číslo 44
vychází 18. 10. 2004

Zpět na obsah         

Názory, komentáře


ZKRAJE TÝDNE

Mé české (a jiné) zájmy

Kdekdo dnes chrání mé zájmy a bojuje za ně, aniž by se mě zeptal, jaké vlastně jsou. Bývám přesvědčován, že v mém českém zájmu je v prvé řadě myslet na sebe a svou peněženku i plnou státní kasu. Na vládce z EU i na přistěhovalce si mám dát bacha, a vůbec, co je české, že je hezké.

Domnívám se, že v mém zájmu je, když sousedova koza nechcípne, přestože já žádnou nemám. Jak úlevné je žít vedle spokojeného až šťastného souseda, přátelsky si s ním povídat a tu a tam od něj odkoupit něco kozího sýra. A to i za cenu, že v sousedských vztazích jako moudřejší překousnu lecjakou ztrátu, nespravedlnost, ba třeba i urážlivou nejapnost a pokusím se ji "vydejchat".

Podle stejného klíče bych radil postupovat při setkáních s mnoha nespravedlnostmi poznamenanými bývalými manželi a manželkami, také ale ve vztazích se sudetskými Němci, dnes už vlastně s jejich potomky. Při vědomí úžasných nehmotných a nefinančních zisků, kterých se nám dostává tím, že se vracíme do party slušných demokratických zemí, bych tak jednal i se "zlými" bruselskými byrokraty, kteří údajně nás, české vlastence, připravují o národní identitu. Hodnější bych byl a před bratrovražednými potyčkami varoval a více pochopení měl i pro dnes tolik neoblíbené, arogantní Američany. Prostě proto, že to dobré z minulosti i ze současnosti evidentně dominuje nad zlým.

Život přináší ve své nevyzpytatelné mnohotvárnosti pro jednotlivce i celé národy ukrutné množství křivd. Učit se s nimi žít, odpouštět a rozdílnosti tolerovat by mělo dnes být naléhavou sebezáchovnou potřebou. Ustupovat jako moudřejší, i když se to mnoha lidem jeví jako hloupější, ba jako zbabělé kapitulantství, se mi i dnes, kdy můj život jde do finále, jeví přes všechny ztráty jako součást umění žít. Získává se čas, klid, možnost pozitivně myslet i konat, a tím pádem se víc radovat ze života. Ztrácejí se lecjaké viditelné výhody i hmotné statky a získávají se hodnoty skryté, penězi nevyvažitelné. Každý den nás totiž naléhavě a nemilosrdně přesvědčuje o tom, že chorobně agresivní, ukřivděné prosazování "spravedlivých" národních (osobních, skupinových, náboženských, ekonomických, etnických, pokrevních) zájmů kalí a bude kalit všem lidem na celé planetě radost ze života a bude zdrojem nešťastných tragédií nejen pro nás, ale i pro naše děti.

Paradoxem života bude, že my všichni, jak zanícení vlastenci a bojovníci za naše národní zájmy, tak ti, kteří by se raději cítili víc Evropany, nebo i nesmiřitelní zastánci levice, pravice či uctívači Boha, Buddhy, Alláha se budeme muset chtě nechtě sjednotit a vykutat ze sebe odvahu statečně se bránit teroristům všeho druhu, kteří své zájmy postavili nad cenu vlastního života. Na rozdíl od nich nám bude "sobecké" zachování holého žití nemalou hodnotou a zároveň nejdůležitější podmínkou k naplnění našich společných národních, občanských, hlavně ale lidských zájmů.

JAN ŠPÁTA