Jméno Vladimíra Chmela (1901-1957), posledního ředitele československé pobočky anglické firmy The Gramophone Company Ltd., je spojeno především s posledním desetiletím činnosti zastoupení této velké gramofonové společnosti u nás - její existenci definitivně ukončily poválečné znárodňovací dekrety prezidenta dr. Edvarda Beneše a následné začlenění všech gramofonových výroben v ČSR do n. p. Gramofonové závody. Na příběhu podnikání tohoto selfmademana v oboru gramofonů a gramodesek lze zároveň poučným způsobem ilustrovat proměny politických poměrů v Československu od poloviny 30. let až do roku 1948.

Vladimír Chmel pocházel z rozvětvené rodiny - jeden z jeho pěti strýců, Antonín Chmel byl majitelem velké pražské uzenářské firmy Zvonařka, jeho dva další strýcové prosluli na poli umění: koncertní pěvec barytonista Váša Chmel (1871-1942) propagoval v letech první světové války českou písňovou tvorbu na společných vystoupeních s Emou Destinnovou a Vášův bratr barytonista Otakar Chmel (1879-1957) účinkoval v letech před první světovou válkou mj. na scéně vídeňského Volkstheateru a pražského Národního divadla.

Vladimír Chmel se narodil 13. 10. 1901 v Praze. Absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia a dvouletou obchodní školu, obor řezník a uzenář. V letech 1918-1925 byl zaměstnán nejprve u exportní firmy K. Rabus a syn v jugoslávském Záhřebu, poté pracoval jako vedoucí importu a disponent pražské firmy Otakar Chmel, velkoobchod masem, salámy a tuky. V roce 1925 nastoupil jako obchodvedoucí do generálního zastoupení gramofonové firmy Columbia pro Československo, které již od počátku dvacátého století vedl obchodník Josef Vrba. Vladimír Chmel byl v této firmě pověřen nákupem gramodesek, gramofonů a příslušenství v cizině a distribucí zboží ve velkém i malém. Pro tvorbu firemních plakátů a dalších propagačních materiálů Chmel angažoval vynikajícího reklamního grafika Fráňu Smatka (mimo jiné autora obrazové podoby kdysi velice populární pohádkové postavy Marbulínka) a řídil též nahrávání českého repertoáru. Zdá se tedy, že právě z Chmelovy iniciativy vyšlo koncem dvacátých let na gramodeskách značky Columbia také několik nahrávek jeho strýce Váši Chmela.

Počátkem třicátých let se firmy Columbia a GC spojily a vytvořily koncern EMI, evropské pobočky obou společností ale i nadále vydávaly gramodesky pod původními etiketami. V souvislosti s následnými organizačními změnami Chmel v roce 1935 Vrbovu firmu opustil a otevřel si v Železné ulici v Praze vlastní obchod gramofony a gramodeskami - těmi ho zásobovala především ústecká lisovna gramodesek značky HMV a Columbia. Jeho obchod vedl hlavně nahrávky vážné hudby v provedení předních světových interpretů a Chmel brzy získal stálou klientelu zákazníků a milovníků vážné hudby.

V roce 1937 se rozhodla anglická centrála firmy GC zrušit prodejní kancelář ústecké továrny (do té doby sídlila na Václavském náměstí v Praze) a zadat generální zastoupení i správu hlavního firemního skladu pro ČSR soukromému podnikateli, jemuž měla ústecká lisovna dodávat desky tuzemského i mezinárodního repertoáru a anglická továrna v Hayesu přístroje a jehly. O toto generální zastoupení se tehdy v konkursním řízení ucházelo celkem 28 zájemců (byl mezi nimi pochopitelně též Vladimír Chmel). Anglické ústředí ovšem požadovalo jako vkladovou jistinu poměrně vysokou finanční částku - Chmel proto doporučil jednomu ze svých stálých zákazníků, o němž věděl, že by mohl disponovat potřebnou sumou, aby se o zastoupení ucházel. Slíbil mu, že se za něj zaručí a s vedením podniku mu bude pomáhat jako obchodní ředitel.

Oním Chmelovým zákazníkem byl hudebně založený obchodník židovského původu Rudolf Pollert, synovec předního českého operního pěvce basisty Emila Pollerta (1877-1935), od roku 1900 člena pražského Národního divadla. S Vladimírem Chmelem pojila Rudolfa Pollerta kromě hudebních zájmů i podnikatelská minulost ve stejném oboru - na přelomu dvacátých a třicátých let totiž Pollert vlastnil na pražských Vinohradech závod na výrobu střívek.

Vladimír Chmel - jako dobrý klient firmy GC - pak přesvědčil nejen Angličany, že obchodní vedení bude u Pollerta ve spolehlivých rukou, ale také Pollertova tchána, bohatého obchodníka a cestovatele Josefa Bauma, že peníze vložené do tohoto podniku budou dobře investovány. Pollert totiž sám větší majetek neměl a v předcházejícím podnikání (uzenářství, obchod autopotřebami, komisionářství), rovněž financovaném tchánem, se mu příliš nevedlo.

V roce 1937 tak Chmel nastoupil do firmy Rudolf Pollert se sídlem Václavské náměstí 17 (později Palackého 1) jako obchodní ředitel. Svému zaměstnavateli se současně písemně zavázal, že do roka a do dne zlikviduje nebo prodá vlastní obchod, aby se mohl plně věnovat svým závazkům v generálním zastoupení firmy GC pro Československo. (Svůj obchod v Železné ulici skutečně Chmel v roce 1938 prodal žižkovské firmě Zounek.)

Chmelův podíl na ziscích Pollertova podniku byl závislý na docíleném obratu. Smlouvou měl zajištěný pouze měsíční plat 1000.- Kč s prémií ve výši 2,75% z celého docíleného obratu, jež mu měla být vyplacena pouze v případě dosažení minimálního počtu 70 000 kusů ročně prodaných gramodesek. Za první rok spolupráce Chmela s Pollertem však podnik prodal celých 120 000 kusů gramodesek a obrat stále stoupal. (Z domácích snímků lisovaných na gramodesky značky HMV v roce 1937 dosáhla největšího úspěchu nahrávka Dvořákova violoncellového koncertu v podání České filharmonie se sólistou Pablo Casalsem.)

Oba partneři si dobře rozuměli - Pollert vedl obchod po stránce účetní a finanční, Chmel realizoval obchody a staral se o propagaci, nahrávání českých snímků a výběr mezinárodního repertoáru. Aby bylo možné výrazněji rozšířil český repertoár o nahrávky pořizované v Praze, chtěl roku 1938 Pollert s jedním technikem nastoupit do šestiměsíčního kurzu pro školení nových nahrávacích inženýrů u firmy GC v Londýně. Pro nedostatečné základní odborné znalosti však nebyli přijati a vrátili se zklamaně zpět do Prahy. Při natáčení pražských snímků tak byl podnik závislý na aparaturách z Berlína, Vídně nebo Londýna, které byly vždy na několik dní i s techniky přesunuty do Prahy. Po skončení natáčení v podzemním sále Domu odborů v pražské ulici Na Perštýně nebo koncertním sále Německého domu v Praze technici aparatury opět odvezli.

Od podzimu roku 1937 Chmel vozil hudebníky a zpěváky do Vídně, kde měli Angličané dvě stálé nahrávací aparatury - do jara roku 1938 tak vznikla na matricích s prefixy OHL poslední předválečná série nahrávek populáru určená pro gramodesky s etiketou His Master´s Voice. Moderní přenosnou nahrávací aparaturu zapůjčili Angličané do Prahy k trvalému používání až v létě roku 1938 - jak ale brzy seznáme, mnoho snímků se s ní Chmelovi a Pollertovi již natočit nepodařilo.

(Pokračování příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz