číslo 41
vychází 27. 9. 2004

Titulní rozhovor

Václav Marhoul - vypravěč příběhů

Pocházíte z umělecké rodiny?

Já jsem se vlastně úplně odrodil, táta o mně říká, že já jsem taková černá ovce. Díky dědečkovi se v rodokmenu naší rodiny můžu vracet hluboko do historie rodu - děda totiž v důchodu odjel do severních Čech, odkud pochází jedna větev naší rodiny, a prošel všechny matriky až do 16. století. Zjistil, že v našem rodě se většinou střídaly dvě profese: švec a kolář. Našel dokonce zápisky o tom, jak nějaký můj praprapředek, shodou okolností taky Václav, jel s botami do Němec na trh, v příhraničních lesích ho přepadli lapkové, boty mu ukradli a on se vrátil domů plačky. Ale abych to uzavřel - naše rodina opravdu nikdy neměla ve svých řadách umělce.

Ale možná ne zcela - dobrodruhy bývali vaši předkové a dobrodruh jste i vy...

To je pravda. Dědeček sloužil za první světové války u "Kriegsmarine" na moři - s domovským přístavem v Terstu. Dvakrát byl torpédován, dvakrát šli ke dnu, pak dostal španělskou chřipku, internovali ho v táboře, kde bylo dvacet tisíc lidí. Z těch dvaceti tisíc jich devatenáct tisíc umřelo. On patřil k té tisícovce, co přežila a po válce se vrátil domů - už do Československé republiky. A hned ho odvolali, šel zase do boje. Tentokrát na Slovensko, kde bojoval proti Slovenské republice rad. A táta byl na moři taky. I když, víte, jedna věc je číst Jacka Londona a získat romantickou představu napjatých plachet a skučícího větru. Jenže realita je jiná - dostanete se na jakési železné monstrum, které má výtlak desítky tun a o romantice nemůže být ani řeči. I já jsem si práci námořníka tak trochu vyzkoušel - na přehradě. Pracoval jsem tam jako lodník na parníku a většinou jsem byl pořád od oleje, nebo jsem smrděl mýdlem, jak jsem utíral podlahu. Ale bavilo mě to i tak.

Takže nějaké otcovské nebo dědečkovské rysy jste v sobě objevil?

To moře je zvláštní fenomén, myslím, že nejen v naší rodině, ale v celém národě. Když se podíváme do historie, zjistíme, že námořníků jsme měli hodně a to jsme jako národ "suchozemské krysy". Na mě moře působí stále. Když se z času na čas k moři dostanu a nasaju mořský vzduch, začnou se dít věci. Zazní volání dálek.

Pamatujete si, kdy vás vzal otec poprvé na loď?

Velice přesně, bylo to v Rumunsku, kde jsme tenkrát žili, přesněji v Konstanci, kde byl otcův domovský přístav, odtud vždy vyplouval. Jako malé dítě jsem potřeboval očkování proti tuberkulóze a tu injekci jsem dostal právě v Konstanci. Pracoval tam jistý doktor Wolf, obrovský statný chlap, a ten mi tu injekci dával. I tu injekci si pamatuju - byla z černého skla. Tedy, buď ta náplň byla černá, nebo sklo té stříkačky bylo černé. A to je moje první vzpomínka na loď a na moře.

Známé osobnosti nebo osobnosti slavné - v jakémkoliv oboru - většinou prohlašují: Já už jako malý kluk chtěl být... Třeba atletem nebo chirurgem. Co vy?

Já jsem chtěl být posunovačem na dráze nebo popelářem. Důvod byl velmi prozaický. Chtěl jsem stát na stupátku vozu a za jízdy seskakovat. Dokonce jsem to trénoval, když jsem jezdil do Nuslí do školy a v provozu byly ještě staré tramvaje. Vždycky jsem se těšil na přeplněné vozy z Holešovic, protože jsem věděl, že pojedu na nárazníku. To byla moje velká životní ambice... Druhá taková přišla ve škole, v šesté třídě, když jsme začali probírat dějepis. Jsem klasický humanitní typ, předměty, jako matematika a fyzika, mně nic neříkají, ale zeměpis, dějepis, čeština, to mně šlo do hlavy jakoby samo. Zvláště s dějepisem jsem nikdy neměl problémy, okouzlil mě starověk, sumerská říše, Egypt. Hltal jsem Zamarovského a toužil jsem být egyptologem v Údolí králů, snil jsem, že tam vykopu fantastický poklad. To mě drželo tak do třinácti. Pak jsem si řekl, že budu námořníkem, jako táta. Chtěl jsem jít do Gdaňska na námořní školu, ale když jsem zjistil, že budu potřebovat matematiku, pochopil jsem, že to nepůjde.

A jak jste se nakonec dostal k filmu?

Zasáhla náhoda. Otec mně koupil kameru a já začal natáčet první amatérské filmy a zároveň jsem psal takové miniscénáře. Ty jsem shodou okolností realizoval jako malé rozhlasové hry - například Dobrodružství v Andách. Taky jsem maloval komiksy a vydával svůj časopis. A když jsem zjistil, že v Čimelicích existuje filmová průmyslovka, pevně jsem se rozhodl, že půjdu k filmu a už jsem té myšlence zůstal věrný. Z profesního hlediska to bylo v Čimelicích bezvadné a z osobního taky. Hodně jsem se naučil a zároveň jsem si prožil všechny ty velké lásky i velká zklamání. Po škole jsem se pustil do dalšího studia na FAMU, na katedře produkce.

A kdy jste se setkal s divadlem Sklep?

Přivedl mě Milan Šteindler, někdy v roce 1980. Tehdy v divadle prohlásil, že přivedl produkčního - jakéhosi Marhoula, a nikdo nevěděl, co to ta produkce je, co obnáší. S odstupem času nechápu, jak jsem to mohl zvládat. Tehdy nikdo neměl pomalu ani telefon. Mobily, faxy - nic takového neexistovalo. Já ještě dnes žasnu nad tím, že se mně dařilo dávat dohromady třicet lidí. Ale divadlo fungovalo.

Pamatujete si ještě, kdy jste přečetl první detektivku od Chandlera?

Pamatuju, protože to se mnou pořádně zacvičilo. Psal se rok 1977, byli jsme na puťáku na Slovensku, na Hronu. Mou první chandlerovkou bylo Vysoké okno a pak povídky, co tenkrát vydal Odeon. Četl jsem je a četl - a byl jsem ztracen. Okouzloval mě příběh i styl vyprávění. A taky autorův vtip. Phil Marlowe se stal mým oblíbeným hrdinou. Možná už tehdy jsem cítil, že tu postavu budu muset nějak převyprávět ve filmu. Jako poctu Raymondu Chandlerovi.

Jak přijali "Sklepáci" vaši divadelní hru Mazaný Filip?

Mazaného Filipa jsem napsal na vojně, kterou jsem nenáviděl. Sloužil jsem asi na šesti místech - nejhorší to bylo ve Vyškově na Moravě. Zima, nevlídno a do toho se z obrovských reproduktorů každé ráno linuly budovatelské zpěvy - pro mě to bylo peklo. Ale věděl jsem, že se tou bezútěšností nesmím nechat udolat. A tak jsem po večerech v kasárnách začal psát. Bylo to něco na způsob duševní emigrace. Hru jsem dopsal v Bratislavě, tam jsem totiž vojnu končil. Jenže když jsem text přinesl do Sklepa, nastal problém. Divadlo Sklep tehdy bylo divadlo netradiční a já se najednou objevil s hrou, která měla text a režiséra. Trvalo, myslím, půl roku, než se s tím Sklepáci smířili.

A napadlo vás už tenkrát, že jako režisér hru zfilmujete?

Ne, to mě absolutně nenapadlo. Když jsem před pěti lety uvažoval nad tím, že Filipa udělám jako film, myslel jsem, že napíšu scénář a že budu film produkovat. Režírovat měl někdo z mých kamarádů. Ale pak jsem pochopil, že ten text je natolik moje dítě, že film musím režírovat já. S tím rizikem, že jako režisér budu debutovat. Byl jsem sice u filmu už patnáct let, ale jako režisér jsem nikdy nenatočil ani metr filmu. Musím říct, že se ani nepovažuju za umělce. Jsem spíš takový vypravěč.

Ale realizovat svůj sen, to je přece umění, ne?

Umění je třeba vynést těžkou almaru do pátého patra. Je-li to bráno takhle, tak to umělec jsem.

Někteří z vašich kolegů a herci obsazení v Mazaném Filipovi trochu ironicky prohlašovali, že jste si měl hrát všechny role sám. Tak jak to bylo?

Já jsem strašná pečlivka a detailista. Trpím, když nemám na stole všechno v zákrytu. Nemůžu odejít od rozdělané práce, to raději dělám až do noci, ale odcházím s čistým štítem. Když jsem dělal Filipa, tak jsem se poctivě věnoval každé rekvizitě, každému kostýmu, každému herci. Předehrával jsem jim skoro všechny scény. A proto reagovali, jak reagovali. Tak trochu v nadsázce... Já bych přece nikdy nemohl hrát jako Tomáš Hanák, například. Nemám tak krásný a mužný obličej jako on - jen se na mě podívejte. Řečeno slovy Mazaného Filipa, můj obličej je jak prohraná válka.

Když už jsme u toho "jak to bylo doopravdy", vy prý jste zajímavým způsobem nakoupil práva na tisíc slov z Chandlerových povídek..

Volal jsem do Londýna, do agentury, která zastupuje Chandlera po celém světě, a musím říct, že si tehdy se mnou nevěděli rady. Oni totiž nechápali, že nechci přepisovat nebo filmovat nějakou konkrétní Chandlerovu knihu, ale že chci z každé knihy nebo povídky vzít jen pár slov nebo příměrů. Nakonec jsme se domluvili, že co slovo, to libra.Takže jsem spočetl, kolik slov jsem použil, a zaplatil jsem. Tisíc slov za tisíc liber.

Byl jste někdy v Americe, podívat se do míst, kudy možná procházel nebo projížděl Phil Marlowe - pokud tedy žil?

No, ano byl jsem tam.

A vrátil jste se zklamaný nebo okouzlený?

Dnešní Los Angeles je úplně jiné město, než jak ho známe z Chandlerových knih. Shodou okolností jsme do Mazaného Filipa v Los Angeles natočili pár záběrů. Požádal jsem jednoho kamaráda, který tam žije a živí se reklamou, aby udělal pár "podkladů" - aby mi natočil pár losangelských ulic. Ukázalo se však, že je to skoro neřešitelný problém. Najít ulici, která by vypadala jako ze čtyřicátých let, je téměř nemožné. Ale přesto má Los Angeles svou specifickou atmosféru. Vzpomínal jsem tam na Marlowa. Uměl jsem si ho tam představit. Fungovalo to...

Zůstala vám láska k literatuře? Nebo už teď tolik nečtete?

Já čtu pořád strašně rád, jsem schopen přečíst třeba za čtyři dny i tři knihy. Mám obrovskou knihovnu. A musím říct, že mám problém s nakupováním knížek. Když zajdu do knihkupectví, chovám se jak nějaká dáma v butiku: Hele, oni mají tohle... A tohle! Proboha, to musím mít! Pro mě je knihkupectví naprostá katastrofa!

Vracíte se ke svým oblíbeným autorům?

Zcela určitě. Jsou knihy, ke kterým se vracím a rád. Přiznám se, že nemám vyhraněný žánr. Miluju jak krásnou literaturu, tak i science-fiction. Nebo detektivní romány. V každém z těch žánrů mám pár oblíbených kousků. Platí to i o filmu.

Vracíte se i k Philu Marlowovi?

To je trochu něco jiného. Když jsem psal scénář k Mazanému Filipovi, tak jsem Chandlera četl pořád a pořád. Četl jsem ho dokonce v angličtině, vlastně jsem celé tři roky četl jenom Marlowa. Takže momentálně nemám potřebu se k němu vracet.

Čím vás Phil Marlowe alias Mazaný Filip celá ta léta okouzloval a okouzluje?

V sedmnácti mě bavil jeho styl, ironie a břitký humor. Ale čím je člověk starší, tím víc se obdivuje charakteru té postavy, která zosobňuje svobodu. Naprostou svobodu. Protože Phil Marlowe, soukromý detektiv, který pracuje za nuzáckou mzdu dvaceti dolarů denně, je jako člověk naprosto svobodný. Může cokoliv, kohokoliv a kdykoliv odmítnout. Ale cena, kterou za svou svobodu platí, je strašná. Ten člověk je úplně sám. Díky Marlowovi si v dospělosti uvědomujete, že i vy máte volbu. Buď naprostou svobodu - neručit za nikoho jiného, jen za sebe. Nebo přijmout zodpovědnost i za jiné - například za své děti. Pak už nemůžete být úplně stoprocentně svobodný. Ale na druhou stranu nejste nikdy sám. Jako Phil Marlowe. A ještě jedna věc mě na Marlowovi fascinuje - jak ten člověk dovedl pít. Vypil si snídani, vypil i oběd a přesto celý den zůstával naprosto střízlivý, vždy v kondici. Phil Marlowe zkrátka vydrží všechno, přežije všechno. A jde dál a dál. Tvrdohlavě za svým případem. Jako ten osamělý kovboj. Jak píše pan Škvorecký, Phil je vlastně jakousi autoprojekcí našich romantizujících představ o životě. Našich snů. Jací bychom mohli být, kdyby... Jací bychom chtěli být, kdyby... Proto je Filip věčný.

ELIŠKA ZÁVODNÁ

Foto MAFA - MICHAL RŮŽIČKA