Smím, pane doktore, ze všeho nejdřív prozradit váš věk? Když jsme na stanici Český rozhlas 2 - Praha vysílali váš příběh, posluchači obdivovali vaši češtinu, vitalitu, a já, přiznám se, i výdrž, protože jsme natáčeli bez přerušení téměř dvě hodiny a jediný, na kom nebyla patrna únava, jste byl vy.
Narodil jsem se 11. ledna 1916 v Brandýse nad Labem a za dva roky mě tedy čeká to čemu se říká kulaté jubileum. O svém životě, ale nejenom o něm, podrobně vyprávím v knížce Escape to England, původně určené anglickým čtenářům. Napsal jsem ji v letech 1984-1986 po skončení lékařské praxe. Chtěl jsem jim vysvětlit, co pro nás Čechy znamenal Mnichov a také Jalta, největší křivda druhé světové války. Vždyť odsoudila přes 70 milionů Čechů, Slováků, Maďarů a jiných národů žít ve Stalinově sféře zájmu. Národy, které po staletí byly svou kulturou a politickou vyspělostí částí západní Evropy, se ocitly tváří v tvář něčemu, co jim bylo cizí, čemu nevěřily a čeho se bály. Potěšilo mě, že knížka byla vlídně přijata, že osud můj a mých druhů zaujal, že jsem mohl vyprávět o statečných kamarádech a jejich boji na frontách druhé světové války. Na konci osmdesátých let jsem knihu přeložil do češtiny a věnoval ji sestře Vlastě, žijící v Brně. Překládal jsem ji pouze pro ni a nenapadlo mě, že by někdy mohla v mé vlasti vyjít. Až vloni, především z iniciativy doktora Zdeňka Pousty, vedoucího archivu Univerzity Karlovy, a zásluhou Univerzity dostala se i k českému čtenáři.

Přeskočme na chvíli v ději vašeho příběhu. Vzpomněl jste si na toto loučení s otcem, když jste se po válce poprvé vrátil domů?
Stále jsem měl ty chvíle před očima, když jsem po téměř šesti letech zazvonil u dveří našeho bytu. Rodiče bydleli v mezaninu, na chodbě tma, ale samozřejmě jsem poznal otcovu bronzovou jmenovku na dveřích. Zazvonil jsem a ticho. Ještě jednou. Teprve potom se ozvaly kroky a dveře se otevřely. Otec se na mne díval, jako kdyby mě neznal. Pozdravil jsem: "Dobrý večer, táto," a čekal na odpověď. Ani se nepohnul, pořád mlčel a koukal na mě jako na zjevení. Když jsem pozdrav zopakoval, pochopil, ale stále ještě nepromluvil a spěchal pro matku, aby ji na můj návrat připravil. Ale ona mě poznala už po hlase. Tu noc jsme nešli spát.

Odešel jste jako student, vrátil se jako voják a zkušený lékař. Už to je příběh pro román. Věřil jste tenkrát, když jste se dostali do Francie a potom byli evakuováni britským královským námořnictvem do Anglie, že onen index z lékařské fakulty vám ještě k něčemu bude?
Nejdřív jsem na to ani nepomyslel. Skoro každý den se tehdy očekávala německá invaze na britské pobřeží a byli jsme připraveni bojovat. Ti z nás, kdo byli univerzitními studenty, sloužili v československé armádě jako nováčci, protože měli odloženou vojenskou službu do konce univerzitního studia. Dokud hrozilo nebezpečí německé invaze, připravovali jsme se na boj. Když nebezpečí polevilo, samozřejmě jsme si vzpomněli a počítali, jak málo nám chybělo k dokončení studia. Uvědomoval jsem si, že bych mohl být užitečnější jako kvalifikovaný lékař než jako sanitář. Když jsem se o tom jenom zmínil svým nadřízeným, nepokrytě se divili. Ale nechtěl jsem se vzdát. Pět let studia, cíl byl už tak blízko. Napsal jsem prezidentovi Edvardu Benešovi. Odpověď nepřišla. Když nás ale na Štědrý večer navštívil, představil jsem se mu jako ten student, co mu psal a žádal dostudování mediků. Ujistil mě, že se o tom jedná.

Cítil jste to jen jako "diplomatickou" odpověď?
Věřil jsem mu i když byla válka a co znamenalo pár nedostudovaných mediků! A po několika měsících nám bylo skutečně oznámeno, že britské univerzity nabídly místa československým studentům medicíny v posledním roce studia, aby mohli dostudovat. Skoro čtyřicet československých studentů bylo umístěno po univerzitách od Edinburghu po Bristol s podmínkou, že se okamžitě vrátí ke svým jednotkám, kdyby to válečná situace vyžadovala. Bylo to těžší, než jsme si mysleli. Angličtina, anglická medicínská nomenklatura atd. Například jsme se domnívali, že latina je fonetický jazyk, než jsme poznali, co s ní natropili Angličané. Ale zvládli jsme to. Bez úlev a jakýchkoliv výhod. Po osmnácti měsících intenzivního studia jsme byli schopni absolvovat závěrečné britské zkoušky. A zbývala jen promoce.

Liší se anglická promoce od české?
Liší, ale ta naše byla přesně podle vzoru československých univerzit. Oxfordská univerzita měla úzké styky s univerzitou pražskou od jejího začátku. John Wycliff a Jan Hus patří do této historie. Proto se oxfordská univerzita prohlásila za sponzora zavřených českých vysokých škol po dobu války, aby za ně mohla jednat in loco et domine. První promoce se zúčastnil i prezident Edvard Beneš, té druhé Jan Masaryk. To bylo v červenci 1943 a já měl tu čest oslovit shromáždění jménem promovaných a poděkovat. Ten vděk hluboce cítím dodnes.

Po promoci jsem jako lékař plnil řadu úkolů na nejrůznějších místech. Odvelen jsem byl také k našim letcům, například ke 311. peruti, která ze Skotska podnikala nálety na moře mezi Islandem a Norskem, kde honila německé ponorky. Prožil jsem tam několik týdnů opravdu kruté zimy. Setkával jsem se s bojovými letci a pozoroval jejich únavu, která po šestnáctihodinových letech byla taková, že se skoro táhli z letounu do kanceláře, kde museli hlásit výsledek akce. Co mě nejvíc ovlivnilo bylo jejich přátelství a úplná oddanost, odhodlání čelit každodennímu jakémukoliv nebezpečí bez ohledu na to, zda se jim něco stane. Ztráty tenkrát už nebyly tak velké jako dříve, kdy se létalo nad Německo, ale přesto to byla velice namáhavá činnost. Bylo nutné nejenom se starat o jejich fyzický stav, ale zkoumat, zda se neblíží konec jejich odolnosti čelit nebezpečí, protože v takovém případě je mohli podcenit. Považuji za velice důležité, aby lékař u letectva byl s posádkami v nejbližším přátelském vztahu, protože nikdo nechce přiznat nějakou slabost a všichni raději zamlčí vlastní zdravotní těžkosti, než by opustili svoji posádku. To je taková hrdost, které lékař musí porozumět a bez vzájemné důvěry to nedokáže.

Povinnosti válečného lékaře vás zavedly i do místa, uvedeného v úvodu k českému vydání vaší knihy: Canvey Island. Tam jste prožil druhou část života v Británii. Byl to záměr, náhoda?
Neuvěřitelná shoda okolností. Jednou mě poslali z Londýna do Southendu, abych naočkoval skupinu našich letců, kterou čekal transport na ruskou frontu. Řekl jsem si, že pojedu vlakem z polorozbořené stanice Fenchurch Street Station do Chalkwellu. Byla to deprimující cesta. Domy po obou stranách v troskách - ani jedna střecha, ani jedno okno. Výsledek pěti let bombardování. Dojeli jsme k moři a když jsem se díval na Canvey Island a pozoroval střechy domů za mořskou hrází, napadlo mě, že to je poslední místo na světě, kde bych chtěl žít. Nakonec se stalo mým domovem. Můj dobrý přítel z brněnské lékařské fakulty MUDr. Jiří Lintner - za války sloužil u naší vojenské jednotky na Středním východě - si tam v době míru otevřel lékařskou praxi. Měl víc práce, než dokázal zvládnout a já jsem rád přijal jeho nabídku spolupráce. Ta - společně s dalším českým lékařem MUDr. Přemyslem Sonnkem trvala třicet let až do odchodu do důchodu. Opouštěli jsme spolu skoro současně praxi, která měla 17 500 registrovaných pacientů a 8 lékařů.

Tomu ale předcházel váš druhý odchod z Československa. Opět dramatický, v noci, jak podrobně v knížce Útěk do Anglie popisujete. To už jste byl ženat s Betty Mond, 25. září 1945 se vám narodil syn. Po válce jste, ostatně jako většina zahraničních vojáků, pociťovali nevraživost a podezíravost. Rozuměla jí vaše žena?
Ne. V únoru 1948 jsme měli doma dlouhou rozmluvu. Betty tušila, že se něco ve městě děje, ale neuvědomovala si rozsah událostí. Snažil jsem se vysvětlit jí to i s možnými důsledky pro nás a naši rodinu. Rozhodli jsme se vrátit do Anglie. Jednoduché to nebylo. Museli jsme vést normální život, nikomu nic neprozradit, chovat se nenápadně. Zkoumal jsem hlavně, jak dostat Betty a Jima za hranice. Britský konzul v Praze intervenoval u československé vlády proti omezování cest britských manželek československých státních příslušníků. Podle místních zákonů byly považovány za československé státní příslušnice, ale nakonec po trvalém britském nátlaku úřady dovolily britským manželkám opustit zemi z humanitárních důvodů. Spíš bych řekl, že se jich chtěly zbavit. Odvezl jsem je na letiště 10. dubna 1948. A byla řada na mě. Koupil jsem si v Praze dobrý kompas, abych se v kopcích, až se přes ně budeme jednou v noci plížit, vyznal. Jak se hodil! Ale teprve 28. června jsem přistál v Londýně, vlakem do Sheffieldu a poslední peníze jsem utratil za taxík z nádraží do 427 Glossop Rd.-Bettyinu domovu.

Žijete v Anglii, jako náš krajan Benjamin Kuras, a ten se ve své poslední knížce ptá, zda se Orwell "sekl" o dvacet let a otázku vysvětluje kulturní warholizací, hodnotovou postmodernizací, právní saltomortalizací, sociální inspektorizací atd. Pociťujete v téže zemi něco podobného?
Já si nestěžuji, mám se dobře. Jako penzista nejsem nikým omezen, jenom svými prostředky a stále považuji Anglii za zemi velké svobody a ztotožňuji se s hrdostí většiny na svoji zem. Chápu, že obyvatelé si chtějí uchovat svoji anglickou, skotskou a velšskou tradici, tak jako my si chceme zachovávat tradici svoji, a v tom se s nimi ztotožňujeme. Momentálně máme labouristickou vládu, která se stává méně populární. Ono obecně politikům se dá říci totéž co rybě, že třetí den, třetí období, už není tak čerstvá, jako byla na začátku. My teď v Anglii doufáme, že opět nabude vrchu respekt k individualitě na úkor prvků socialismu, že lidé a firmy budou rozhodovat bez příkazů, bez stále nových nařízení, která se pořád zavádějí. Například ve zdravotní službě. Ta se skoro rozkládá, protože tam je tolik nových předpisů, které je nutno zachovávat, že lékaři se někdy mohou jenom těžko svobodně rozhodovat. Když jsem se vrátil po válce do Anglie, tak jsem pracoval v nemocnici. Tenkrát to byl začátek státní zdravotní služby a byl tam výbor konsultantů, specialistů, který vlastně vedl celou nemocnici. Dával příkazy sekretáři, co má dělat. A teď je to úplně naopak. Ten sekretář říká doktorům, co mají dělat.

Jsme rádi, že Česko vstoupilo do Evropské unie, ale nabádáme k opatrnosti. Anglie si nepřeje být dominována Bruselem a chce aby Unie byla společenstvím národů, v němž si každý dělá svoje a připojuje se k věcem, které jsou společné všem. Brojí se velice proti tomu, že Brusel zasahuje do určitých záležitostí, do kterých mu vlastně nic není.

Mění se Česká republika před vašima očima, když se vracíte a porovnáváte?
Změny tu jsou a jsou vidět. Co mě trochu zaráží, je častá nespokojenost. Lidé si stěžují na politické poměry, ale já vidím hospodářský rozvoj, který je nesporný. Podívejte se na Prahu dnes a před patnácti lety. To je přeci patrný rozdíl. Lidé sem rádi jezdí a Praha je často označována za nejkrásnější město na světě. Češi mají ve světě velice dobrou pověst. My když s někým mluvíme, a to je součást naší národní povahy, tak si hned hledáme přátele, nejsme rezervovaní, jsme otevření, a to ve světě velice imponuje.

KAREL TEJKAL