číslo 42
vychází 4. 10. 2004

Názory, komentáře

TELEVIZNÍ GLOSÁŘ

Zírá celá rodina

"Jó, to za komunistů nebejvalo! Takovejch seriálů, pro starýho člověka úplnej ráj!" povídala nedávno naše osmdesátiletá tetička. "Přes den pěkně o lásce z tý Venezuely nebo Argentiny nebo čeho, a večer hezky česky. Zvlášť teď, co jde každej den nějakej ten náš seriálek s našima hercema..." "Jako by ti za komunistů bylo zle," povídá sousedka Hanušová, co na protest proti překabátěným komunistům hodila šéfovi místní organizace legitimaci pod nohy a stala se tím pádem komunistickou anarchistkou, "takovejch seriálů bylo - a ze života, né vylhanejch, jako dneska! Třeba to Náměstíčko - no co to je? Nemá to konce ani zvonce, nic se tam neděje, táhne se to jak starej sejra, no zkrátka hrůza - vem si to proti takový Ženě za pultem, Máňo!"

Nechala jsem stařenky v přátelském škorpení, jímž si zkracovaly dlouhou chvíli mezi Milagros a Bůhvíčímještě, a odešla v klidu přemýšlet nad českým televizním seriálovým boomem.

Už od dob, kdy naše nejexperimentálnější televize Prima zjistila, že divák se rád vrátí i k takovým zhůvěřilostem, jako byli třeba Chlapci a chlapi, se datují horečné snahy všech našich stanic o hezké české televizní nekonečno. Česká televize, jedoucí tak trochu na setrvačník, vnesla do souboje vražednou zbraň zvanou Náměstíčko. V plané meditace ponořené banální zápletky ze života na malém městě šperkují komentáře dvou průchozích figurek a la Neruda. Zatím poslední epizoda nazvaná příznačně Banální diagnóza odhalila autorskou i režijní bezradnost. Tvůrci přitom měli k dispozici herce více než dobré (v tomto případě Veroniku Freimanovou s Jiřím Langmajerem), kteří by za jiných okolností určitě uměli vytvořit iluzi erotického napětí, o něž tu šlo.

Rodinná pouta na Primě nemá smysl rozebírat, neboť se otevřeně hlásí k odkazu jihoamerických telenovel. Nyní se do boje pustila i Nova, a to hned se dvěma seriály - Pojišťovnou štěstí a Redakcí. Vzhledem k tomu, že Redakce vlastně jen obkresluje zahraniční šablony, dá se za původní seriál považovat pouze Pojišťovna štěstí. Ta zatím prokázala vytříbený smysl autorky i dramaturgie pro přesnou charakterizaci postav, jasný nástin dalšího dramatického vývoje a typově dobré obsazení. Tvůrci s režisérem Jiřím Adamcem v čele nečekaně uspěli.

Uvidíme, co se našim hádavým stařenkám nakonec bude líbit víc...

JANA CIMBUROVÁ