číslo 31
vychází 19. 7. 2004

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Jan Kačer:
Líbit se jedné znamená
líbit se všem

Děláte dojem zdrženlivého, korektního člověka, který se neprosazuje a umí říct "nevím", "nejsem si jist". Myslíte, že to jsou vhodné vlastnosti pro politika?
Vaše otázka je nepřesná, záleží totiž na tom, co myslíme slovem politika - to za prvé. A za druhé na tom, co si lze představit pod pojmy zdrženlivý nebo nejistý.

Myslím to tak, že nejste exhibicionista a nesejde vám moc na vnější image.
Uvědomuji si, jak nám ten vnější svět, hlavně svět médií, přerůstá přes hlavu. My víc žijeme uměle než skutečně. I já už toho daleko víc nakecal než zažil a udělal. Myslím, že to platí taky pro politiku, proto prosazuji takové prosté pojetí politiky: člověk má být takový, jaký je. A pokud jeho způsob života připadá i druhým jako jedna z přijatelných variant, která má své uplatnění, pak se uplatní i v politice. Stejně jako má ve společnosti každý své místo - malé dítě, zralý člověk, krásná ženská i penzista - má v ní mít své zastoupení i každá dobrá varianta života. Já jsem, jaký jsem, a rozhodně se nechci změnit v rafana, který ze zdrženlivého postoje půjde na tribuny a bude slibovat nesmysly.

Máte nějaký důvod, neřku-li program, s nímž kandidujete?
Svou motivaci jsem už řekl: Když se dělá bramborová polévka, nemají v ní chybět brambory, ale ani zelí a houby. A v životě by možná neměl chybět určitý hlas, který zastávám zrovna já. Mám pocit, že tu chybí určitá ingredience - člověk, který vidí svět jinak. To vůbec neříkám z nějaké pýchy, já jen hledám to, co jsem hledal vždycky - pokud možno plný život.

Nebojíte se, že vás tvrdá politická praxe zdeformuje nebo aspoň ovlivní?
Žiju už dost dlouho a byly na mě uplatňovány různé vlivy a tlaky. Samozřejmě, člověk se mění, je to s ním podobné jako se stromem. Někde zakoření, jenže fouká vítr a může se stát, že se nakloní a roste podle toho, kam ho síla větru tlačí. Ale přece jen si myslím, že na těch pár let života, které mi zbývají, už nemám žádný důvod se zásadně změnit, alespoň bych nechtěl. Pokud by působení v politice mělo mít vliv na mou stabilitu, tak ji opustím.

Po celou dobu profesionální dráhy máte dvě souběžné kariéry, hereckou i režisérskou. Jak jste se mezi těmi profesemi rozhodoval?
Byl jsem kluk z malého města, který se najednou ocitl v Praze. Hlava mi přecházela z těch lákavých předmětů na škole: tanec, jízda na koni, šerm, všechny jsem si zapsal. Tak jsem nakonec na škole studoval oba obory. Režie, to byla tenkrát pro mě taková moc abstraktní disciplína. Navíc moje profesorka na DAMU Vlasta Fabianová mi říkávala: Režiséři, prosím tě, to jsou starý protivný dědkové. Až budeš starej, režíruj, teď, když ti to sluší, hraj! Vlastně mě k herectví nasměrovala. A taky jsme měli v ročníku málo kluků, proto jsem hodně hrál. Od počátku mě to bavilo.

Přesto většinu života především režírujete.
Ano, ale vždycky mě bavily oba obory, i když jsou dost rozdílné. Režii jsem nejdřív trochu podceňoval, dokud jsem do ní víc nepronikl. Teprve později jsem si uvědomil, jak je náročná a složitá. Například - jak chcete na někom na začátku dráhy vůbec poznat, zda bude schopný režisér? Bez možností ověřit si jeho organizační schopnosti a schopnost vyzařování? U herectví je to přece jen víceméně patrné na první pohled, zahraješ etudu, zarecituješ a hned je vidět, jestli to můžeš dělat nebo ne. Ale nakonec mě režírování přece jen pohltilo. Je to úžasná práce, překonáváte při ní svou samotu společenstvím lidí, kteří s vámi na něčem pracují. Jenže právě to mi v poslední době nejvíc schází. Jsem už starý pán. Moji kamarádi většinou odešli, a mezi námi a těmi, s nimiž se teď většinou setkávám, je generační přehrada. Takže takovou partu, kterou si představuji, už teď těžko dávám dohromady.

Starý pán? Ale lidský věk se prodlužuje, což platí i pro aktivní období.
Nerozumějte mi špatně, já osobně vůbec nefňukám. Vždyť už to, že pořád chodím a můžu s vámi mluvit, je zázrak. Věk neberu jako nějaké prokletí. Dokonce si myslím - a to je jedno z mých závěrečných životních témat - že stáří je plnohodnotný úsek života a nevidím na něm nic špatného.

Ale přece ve vašich slovech na toto téma zní trpkost.
Ano, protože mě štve sociální politika tohoto státu: Neustále se tu vyčítá starým, že jsou staří, že ještě vůbec jsou. To já pokládám za křivdu. Projevuje se tím i pošramocený vztah k životu, vždyť ti lidé se snaží, aby se dožili vysokého věku, celý život směřují ke stáří. A když zestárnou, jsou v opovržení. Co je to za logiku? Pokud u nás existuje skutečná diskriminace, pak je to diskriminace stáří.

Vaše režijní metoda mi trochu připomíná pracovní postupy Evalda Schorma. Ten se často tvářil, že neví, jak na tu či onu inscenaci nebo scénu ve filmu. A tak z lidí dostal nejvíc. Ale ve skutečnosti patrně vždycky věděl.
To je trochu legenda. Myslím, že Evald byl taky často bezradný, ale jako profesionál se to nebál přiznat. Věděl totiž, že i ta nevědomost je tvůrčí.

Ale určitá metoda to u něj byla, ne?

Samozřejmě, uvědomoval si, že když dá lidem co největší důvěru, vzbudí nich touhu po tvořivosti.

Děláte to podobně?
Rád bych. Ale fakt je, že se doba trošku změnila. Lidi teď spíš chtějí, aby jim někdo ukázal cestu, aby řekl, kudy mají jít. Vůbec mají myslím rádi pevnou ruku. A já často dělal chybu, že jsem tu pevnou ruku neukázal, i když jsem mohl a snad i měl. Takže ta metoda dnes už není samospasitelná. Když někomu řeknete, že nevíte a spoléháte na něj, tak se většinou ničeho nedočkáte. Párkrát už jsem se tak spletl.

Poučilo vás to?
Moc ne, ale snad jsem ani nechtěl. Protože mimo to, že každý - i já - chce svou prací dojít k výsledku, pro mě výsledek není tím hlavním. Hlavní je průběžný zážitek, atmosféra při práci. A kdyby mi ten zážitek mělo zkazit, že začnu vystupovat jako suverén, tak to radši nebudu dělat.

Bez suverenity jste se ale v životě asi těžko obešel jako režisér a hlavně jako spolutvůrce dvou divadel, Bezručova v Ostravě a pražského Činoherního klubu. Tam jste přece musel lidi kočírovat, řídit.
Měl jsem na to spoustu dobrých kamarádů. Jistý druh mého talentu spočíval myslím v tom, že jsem dovedl dát dohromady ty správné lidi. Ale k tomu nepotřebujete přílišnou rasanci, naopak, spíš potřebujete chápat ty druhé, vcítit se do nich a porozumět jejich ambicím. To jsem dělal a dělám dodnes. Podle mě není úkolem režie oslňovat dokonalostí, tím, že všechno vím, ale jednou z jejích důležitých funkcí je umožnit lidem, aby vynikli.

Zase se trochu "upozaďujete".
Ale ne, nerad bych, abyste mě vylíčila jako takového skromného, pokorného introverta, který všechno ví. To vůbec není pravda. Já mám sto kilo, šílenou páru, všechno vydržím, mám smysl pro srandu.

Je pro vás příznačné, že se držíte svých jistot, které jste objevil nebo si vytvořil. Vracíte se k nim, jste jim věrný. K autorům - třeba několikrát jste dělal Shakespearovu Bouři -, ke spolupracovníkům a přátelům, například k Evaldu Schormovi.
Všichni totiž máme jenom jeden život, není možné ho rozdělit na část tvůrčí a část, kdy si dám v práci pauzu nebo dovolenou. Taky se nedá začít na několikrát, udělat za špatnými léty černou čáru a nastartovat život znovu. To je jedna z mála věcí, které jsem vždycky věděl. Kdysi jsem si okouzleně odnesl ze Shakespeara větu "líbit se jedné znamená líbit se všem." To je můj celoživotní program. Jestli se mi to aspoň částečně daří, nevím. Tak vidím i smysl svého případného působení ve veřejném životě. Celý život jsem byl vlastně politický člověk. Protože v dobách, které jsme společně zažili, to bylo tak, že když se někomu podařilo na jevišti říct poctivé slovo, už to byl politický čin. Já se pořád snažím žít harmonicky, což je v mém pojetí tehdy, když člověk žije průhledně, nelže a říká, co si myslí.

Svého času jste byl velmi vyhledávaný herec, natočil jste spoustu filmů.
To se jen zdá, filmů jsem natočil poměrně málo, sotva pětadvacet. Vždycky jsem si je pečlivě vybíral - hlavně podle charakteru role. Navíc jsem spolupracoval jen s lidmi, kteří měli podobný způsob vidění světa jako já. V rolích, které jsem hrál, jsem se nemusel moc měnit. Já se vlastně pod ně "podstrkoval" sám ještě dávno předtím, než jsem je dostal. To je samozřejmě u herectví tak trochu handicap, protože omezuje možnosti obsazení, ale mně to tak vyhovovalo.

V televizním seriálu Rodinná pouta hrajete hlavu rodinného klanu.
S tím seriálem je to zvláštní. Já měl vždycky rád film a pořád ho mám rád. Ale jako filmový herec jsem prakticky skončil zároveň s úmrtím kamarádů, kteří mě obsazovali. A během těch patnácti let, kdy jsem točil naposled, se mě nikdo nezeptal, jestli se mi po filmu nestýská. Zato v okamžiku, kdy jsem vzal roli, kterou mi nabídla Prima - postavu člověka, který je stejně starý jako já, má podobnou životní zkušenost, něco zažil, má spoustu dětí atd. - začali mi vyčítat, jak jsem to mohl udělat. Že jsem zradil sám sebe, a proč v takové srágoře hraju. Přitom já se řídil úplně stejným instinktem jako předtím: ptal jsem se, kdo mi to nabízí a jaká je to role. Nabídku mi dali mladí, zajímaví lidé, chovali se velice vstřícně a optimisticky. Řekli, že budu hrát v osmi dílech a potom umřu. Proč ne, v pořádku. Myslím si navíc, že dialogy, které mi napsali, nejsou špatné. Přál jsem jim, aby se to povedlo. Mimo jiné mě taky zajímalo, jak se dělají seriály, mnohé pro mě bylo nové. A měl jsem radost i z toho, že ani po letech pauzy mi nedělá potíže technika natáčení.

Vzalo to ale jiný konec, neumřel jste, z kómatu po havárii se nakonec probudíte. Proč?
Protože jsem se jim během natáčení prvních dílů stal sympatický a chtěli mě tam mít dál. Rozhodli se, že mě umřít nenechají. Navrhoval jsem různá scenáristická řešení, třeba bratra-dvojče, který přijede z Ameriky a po mé smrti se ujme podniku, ale nakonec přišli s tím kómatem.

Hraní v seriálech se snad hercům nezazlívá, proč taky, horší je to s vystupováním v reklamách. To odsuzování mi někdy přijde závistivé - pokud nedělají něco obsahově nevkusného či pokořujícího, nemyslíte?
No, ale problém to je! V době naší mladosti znamenalo divadlo či veřejné vystupování herců něco do jisté míry zavazujícího. Brali nás jako zástupce veřejného mínění. Když někdo hrál jeden večer Hamleta nebo Čechova a přednášel publiku závažné myšlenky, a druhý den propagoval v televizi kostní moučku, nešlo to tak docela k sobě. Já to nikdy neměl rád. Teď je doba, kdy se spíš dá na tu kostní moučku než na Čechova, ale já z herců v reklamách nadšen nejsem. To víte, trvá dlouho, než si získáte slušnou pověst, a pak ji za pět minut můžete ztratit. V našem povolání to holt tak je, a za ty peníze by mi to nestálo.

Nedávno jste režíroval v Brně operu Perníková chaloupka, a zdaleka to nebyl váš první vstup na operní scénu. Jak jste se k opeře dostal?
Zřejmě to souvisí s celosvětovým trendem, stalo se velkou módou zvát na operu činoherní režiséry. Možná, že tento žánr sám cítí touhu se občerstvit a dostat do čistě hudebního zážitku i zážitek dramatický. Nějak jsem do této vlny vpadl i já. Ještě v době mého ostravského působení mi tamní šéf opery Jiří Pinkas nabídl režii Čarostřelce. Znal moje činoherní představení a líbila se mu. Ta nabídka byla pro mě nová a jako každá nová věc mě provokovala. A potom, krásná operní hudba mě velice posiluje a vlastně za mě udělá devadesát procent práce. Přinese emoce, pomůže mi rychle pochopit dílo. Báječná muzika, taková, jakou má třeba Janáček, řekne skoro všechno. Zatímco při činoherní režii je psaný text jen soubor znaků, a všechno, co je za slovy, se musí trpělivě vydolovat. A kromě toho - setkání s vrcholně profesionálními lidmi v opeře, kteří umějí zpívat a hrát, je pro mě vždycky velmi osvěžující. V činohře se totiž často stává, že herec neumí nic a ještě je na to hrdý.

Měl jste z domova nějaké hudební zázemí?
Měl a neměl: můj táta byl už v dětství klavírní virtuóz - takové zázračné dítě, které od mala objíždí svět a hraje. Ale umřel, když mi byly dva roky a nemohl ve mně nechat žádnou stopu. A ve školních letech jsem místo na klavír chodil na fotbal, čehož dodnes lituju. Ale možná ve mně přece jen něco uvízlo, vždycky jsem měl muziku hodně rád.

Z které své operní režie jste měl zvlášť radost?
Nejvíc jsem byl okouzlen Janáčkovou operou Z mrtvého domu, podle mě je to geniální dílo. Ale třeba Perníková chaloupka, o které jsem do té doby mluvil vždycky s úsměvem jako o dílku pro děti, mi taky udělala velikou radost, objevil jsem, jak je zvláštní, vážná i něžná.

V poslední době dost spolupracujete s Českým rozhlasem: moderujete Dobrá jitra, četl jste na pokračování ze své knížky.
Dělal jsem zatím tři Dobrá jitra, pořad je od 5 do 8 hodin, celkem devět hodin jsem si tedy mohl povídat s lidmi. Nevím, kdo to poslouchá, možná těch posluchačů ani není tak moc. To je vám zvláštní věc: kolik krásných rozhlasových relací, a vůbec nejde o ty moje, se v éteru nenávratně ztratí a nikdo o nich neví. Já taky postrádám větší zpětnou vazbu. Možná až příliš jsem se začal zajímat, kdo mě slyšel. Ale pak jsem si řekl, že jsem vlastně trouba. Jako kdyby lidská činnost závisela na tom, co si o ní myslí jiní! O to přece nejde. Důležitý je ten okamžik prožitku. Čili jinými slovy: pořád se ptáme, prosím tě, jaké to bylo, co kdo tomu říkal. A tím už vlastně dáváme najevo, že jsme to dělali kvůli ohlasu. Přitom přece krásný je ten okamžik sám o sobě, ta chvíle, kdy mluvíme přes mikrofon k lidem a není až tak moc důležité, k jakému počtu. A napomenul jsem se - ty vole, narodil ses v Holicích a byl jsi kdysi rád, když tě poslouchali tři kluci na fotbale. A najednou je ti málo, že tohle v rádiu můžeš? Ptáš se, kolik lidí tě poslouchalo?

Počkejte, vám je jedno, kolik lidí vás poslouchá nebo vidí vaše divadelní představení?
Asi není, ale pokaždé si pak uvědomím, že to není nejdůležitější. Pro mě má opravdu daleko větší význam ten okamžik prožitku. Třeba chvíle u mikrofonu. Zdá se mi, že příliš žijeme pro vnější efekt. Pořád chceme vědět, jak se to, co děláme, komentuje, co tomu řeknou ostatní, jak to zařídit, abych se nějak osvědčil ve společnosti, abych byl patřičně ohodnocen, měl kariéru. Přitom nejdůležitější přece je, že jsem, trvám, že mě nic nebolí, že vidím, cítím, voním - to právě je život.

Potěšil vás velmi pozitivní ohlas na knížku Jedu k mámě?
Potěšilo mě už to, že někdo měl o můj text zájem, že ho chtěl vydat. Psal jsem si jen pro sebe, původně jsme si nemyslel, že by to mohlo vyjít knižně. Nejdřív vyšlo 1500 výtisků, a přišlo překvapení - zájem je takový, že už se dotisklo osm a půl tisíce dalších svazků. To vysoké číslo vůbec nechápu. A dělá mi velkou a tichou radost. Mám taky radost z představení, které z toho děláme s naší Adélkou v Lyře Pragensis.

Potkal jste na divadle i ve filmu spoustu zajímavých lidí - režiséry, herce, malíře. Nepomýšlíte na to, že byste o těch setkáních vydal další knížku?
Podobnou ctižádost jsem už měl při psaní té první. Ale znáte to, téma si nakonec táhne autora kam chce. Začal jsem psát třeba o Kadárovi a Klosovi, ale najednou jsem si vzpomněl na jiný, daleko silnější zážitek z natáčení filmu Smrt si říká Engelchen, který jsme spolu dělali: Zrovna v těch dnech se mi narodilo dítě, a slovenskému herci Vlado Müllerovi, který tam hrál se mnou, taky. Byl to syn Richard, dnes slavný muzikant. Oběma nám přišel v jednom dni stejný telegram. A to byl pro mě větší zážitek než mlha na place nebo "veselé historky z natáčení." Občas se mi něco takového stává, začnu o někom psát, a najednou se mi v duchu vybaví moje máma. Ta vzpomínka je nakonec silnější než původně zamýšlené vyprávění. V nakladatelství teď chtějí, abych napsal další knížku, tak sedím a dumám, snažím se ze svého života vyjmout něco, co by bylo pro čtenáře zajímavé. Ale nakonec vždycky vyberu, co je zajímavé pro mě. Jinak by mě to psaní nebavilo. Říkají mi, že některé moje zážitky a setkání jsou určitě nezapomenutelné - vždyť vy jste se setkal třeba s Ingrid Thulinovou! Jo, ale nevím, zda o tom napíšu. Vždyť Ingrid Thulinová určitě ve svých pamětech taky nepíše, že se setkala se mnou. Byly pro ni důležitější věci.

Co vás čeká v nové sezoně?
Na podzim budu režírovat v Národním divadle ruskou hru Černé mléko. Je to pro mě významná práce, protože jsem z Národního jako režisér odešel - s plným vědomím neúspěchu. Se svou vlídnou metodou jsem tam neuspěl.

Nejste příliš sebekritický?
Opravdu neuspěl, kritika byla ke mně naprosto neúprosná. Možná i proto, že tak, jak to dělám já, je to pro spoustu lidí nepřijatelné. Tady přece vládne svobodný trh, ne takové přístupy jako jsou ty moje.

Vraťme se raději k nejbližším plánům.
Čeká mě ještě cesta do Japonska s Perníkovou chaloupkou.

Těšíte se tam?
Nevím. Já už tam jednou byl a dost mě ta cesta zklamala. Možná je to tím, že jsem na ni byl málo připravený, tak se to teď snažím dohnat a něco se o té zemi dovědět.

V čem vás Japonsko zklamalo?
Jel jsem tam pod vlivem Kurosawových filmů s nadšením, že tam uvidím báječnou starou kulturu. A neviděl jsem nic, nic, nic. Leda primitivismus, spojený s pokrokem, obrovské mraveniště stejných lidí bez individuality. To je vám až hrůza, jak jsou si všichni podobní!

Přitom Japonci mají rádi kulturu, například hudbu.
Ano, říkají to zejména čeští dirigenti, ale není to jen naše interpretace? Rádi poslouchají romantickou polyfonní muziku, protože jejich hudba polyfonii nemá. Tak na ni chodí a poslouchají. V sále, který se podobá velkému kulturáku třeba v Ostravě, jen má dokonalejší technické vybavení, klimatizaci i ozvučení, sedí tři tisíce lidí s otevřenými pusami, všichni mají brejle a vypadají, že jsou nadšeni. A pak koncert skončí a za pár vteřin už tam není nikdo. Nemají čas, zítra musí do práce. Japonci se postupně stali velice bohatými lidmi, mají podíly v závodech, kde pracují. Ale zatímco svým bohatstvím jsou na konci třetího tisíciletí, kulturně zůstali, zdá se mi, někde v roce devatenáct set dvacet. A mezi tím se pohybují.

Z vašich výroků lze usoudit, že pro váš život je velice důležitá rodina.
Jsem zkrátka takhle udělaný. Možná mě hodně poznamenalo, že jsem brzy přišel o otce a můj vztah s mámou byl hrozně intenzivní. Když večer odcházela zpívat, vždycky jsem brečel. Tohle jsem v sobě měl a mám, vím to. Když jsem sám založil rodinu, chtěl jsem s ní zkrátka být. Vždycky se mi po ní strašně stýskalo, a hodně to ovlivňovalo mé jednání a rozhodování. Třeba jsem nevzal spoustu zajímavé práce, která byla mimo domov, protože jsem věděl, že by mě ten stesk ničil. Tenhle postoj není spojen s žádným ideovým rozhodnutím, je prostě ve mně. Kolikrát jsem nemohl úzkostí spát, když jsem byl bez rodiny. Například ve filmu Smrt si říká Engelchen jsem měl 130 filmovacích dní, to je neuvěřitelně moc, jezdil jsem mezi Ostravou, Prahou a Libercem, a když se kvůli počasí nemohlo natáčet, trčel jsem na hotelu a tak šíleně se mi stýskalo, že bych veškerou případnou slávu obětoval tomu, abych mohl být doma. Taky z večírků jsem odcházel brzy, takže ve spoustě hereckých vzpomínek vůbec nefiguruju, protože ty zajímavé věci se odehrávají zpravidla v noci od jedenácti do tří, a to už já byl dávno doma.

Takže stabilita a věrnost - a to i v osobní sféře.
Opravdu bych rád byl věrný, a nemyslím tím jen věrnost jednomu člověku, je to obecnější. Věrnost je vůbec hrozně důležitá, i v kumštu. Alespoň pro mě.

Kdesi jste řekl, že můžeme ovlivnit budoucnost skrze naše děti a jejich děti. Jenže to je pak budoucnost v průšvihu, když se u nás rodí dětí tak málo.
Co se naší rodiny týče, my jsme z obliga. Mám tři dcery a sedm vnoučat. Jen jedna dcera ještě děti nemá, teprve se vdává, ale myslím, že taky nezůstane bez potomků. A ještě něco: jedna z mých dcer je soudkyně, a o ní se po Praze říká, že "Kačerová nerozvádí." Přitom jsem s ní o tom nikdy nemluvil - to jsou věci, které se přenášejí životem. Vztah k rodině je pro mě jeden z důvodů, proč si myslím, že i takoví blázni jako já mají v politice místo.

Dlouhodobě se věnujete charitativní činnosti, jste ředitelem významné nadace, děláte adventní koncerty. Co vás vedlo k tomu, že jste se těchto aktivit chopil?
Hodně se na tom podepsala bouračka s Honzou Potměšilem na konci roku 1989. Po takové tragédii vás leccos napadne. Že jste měl štěstí, které on neměl, a že za to musíte nějak zaplatit. Uvědomil jsem si, že někdo nebo něco - říkejme tomu třeba Prozřetelnost - mi dala šanci a musím s ní nějak naložit.

Mnoho známých lidí přispívá na charitu, někteří to spíš dělají jednorázově a ve světle televizních kamer, pak zas rok nic. Vy se tomu věnujete skoro patnáct let tiše a bez mediálního šumu, zato soustavně.
Tamto je amatérismus, tohle profesionalita.

Čím se v této oblasti vyznačuje profesionalita?
Právě tou vytrvalostí a systematičností. Taky zájmem o budoucnost. Ale aby mi nebylo špatně rozuměno - vítám všechny charitativní akce, i ty jednorázové a "zviditelňovací", zaplaťpánbůh za ně, jsou potřebné.

Herec a režisér Jan Kačer (1936) odešel v r. 1959 po skončení studií na pražské DAMU do ostravského Divadla Petra Bezruče, poté do Prahy. Od poloviny šedesátých let prožil velmi plodné čtrnáctileté období jako člen tehdy slavného Činoherního klubu. Přes Divadlo Na Vinohradech se dostal do Národního divadla. Ve filmu i v televizi je představitelem charakterních rolí, největší úspěchy zaznamenal v šedesátých letech především díky filmovým nabídkám Evalda Schorma (Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, osmá noc) a Františka Vláčila (Údolí včel). Výraznou roli dostal ve filmu režisérské dvojice Ján Kadár - Elmar Klos Smrt si říká Engelchen. V současné době se věnuje především divadelní režii a své funkci ředitele Nadace Charty 77. Upozornil na sebe také knihou vzpomínek Jedu k mámě.