Jestliže si pořídíte pár koní a formanský vůz, seberete pár přátel, v práci oznámíte, že mizíte na tři měsíce a ve svém dospělém, až takřka kmetském věku řeknete dětem a vnukům, že se spřežením objedete svou vlast, jedinou a v dědictví vám danou, budou si vaši blízcí významně klepat na čelo. Když k tomu navíc dodáte, že budete bádat, kde po Čechách žijí či nežijí pekelníci, můžete spatřit i kradmé útrpné úsměvy. Nám se to všechno stalo. Už máme dokonce první polovinu cesty za sebou. Ujeli jsme dosud šest set kilometrů a pyšně naše putování nazýváme Výpravou za českými čerty. Jedna paní na Bezdězu nám řekla, že jsme cvoci. Selka u Bavorova se smutně pousmála a řídící učitel u Litoměřic prohlásil něco ve smyslu, že jsme darmožrouti a bezdělníci. "Normální člověk chodí do práce," řekl polabský učitel. Kvůli němu píši nyní obranu smyslu našeho konání:

Ano, pošetile jsme se snažili dokázat přítomnost čerta na Helfenburku, nechali plynout happening na Švihově, když jsme rekonstruovali, kterak čert odnesl do pekla pana Půtu Švihovského, pábili jsme na vrchu Tanečku u Lužan, kde se propadla hospoda i s Čertem a Káčou... Ano, byli jsme směšní, když jsme si vypůjčili starý pluh, zapřáhli se do něj u zámku Kratochvíle a pokoušeli se znázornit, kterak čert oře se zlým pánem Jakubem Krčínem v zápřahu. Byli jsme možná jako žertéři politováníhodní, když jsme v lesích na Chodsku hledali čertovy kameny a tvářili se smrtelně vážně, jakmile jsme na nich našli otisk ďáblova drápu. S přibývajícími týdny však dostávalo naše činění jakýsi vnitřní smysl. Důvěrně jsme poznávali krajinu a díky specifitě čertologického bádání jsme začali chápat rovnováhu dobra a zla v českém dolíčku: Věčný boj se neodehrává na starých hradech a v opuštěných klášterech, nýbrž v živém kraji kolem a koneckonců v každém z nás. Otevřeli jsme oči a viděli zjevná čertovská díla často dech vyrážející. Alespoň dva příklady:

Projížděli jsme Bělou pod Bezdězem kolem uprchlického tábora. Je to místo neveselé, zámek zmařených lidských osudů. Kvintesence vykořenění. Nikomu, kdo musí opustit svůj vlastní dům, není v cizích zemích lehce. A ve chvílích, kdy jsme míjeli ošarpané paneláky, přišel do nich příkaz smrdící sírou pekelné lhostejnosti: pražští úředníci nařídili ve všech českých uprchlických táborech zrušit na pokojích elektrické zásuvky. To by tak hrálo, aby si běženec kdo ví odkud oslazoval život posloucháním rádia, nebo si na účet nebohého českého lidu nabíjel mobil.

Jeli jsme tím líbezným krajem pod Troskami. Jako prašivec jím táhne vidina plánované dálnice, která má rozetnout Český ráj na dvě poloviny. Tady budou místo dřevěnic solfernovské zámky hypermarketů, benzinových pump a říše zábavních parků. Kozákovští čerti prý už dnes v hrůze emigrují.

Jedeme krásnou českou krajinou a hledáme rovnováhu dobra a zla. Je to užitečné?