově podobný. Moje generace naštěstí nemusela prožít to, co on - zachránil si život i tím, že přečkal část války zazděný ve sklepě. Ale kdoví, co čeká příští generaci, co prožijí mé děti. Věřím, že nic tak hrozného jako naši otcové, ale člověk nikdy neví. Proto si na svůj osud nestěžuju. Jestli jsem jezdil hrát do Varšavy místo do Paříže, to je spíš úsměvné. Nešlo o život.

Máte pocit zodpovědnosti ke svým kořenům?

Určitě. Jako člověk i jako umělec se cítím spoluodpovědný za evropskou civilizaci, za její osud. Proto mi velice vadí určité věci v politice, například bagatelizace nebezpečí, ohrožující naši civilizaci. Já ho silně vnímám i díky tomu, že můj otec prožil to, co prožil. Nebojím se o sebe, já už nějak svůj život dožiju, ale o své děti a mladou generaci vůbec. Cítím, že naše evropská kultura a celá tato civilizace je ohrožena. Nejsem politik, nemohu bojovat politickými prostředky. Ale tím, že svým muzikantským podílem přispívám k udržování této kultury a možná i tím, že formuji své žáky, aspoň trochu přispívám k její obraně a vyjadřuji svou vizi světa.

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ