Často se o vás říká, že jste skeptik a pesimista; vidíte na světě taky něco pozitivního?

Nevím, proč se to o mně říká; možná proto, že píšu o světě jaký je. Svou bytostí, myslím, pesimista nejsem. Naopak! Nedávno se mnou vedla rozhovor jedna velice milá americká studentka z New York University v Praze. Nakonec mě požádala, abych jí dal nějakou radu do života, což mě zaskočilo, protože takové věci po mně lidé většinou nechtějí. Odpověděl jsem jí: "Na všem, co vás potká, hledejte něco kladného! I když vás třeba opustí chlapec, říkejte si, jak je krásné, že jste teď zase svobodná. Na každé události, která se zdá být na první pohled záporná (pokud to ovšem není skutečně fatální neštěstí), může člověk najít něco pozitivního." To myslím není rada a přesvědčení zarytého pesimisty, ne?

To jistě ne. V současnosti píšete knížku povídek, která ale asi nebude příliš optimistická.

Vyprávím příběhy z doby těsně před válkou, což je pro většinu lidí už totální historie, potom z dalších let - téměř až po dnešek. Příběhy píšu na základě svých zážitků, ale rozhodně nemohu říci, že jsou autobiografické, už málo věcí si pamatuji "doslova". Jsou to většinou krátké texty na šest stránek. Je to prvně v životě, co píšu tak krátké povídky.

Co způsobilo takový posun v rozsahu povídek?

Člověk se učí být čím dál stručnější a pro mě je v tom ještě literární přitažlivost. Měl jsem vždycky velice rád povídky Ernesta Hemingwaye, což byl pro mou generaci opravdu kultovní autor. Jeho nejgeniálnější povídky mají třeba tři stránky a jsou velice obsažné, např. V indiánském táboře. Obdivoval jsem také povídky A. P. Čechova, třeba Rothschildovy housle. Ta povídka má jen devět stránek, ale řekl bych, že málo současných románů o třech stech stranách řekne o člověku a o životě tolik jako tato kratičká povídka.

Nutí vás ke stručnosti taky současný svět, který se stále zrychluje?

Vždycky jsem měl pocit, že nesmím čtenáře zdržovat. Času bylo málo už za mého mládí a dnes je ho čím dál tím méně. Žijeme v podstatě pod náporem informací a proudem zábavy a většina o to nechce přijít. Máme internet, kde spousta lidí serfuje nebo spíš z devadesáti procent bloudí mezi nesmysly. Je to nebezpečné a člověk by měl mít pevnou vůli, aby se rozhodl, co chce skutečně vidět a byl pak schopen vzdát se dalšího pátrání okolo. Většina lidí však podlehne, protože internet má svoji zvláštní magičnost. Totéž platí o televizi: nepožírá tolik času, pokud si člověk vybere konkrétní pořad a pak se na něj dívá. Jenže když lidé přijdou domů a první, co udělají, je, že zapnou televizi a koukají na všechno, nezbude samozřejmě potom čas na nic. Ani na knížky. Platí to i o rozhlasu, ale televize má navíc zvláštní přitažlivost obrazu.

To, o čem mluvíte, souvisí s kulturní úrovní národa. Jak ji vnímáte, jaká je?

Myslím, že se globalizuje, tj. začíná být obdobná jako v okolních zemích. Tím chci říci, že je určitá skupina lidí, pro něž je kultura nepostradatelná. Nedovedu odhadnout, je-li jich pět nebo šest či dokonce deset procent. Je i dost těch, kteří si jednou či dvakrát za rok přečtou knížku, jednou za čas jdou do divadla nebo na koncert, ale kdyby nešli, není to pro ně žádná velká ztráta. A pak je zbytek lidí (nechci říkat žádná čísla, protože myslím, že ani takový výzkum neexistuje), pro něž je hlavní náplní života (vedle práce nutné kvůli výdělku) zábava. Velmi často se pak zábava zaměňuje s kulturou, ale to jsou dva zcela odlišné pojmy. Zábava může být kulturní, ale může také spočívat ve čmárání po zdech anebo sledování pitomých televizních seriálů.

Když píšete, máte na mysli nějakého konkrétního člověka či abstraktního čtenáře nebo si spíš píšete sám pro sebe a pak své texty dáváte dál?

Píšu hlavně proto, že mě to baví, ale zároveň myslím na to, že by to taky mělo bavit ještě někoho jiného. Člověk nemá druhé zdržovat; a hlavně nemá mluvit, když nemá, co by pověděl. Knížka má lidem něco sdělit, něčím je zaujmout a má mít děj podaný tak, aby se čtenář nemusel textem složitě prokousávat. Většinou nepíšu s představou ani abstraktního, ani konkrétního člověka, ale vím, že to bude číst moje žena a její názor je pro mě významný. Člověku velmi pomůže, pokud jeho dílo přečte někdo velice kritický a pak ho upozorní třeba na to, že je například mnohomluvný anebo zbytečně komplikovaný.

Je pravda, že jste se dříve k psaní nutil a teď k němu zasednete už jen tehdy, když uvnitř sebe cítíte potřebu?

Nutil jsem se do psaní za mlada, protože jsem měl pocit, že když je to moje zaměstnání, nemůžu ráno vstát a flákat se. Teprve tak kolem čtyřicítky jsem přišel na to, že když se přinutím psát, tak text potom stejně druhý den zahodím. Ten den jsem vlastně proflákal tím, že jsem ho zmařil zbytečným psaním. Teď už opravdu píšu, jen když mám nápad a chce se mi psát; a ještě pořád se mi chce psát dost často. Taky jsem dřív měl pocit, že musím psát každý den, abych svou dovednost nezapomněl; asi tak jako houslista, který musí dennodenně cvičit. Dnes už ten pocit nemám.

Máte pocit, že literatura a divadlo mohou ovlivnit něco ve společnosti?

Něco v člověku; nechci to vztahovat na společnost. Netýká se to jen literatury a divadla. Dnes tak může působit třeba kultovní film nebo písnička, která ovlivní život jednotlivých lidí. A společnost je samozřejmě soubor jednotlivců. Zastávám zcela neoriginální názor: jací jsou lidé, taková je společnost. Každý, kdo má na mysli blaho společnosti, by měl především myslet na to, jak on sám se chová, jak žije.

V některých svých knížkách se zabýváte opravdovostí mezilidských vztahů a také vztahem člověka k sobě samému. Jak dnes vnímáte mezilidské vztahy?

Na to se těžko obecně odpovídá. Lidské vztahy se nemění tak rychle, aby člověk i během velice dlouhého lidského života viděl nějaké radikální proměny. Pravda, vychází řada odborných knížek, které se snaží člověka zušlechtit; říkám jim psychologické kuchařky. Kdysi mi poslala jedna čtenářka své deníky: četla tyto kuchařky a měla pocit, že už přesně ví, jak má žít, jakou chybu dělala, když se jí nepovedl její milostný vztah. Strašně se zaradovala, načež navázala nějaký nový vztah, jenže opět neuspěla a propadla depresi. Zas dostala nějakou novou kuchařku a znovu měla pocit, že už ví, jak na to. Tak se to pořád opakovalo; deníky končí pokusem o sebevraždu... Žádný návod na život neexistuje. Člověk si vším musí projít sám; samozřejmě může mu radou přispět psychiatr, psychoanalytik, psychoterapeut nebo třeba spisovatel se svou knížkou, ale nakonec si stejně všechno musí člověk objevit sám. Tím neříkám, že by lidé neměli číst takové knížky, ale myslím, že je trochu nebezpečné, když se čtenáři identifikují jak se vzorem z odborných knížek, tak s nějakou hrdinkou z díla, které je jim sympatické. Když má člověk při četbě najednou pocit, že žije týž život, jaký je popisován v románu, je to sice krásné, ale rozhodně si musí udržet odstup a připomenout si, že je to jen iluze.

Když se probíráte různými lidskými osudy a přemýšlíte o svých literárních příbězích, neskličuje vás někdy pozorování společnosti a lidí: jak se k sobě chováme, jak žijeme?

Neskličuje, nečekám totiž od lidí, že jsou andělé. Už jsem o tom i psal. Na druhé straně jsem poznal spoustu výborných jednotlivců, kteří se v určité krizové situaci zachovali skvěle, což člověka vždycky povzbudí; samozřejmě jsem poznal i mnohé darebáky. Taky jsem bohužel pochopil, že čím člověk hledí výš, může být zklamanější, protože moc korumpuje, peníze a sláva kazí lidi. Na druhé straně jsou zas tací, kteří i v takové situaci dokáží zůstat "normálními" lidmi s vlastnostmi, které člověk může obdivovat. Musíte posuzovat člověka od člověka a čerpat sílu a naději z lidí, kteří jsou pozitivní.

Sledujete současnou literární scénu, co se píše, co u nás vychází?

Pokouším se číst hlavně české knížky, ale raději se mě neptejte, kdo se mi líbí nebo ne, strašně nerad soudím kolegy. Myslím, že je málo vynikajících současných knih, což je dáno i tím, že je taková rozptýlená doba. Nemůžu říct, že bych nečetl pár zajímavých knížek, ale o nějakém epochálním díle nevím. Taky samozřejmě nestačím číst všechno. Abych jmenoval něco konkrétního, mohu říct, že se mi líbí romány Ireny Obermannové a upozornil bych třeba na výborný román Zvlčení od Antonína Bajaji.

Jeden čas jste byl předsedou českého centra PEN-klubu a dodnes v něm působíte. Jak vnímáte roli tohoto klubu v naší společnosti a literární sféře?

U nás není taková tradice klubového života jako třeba v Anglii. PEN-klub je sice výběrovější organizace než Obec spisovatelů, ale mám pocit, že většina mladých autorů nemá potřebu někam vstupovat, sdružovat se. Možná u nás slábne touha vytvářet literární seskupení s tím, jak slábne význam literatury ve společnosti. Autoři vždycky byli a jsou individualitami; sedí doma a píší odděleně od všech ostatních lidí. Dřív se to kompenzovalo setkáváním v literárních kavárnách a sdružováním ve skupinách, kterých bylo za první republiky snad dvacet. Dnes takový zájem prostě není. PEN-klub pořádá různé literární večery nebo odpoledne a jeho hlavním úkolem je bdít nad tím, aby u nás byla zachována svoboda slova. V tomto smyslu zatím nemáme v podstatě žádné stížnosti, které bychom vyřizovali. Dalším úkolem je jakási kolegiální péče o autory žijící v zahraničí, kde svoboda slova není. PEN-klub je světová organizace, která působí v podstatě v každé zemi.

Cestujete rád?

Dlouho jsem nemohl cestovat vůbec, v roce 1970 mi sebrali pas. Bylo to po návratu ze Spojených států, kde jsem půl roku přednášel. Po roce 1990 mě naopak zvali na různé konference, také moji nakladatelé po mně chtěli, abych pomáhal při tzv. publicity, tedy dával desítky interview či besedoval se čtenáři. Tak jsem projel Spojenými státy, Velkou Británií, Švédskem, Norskem a řadou dalších zemí. Nacestoval jsem se opravdu tolik, že se mi dnes už nikam nechce, ale vlastně jsem nikdy neměl pořádně možnost zajít si do galerie anebo prohlédnout si zajímavá místa v zemi, kterou jsem navštívil. Byly to všechno "služební" cesty s prací od rána do večera.

Jakou máte zkušenost ze světa, přijímají vás čtenáři vstřícně?

Pokud se týká kritiky, tak vstřícněji než u nás; to je myslím takový osud českého spisovatele. Na situaci v zahraničí si rozhodně nemůžu stěžovat, mé knížky vycházejí v řadě vydání znovu a znovu. Reakce čtenářů jsou pro mě někdy až ohromující, např. v Portlandu ve státě Oregon na besedu se mnou přišlo víc než sto lidí, kteří četli mé knížky, na Novém Zélandě dokonce stála dlouhá fronta těch, kteří chtěli abych jim podepsal anglické vydání Soudce z milosti. Vysvětluji si to tím, že Čech je na Novém Zélandu exot, takže jsem byl exotický autor. Je to ale dobrý pocit, že česká kultura, česká literatura, kterou snad trochu reprezentuji, je vedle našeho piva, hokeje a fotbalu tím, co lidé ve světě znají.

Liší se otázky, které zazní na besedách, různě po světě?

Řekl bych, že příliš ne, většinou lidi zajímají obdobné věci: kde člověk bere náměty, jestli je dílo autobiografické, často pokládají některé politické otázky, jak to u nás vypadá apod. Zjistil jsem, že zpravidla znají kromě jednoho českého fotbalisty a hokejisty, který je právě slavný, ještě Milana Kunderu a Václava Havla. Na všechna místa, kde jsem byl, přišlo taky hodně Čechů žijících v zahraničí. Ti jsou samozřejmě zasvěcenější a pro ně je takové setkání úplně něčím jiným.

Když nepíšete, necestujete, nehrajete mariáš, který máte rád, co děláte, co vám přináší radost?

Radost mi přinášejí domov, rodina, kamarádi, hezká kniha, koncert či výstava. Mám rád bouřky - ty přírodní ohňostroje, starám se o naši maličkou zahrádku. Je toho víc, co člověka těší. Chodím třeba rád na houby. Jinak mariáš je dnes už jediná hra, kterou hraji. Donedávna jsem hrával ještě tenis, ten mě velmi bavil, člověk se pohyboval a výsledek hry záležel pouze na jeho schopnostech, v mariáši jsem závislý na kartách, které mi chodí. Tenis ale dnes už hrát nemůžu, protože jsem před půldruhým rokem stěhoval svou knihovnu a zničil jsem si při tom záda natolik, že jsem několik měsíců sotva chodil. Z toho vidíte, jak jsou knihy nebezpečné, že jsou daleko lepší CD-ROMy.

Teď opravdu: jak vnímáte vztah knih a CD-ROMů?

Kniha podle mého názoru zůstane ještě dlouhou dobu jako určitý krásný dárkový předmět, ale myslím, že lidé budou hodně číst právě na internetu nebo na CD-ROMech. Závažnější pro budoucnost mi ale připadá otázka, jestli vůbec ještě budou mít lidé zájem o literaturu, o umění, o kulturu. Věřím, že v určité skupině záliba ve čtení přetrvá ještě aspoň po několik následujících generací; čímž opět potvrzuji, že nejsem pesimista.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ