číslo 45
vychází 25. 10. 2004

Názory, komentáře

ZKRAJE TÝDNE

Chvála putování předvolební Amerikou

Ještě jsem nespočítal, kolik hotelů po celých Spojených státech jsem během posledních týdnů vystřídal, kolikrát jsem sedl do letadla, s kolika lidmi jsem natáčel. Předvolební zpravodajství ze Spojených států bylo hektické, ani jsem si nestačil koupit nový kovbojský klobouk. Přes den natáčení reportáží, v noci stříhání zvukových příspěvků a posílání po internetu do Prahy. Často byly čtyři hodiny spánku luxusem, šesti až devítihodinový časový rozdíl pracoval proti mně. Ale nebyl jsem v tom sám.

Letadly, auty a autobusy takto putovaly po Americe stovky zahraničních novinářů. Dlouholetí američtí korespondenti evropských novin kroutili nevěřícně hlavami: takový zájem světa o americké volby nepamatují. Ve Finsku vstávali lidé ve tři hodiny v noci, aby sledovali v televizi přímé přenosy debat amerických prezidentských kandidátů, v Norsku vzbudily zámořské volby takovou pozornost, jako by šlo o jejich vlastní. Německých a japonských novinářů bylo nepočítaně od Floridy přes Ohio, Missouri až po Arizonu. Evropské a asijské štáby s námi natáčely v ocelárnách u Velkých jezer, s pohraničníky na mexicko-americké hranici i mezi indiány v arizonské poušti. Snažili se opustit svá studia ve Washingtonu, jet za lidmi a pochopit, co se to s Amerikou právě děje.

Hlavním motorem, který hnal světová média po Spojených státech byl další osud jediného muže, současného válečného prezidenta George Bushe. Volby byly z pohledu světa pokusem o sesazení globálně nepopulárního vůdce a cizince to vzrušovalo o to více, že jeho souboj s Johnem Kerrym byl, zejména po televizních debatách, velice vyrovnaný. Japonci s mnohými Evropany sdíleli podobný pocit: našim vládám Bush v podstatě vyhovuje, ale veřejnost ho nemůže vystát. Komické na tom všem bylo, že ani jeden z novinářů, které jsem na svých předvolebních cestách potkal a kteří psali o Bushovi a Kerrym každý den, ani s jedním z kandidátů nemohl přímo mluvit. Nejcennější tak pro nás byla příležitost poznat různé kouty Ameriky, nahlédnout do mikrosvěta drobných starostí obyčejných lidí. Potkali báječné muže a ženy, milé vstřícné, ochotné pomoci. Mnohokrát jsme se vyptávali na velmi podstatné věci a když jsme končili, Američané nám řekli: Škoda, že se o nás takto nezajímají naše média.

Během kampaně jsem se často po dvou hodinách spánku probudil v hotelové posteli a nevěděl jsem přesně, kde se vlastně nacházím. Putování předvolební Amerikou mně ale celkově dalo zcela opačný pocit, díky těmto cestám z východu na západ a z jihu na sever mám dojem, že daleko lépe než předtím vím, kde to vlastně jsem. Jeden muž z Ohia mi řekl, že Amerika jede na autopilota, je prý vlastně jedno, kdo tu bude prezidentem, žádné dramatické změny se čekat nedají. Znovu jsem si ověřil, že pravdu má, i když ji zároveň nemá. Taková je Amerika.

MIROSLAV KONVALINA, Washington