číslo 39
vychází 13. 9. 2004

Titulní rozhovor

Leoš Svárovský:
Kompromisy hledám jen v osobním životě

Začněme tedy v dětství - jak jste tehdy vnímal svět klasické hudby?
Moje maminka je klavíristka, tatínek působil jako fagotista v Národním divadle, takže - zcela samozřejmě, jsem někdy prožíval perná období. Třeba o prázdninách v Jizerských horách si maminka půjčovala klíč od LŠU, tam jsem čtyři hodiny pilně cvičil, pak maminka školu zavřela a teprve ve dvě odpoledne pro mě začaly prázdniny. Až někdy kolem devíti desíti let mě hudba začala strašně bavit!

A byla to stále jenom ta "vážná"?
Když jsem začal hrát na flétnu a potřeboval si při studiu přivydělat, vypomáhal jsem v Tanečním orchestru Zdeňka Bartáka. Byl to jiný žánr, ale já takové výlety vítám. Ostatně později jsem dirigoval velké turné slavné francouzské šansoniérky Véronique Sanson, natočil jsem hudbu k filmům Kolja, Kytice, k seriálu O ztracené lásce. Každý z žánrů, do kterých člověk pronikne, se později hodí. Vždyť i ve vážné hudbě je spousta taneční muziky.

Došlo někdy na společné muzicírování s rodiči?
No to byl kámen úrazu! Pozvali nás na festival Tannvaldské hudební jaro, který založil obávaný pražský kritik Vladimír Šolín. Na závěr programu jsme měli hrát Beethovenovo trio pro flétnu, fagot a klavír. Sešli jsme se doma na první zkoušku - a problém nastal hned u tempa úvodní věty. Zkrátím to - koncert se nikdy nekonal.

Nakolik je pro vás názor rodičů důležitý dnes?
Velmi. Myslím, že tato historka je spíš pro zasmání, ale vím, že rodiče to se mnou vždy mysleli dobře. Taky se už dnes, třeba při výuce na AMU, dokážu vcítit do jejich postojů a brzdit vervní "prestissimo náladu" svých studentů.

Vybavíte si moment, kdy jste se rozhodl profesionálně věnovat hudbě?
Určitě s příchodem na pražskou konzervatoř. Dodnes si pamatuji, jak mi profesor Petr Brock svěřil Mozartův koncert pro flétnu a orchestr č. 1 G dur. Stále jsem pomrkával po slově "orchestr" - představa, že bych jednou skutečně mohl vystoupit s orchestrem jako sólista mi připadala nesmírně vzrušující. Dodnes mám k Mozartovu koncertu zcela mimořádný vztah, umím ho dokonale.

Kdy jste stál na pódiu coby flétnista naposledy?
Na turné v roce 1996, kdy jsem jako dirigent Sukova komorního orchestru vyrazil do USA a zároveň tam hrál Vivaldiho koncert č. 4 G dur - to byla moje labutí píseň.

Nakonec zvítězilo dirigování - zasteskne se vám někdy po flétně?
To ani ne, ale když doprovázím flétnistu, přistihnu se, jak mi prsty běhají po taktovce do flétnistických grifů.

Na počátku vaší dirigentské kariéry byla studia u Václava Neumanna. Jak vám utkvěl ve vzpomínkách?
Jako osobnost neobyčejných kvalit, obrovského nadhledu, noblesy. Miloval svůj orchestr i člověka jako lidskou bytost. Jednou jsem na něj čekal na schodišti před Rudolfinem, přistoupil ke mně hlídač parkoviště a ptal se, zda mám schůzku s panem dirigentem. Bylo mi to divné - do chvíle, než ten hlídač říkal: Víte, já ho nechci minout, mám totiž nemocnou maminku a pan dirigent mi pro ni přivezl z Německa léky.... Když jsem byl u závěrečných zkoušek v prvním ročníku AMU dotazován na nějakou teoretickou záludnost ohledně bicích, neznal jsem odpověď a tonul v rozpacích, Neumann se zvednul odněkud z rohu a pronesl v přítomnosti celé komise: Nic si z toho nedělej, já to taky nevím. Tehdy mě víceméně zachránil.

Vzpomínáte na něj při studiu partitur?
Často, zejména nad partiturami, které jsme spolu dělali. Ať je to Brahms, Beethoven, slyším nad nimi jeho hlas. Kromě Václava Neumanna mám tak intenzivní vzpomínky ještě na dvě osobnosti - Zdeňka Košlera a Josefa Veselku.

Který z nich byl nejpřísnější?
Jak kdy, jak kdo - někdy měli své milé otcovské dny, někdy ty přísné, ale za každé situace z nich vyzařovalo fluidum.

Kdy jste vůbec poprvé dirigoval orchestr - a je takový zážitek s něčím srovnatelný?
Úplně poprvé na Akademii, poté jsem přebral po dirigentech J. Bělohlávkovi, V. Válkovi, T. Koutníkovi dívčí orchestr Puellarum Pragensis. Pro dirigenta je velmi důležité mít svůj nástroj - stejně jako pianista nemůže cvičit na nakreslené piano, nemůže se dirigent učit partitury jen do šuplíku. A pocit? Úžasný, opojný, zároveň zastrašující. Co kdyby ten orchestr nezačal?

Co bylo na dirigentských začátcích nejtěžší?
U mě to byl hlavně obrovský risk... Měl jsem za sebou klavírní a flétnovou etapu, slušné úspěchy jako sólista a najednou jsem se zařadil opět na začátek. Ovšem, když se pak podaří v dráze dirigenta uspět, je takové to "vládnutí" droga. A když si člověk zvykne, že je svým způsobem pánem, promítne se to i do osobního života. Když jsem ještě žil s rodiči, často jsem slýchal od tatínka: víš co, už seš doma, už nediriguj. Člověk se musí učit kompromisům - ale jen v životě osobním, v tom uměleckém je kompromis velká negace.

Mířil jste jako dirigent spíš na koncertní pódia nebo do opery?
Asi půl na půl. První velkou šanci mi dal ještě za studií Zdeněk Košler. V roce 1983 jsem onemocněl obrnou lícního nervu, musel jsem odříct šňůru 53 koncertů v USA, totálně se mi zhroutil svět - a on mi tehdy nabídl post asistenta dirigenta v ND při nastudování Kovařovicovy opery Psohlavci s dirigentem Josefem Chaloupkou. Tak jsem začal v opeře. Zvláště šťastný byl pro mě rok 1990, kdy jsem se coby devětadvacetiletý stal šéfem Státní filharmonie Brno. Díky tomuto orchestru jsem se dostal na velká mezinárodní pódia, k renomovaným agenturám, na dlouhý čas jsem se ocitl u symfonických těles. Teď jsem se zase vrátil do opery. Myslím, že dělení na operní a symfonické dirigenty není dobré. Buď člověk umí dělat Janáčka - a pak zvládne Tarase, Káťu i Jenůfu, anebo prostě ne. Zásadní rozdíl cítím v tom, že u symfonického tělesa jsem neomezeným pánem já, kdežto v opeře stále diskutujeme - s režisérem, se scénografem, s kostymérem. Všechny složky musejí vzájemně dokonale ladit.

Vloni jste byl jmenován uměleckým šéfem Státní opery Praha, letos se váš status změnil na šéfdirigenta. Proč?
Důvod je velmi prozaický. Při svém nástupu do funkce jsem si neuvědomil, nakolik je umělecký šéf zatížen administrativou. Téměř mi nezbýval volný čas na další, již dávno dohodnuté koncertní aktivity. Proto byla funkce rozdvojena a mojí parketou jsou nyní výhradně umělecké záležitosti. Díky tomu mám před sebou ve Státní opeře v sezoně 2004/05 hned tři premiéry, Donizettiho Luciu di Lammermoor, Prokofjevův balet Popelka a Dvořákovu Rusalku.

Které stránky operního světa vás vždy znovu nadchnou, které zraní?
Miluji proces zrodu inscenací, momenty vzájemné inspirace. Rád se učím od sólistů, kteří přicházejí s dobrými podněty. Je skvělé, když má premiéra úspěch a další představení vysokou návštěvnost. Trápí mě ne zcela čisté, ne zcela kolegiální vztahy, otázky rivality na hranici fair-play i dětské nemoci některých hostujících inscenátorů. Ale to přináší život a do určité míry je právě na vedení opery, aby tým vyburcovalo či naopak zklidnilo vášně.

Zmíněná Lucia z Lammermooru bude mít premiéru už 30. září - čekáte, že sám podlehnete vášním?
Určitě, ale to vůbec není od věci, takové popíchnutí, vyburcování. Sám sebe řadím mezi spontánní, nikoli racionální typy dirigentů. A pokud se nejedná o výbuchy necílené, ale "výbuchy pro dobrou věc", mají svůj význam.

Jak vlastně cvičí dirigent?
Existuje mnoho zkazek o hodinách před zrcadlem. Ale vážně, považuji za štěstí, že si mohu vzít partituru k moři a mezi koupáním se v lehátku oddávat studiu. Nejprve si ji projdu očima, od celku se propracuji k detailům a hlavně se snažím být připraven tak, abych už před orchestrem v žádném případě neimprovizoval. Také velmi rád diriguji zpaměti, protože se tak oprostím od obracení stránek. Ze všeho nejraději se učím doma a když to nemůže být tam, pak - je to zvláštní - ale v posteli. Lehnu si, uvolním se... a usnu (úsměv). Nene!

Za jakých okolností přistupujete k úpravám v partituře?
Jako mladší jsem byl daleko otevřenější různým škrtům, změnám v dynamice a agogice - dnes už se jich téměř nedopouštím. Skladatelé byli tak velcí a dokonalí, že své hudební představy vyjádřili přesně. Není důvod je nerealizovat.

Už jste byl v hudbě lecčím - myslíte, že někdy začnete skládat?
Jak se říká, devatero řemesel, desátá bída! Ne, určitě ne. Mezi současnými skladateli mám spoustu přátel, velmi mě těší premiérovat jejich díla. Tyto novinky se rodí z konfrontace názorů, v dialogu, který skladbě vždy pomůže. Velkou úctu chovám třeba k Silvii Bodorové, Juraji Filasovi, Zdeňku Lukášovi, Jiřímu Gemrotovi, Janu Jiráskovi, Jindřichu Feldovi a mnoha dalším.

Jako dirigent dnes zastáváte dva šéfovské posty najednou - a není to poprvé. Neprožíváte tak určitou schizofrenii, neupřednostňujete jedno těleso před druhým?
Svého času jsem byl takzvaný velký moravský šéf, tedy šéf filharmonií v Brně a Ostravě. Dařilo se mi to skloubit pouze půl roku. Ale do Ostravy se stále rád vracím, jsem tam hlavním hostujícím dirigentem, v Brně jsem dnes hlavním hostem sezóny, na podzim s nimi dělám velké asijské turné s koncerty v Singapuru, na Filipínách, Tchaj-wanu, v Hongkongu, Vietnamu a Jižní Koreji. S brněnskou filharmonií žiji v jakémsi manželství, zatímco se Státní operou prožíváme teprve zásnuby. Kromě ní stále působím v Komorní filharmonii Pardubice. Ta tělesa jsou si strukturou i repertoárem tak vzdálená, že rizika, která jste zmínila, prostě nehrozí. Rozmanitost aktivit mě nesmírně obohacuje.

Zažíváte při koncertech atmosféru, kterou byste označil jako zázračnou?
Ano, takové chvíle patří k těm nejslastnějším v životě dirigenta. Vše, co jsme nastudovali při zkouškách, se najednou vzácně spojí, vystupňuje, vzniknou nové nádherné souzvuky, barvy. Orchestr se mi rozehraje pod rukama, interpretace vyústí ve fantastický zážitek. Připomínám, že je to možné jenom u skutečně špičkových těles. Není jich moc, není jich ani málo.

Působíte i jako pedagog na AMU, jak jsme na tom s mladými talenty?
Řekl bych, že katedra dirigování patří k tomu nejlepšímu, co v současnosti na AMU je. Posluchači sbírají úspěchy v soutěžích a také mají štěstí, že se dostávají k profesionálním vyspělým orchestrům. Trošku se mi zdá, že je situace lepší na poli symfonickém, v oblasti operní dorost poněkud chybí.

Co jste se o sobě dozvěděl při pedagogické práci?
Především jsem v těch chvílích spojen duševním mostem s pány Neumannem a Košlerem, představuji si, jak by reagovali... A dále se studenty hodně diskutuji a ptám se - dobrá, ale proč právě takhle? Přičemž neakceptuji odpověď - víte, já to tak cítím. Tak to může cítit v úterý, ve středu jinak a na čtvrtečním koncertu zase jinak, což nejde! I v dirigování máme objektivní fakta - dech, odsazení, otázku temp, srozumitelnosti, tahu... Některé postřehy studentů jsou rozhodně velmi užitečné.

Zbývá vám čas na koníčky?
No ano! Plavu, mojí slabostí je lyžování, dobré víno, taky auta - poněkud drahý koníček, a zahrada. Zahradničím, pěkně v teplákách, s motyčkou. Baví mě to, vyčistím si hlavu.

Na čem jste v životě závislý?
Na hudbě! Musím sám sebe označit za workholika. Když mě potkaly zdravotní trable, úplně jsem se klepal na okamžik, kdy vezmu taktovku a otevřu partituru. Práce mi trošku zasahuje i do osobního života, kvůli ní stále ještě nemám rodinu, ale to chci také změnit.

Měla by mít vaše životní partnerka hudební vzdělání či aspoň povědomí o hudbě?
Povědomí a hlavně pochopení. Muzikanti jsou takoví zvláštní živočichové, kteří potřebují chápající partnerky.

Pane dirigente, které období svého života považujete za nejšťastnější?
Celý svůj život.

JARMILA BRODSKÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ