číslo 30
vychází 12. 7. 2004

Titulní rozhovor

Juraj Jakubisko:
Vždycky budu dělat filmy
jako Jakubisko!

Umíte navodit kontakt s mladými lidmi, jak jste tu dovednost získal?
Víte, když jsem byl ještě kluk, říkával mi otec, že naše generace brzy zahyne, protože máme špatnou morálku; nenarovnáme hřebík, prožíváme hříšné lásky. Neměl zkrátka v mladé lidi důvěru. A vidíte, naše generace nezahynula, poradila si v životě i v práci, posunula pokrok o kousek dál. Nechci se dopustit stejného omylu jako otec. Věřím, že ani současná mladá generace se neztratí, i když na ní lze najít spoustu chyb. Že bude mít nakonec pravdu. Proto s ní mluvím jako s těmi, kdo ponese dál naši pochodeň. Zajímá mě, kam směřuje a co hodlá dělat s budoucností.

To mluvíte o filmu Post coitum?
Ano. Rozhodl jsem se že udělám úplně jiný film, takový, jaký chci, možná jaký jsem chtěl i v minulosti. A že to bude film s humorem - mrazivá "city komedie". Diváci to zřejmě pochopili, na mnoha místech se smějí. Myslím, že humor je účinnější než moralizování. Ostatně jsem tu použil obdobnou metodu, jako u Zběhů a poutníků: Chtěl jsem udělat film proti násilí - točil jsem tedy o násilí a válce. Post coitum pojednává o promiskuitě a je proti promiskuitě. Je to film o neviditelné hranici lásky a sexu. Zběhové byli filmem o hledání Boha, Post coitum je o hledání člověka, jenž se mi ztrácí.

Na začátku byla vaše díla většinou autorská, pak jste častěji sahal ke spolupráci se scenáristy. Proč už neztvárňujete vlastní látky?
Někdy objevím téma, které je větší, než kdybych ho vymyslel já. Takový námět pro mě znamená i vnitřní poučení, pomůže mi odrazit se k něčemu dalšímu. Proto se občas rozhoduji pro převzatou látku. Ale tyto "cizí" náměty si nakonec stejně přisvojím, vezmu je za své, přepíšu k svému obrazu. Jinak to ani neumím.

Mnozí dodnes považují za vrchol vaší tvorby trilogii Ptáčkové, sirotci a blázni, Sedím na větvi a je mi dobře a Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Souhlasíte s tím?
Do určité míry ano. Stále je považuji za dobré filmy, mají i něco společného Podobně, jako když malíř maluje zátiší a opakovaně umisťuje na plátno tentýž předmět pokaždé v jiné konstelaci. V těch filmech jde vždy o příběh dvou mužů a jedné ženy, nebo naopak. Na počátku je přátelství, ale taky láska, a tím vzniká napětí. Přátelství jde stranou, protože v lásce jsme vždycky sobečtí. Na tomto půdorysu lze vyjádřit různé příběhy i duševní pochody od vášně po nenávist.

Měl jste opravdu dlouhý půst. Nezatrpknul jste?
Ani ne. Vždyť i to, že nějakou dobu netočíte, může přinést nějaká pozitiva. Začnete jinak přemýšlet. Jen jedné věci je mi stále líto - že to bylo desetiletí mé největší fyzické zdatnosti, tehdy jsem byl v plné síle, což je pro režiséra důležité, protože tato práce je i fyzicky náročná. Těch deset let, to byla objektivně krutá doba, nejen pro mě. Můj přítel režisér Havetta spáchal sebevraždu, protože pochopil, že ho už nepustí k práci, myslel jsem si to i já. Ale pod tlakem politických událostí udělalo studio Koliba gesto - nabídli mi jedno podřadné, zato politicky silně angažované téma. Ale já si řekl, že ani kdybych neměl na slanou vodu, tohle dělat nebudu.

Jak jste se z toho vykroutil?
Vlastně nevykroutil, spíš vybruslil. Jednou jsem potkal Věru Chytilovou, která se mě zeptala, jestli mi už dali film. Říkala: "V Rusku se uvolňuje atmosféra, a co ty?" - "Ano, dali mi nějakou blbost, ale tu nemohu dělat!" Chytilová mi temperamentně vynadala, prý jsem se zbláznil, ten námět mi přece dali proto, abych ho odmítl. A oni pak řeknou, že mi nabídli film, ale já ho nechtěl. Přece každý námět jde udělat po svém. Tak jsem ji poslechl. Příběh jsem přepsal k nepoznání a vznikl film Postav dům, zasaď strom. Vyšel jsem z principu, že u nás vládne morálka "kdo nekrade, okrádá rodinu" a hlavního hrdinu - podvodníka, jsem udělal jako sympaťáka. No nepřejte si zažít to tornádo útoků! Až v jakési diskusi o socialistickém filmovém hrdinovi kdosi řekl: "Kterému zloději ten film vlastně vadí?!" A útoky utichly.

Zahraniční finance vám pomohly i později, ne?
Za německé peníze jsem pak natočil Perinbabu i dětský seriál o Frankensteinovi. Díky tomu jsem se vyhnul socialisticko-realistickým námětům, například k filmu o Gottwaldovi. A v pohádkách jsem mohl uplatnit fantazii a přitom zůstat svůj.

Měl jste kdysi příležitost setkat se a spřátelit s Federikem Fellinim.
Sblížila nás vlastně média: když se v Itálii hráli Zběhové a poutníci, jeden italský kritik napsal, že každý, kdo má nohy, by se měl běžet podívat na Jakubiskův film, že je blízký Fellinimu, jako by mi půjčil svůj pověstný kouzelný kufřík. Fellini si to přečetl, byl na mě zvědavý a kontaktoval mě. Pak jsme se setkávali častěji a sblížili se. Federico mi připomínal mého otce, měl podobný způsob humoru, dokonce se mu trochu podobal. Naše přátelství se ještě utužilo, když jsem obsadil jeho ženu Giuliettu Masinu do svého filmu. Ta spolupráce jí vlastně přinesla štěstí: od filmu Giulietta a duchové už totiž nehrála v žádném Federikově filmu, i když po tom strašně toužila. A po naší společné Perinbabě s ním ještě natočila film Ginger a Fred. Byla to její poslední filmová role.

Byl jste se tam podívat?
Když jsem pracoval na filmu Na shledanou v pekle, přátelé! mohl jsem tyto dílny dokonce sám využít a mohu potvrdit, že byly nesmírně kvalitní.

Na Slovensko se teď vracíte svým příštím filmem o Čachtické paní.
Možná to vypadá, že Čachtická paní je návratem na Slovensko, budiž, ale jde o hlubší návrat - o návrat do Uher, na území celého velkého Uherska, jak tenkrát v 16. století vypadalo. Je to doba vzniku a konstituování evropských států v moderním smyslu. Uhry se rozkládaly na obrovském teritoriu a sahaly k moři. Komárno nebo Nové Zámky byly důležitými baštami křesťanství, jež chránily západní Evropu před drancováním Turků. Byly známější než Vídeň. Hranice se totiž tvořily tam, kde se bojovalo proti Turkům. Pro tehdejší střední Evropu bylo důležité, aby se nedostali dál. Chci o této době vyprávět. Neměl by to být film podle vzoru kdysi populární Nižňanského lidové četby o Čachtické paní, ale příběh vzdělané renesanční ženy na pozadí doby, která byla tak krutá, že si to ani nedovedeme představit.

Tedy historická freska?
Dá se to tak říct, ale také psychologický thriller s akčními prvky. Chtěl bych natočit velkou historickou fresku, jak ji o této části Evropy ještě nikdo neudělal, protože si myslím, že pro chápání současné Evropy je dobré znát evropské dějiny. Proto tvrdím, že nepřipravuji slovenský film, ale spíš v širším, historickém slova smyslu uherský.

Zabýváte se teď národy ve střední Evropě, sám jste příslušník malé národností menšiny - Rusín. Myslíte, že tak malé národy mají šanci na přežití? A mají vůbec malé národy pro budoucnost význam?
Já věřím, že mají, i když nevím, jaká budoucnost čeká Čechy a Slováky ve spojené Evropě, až zmizí hranice. Co bude určovat českou národnost? Kroje? Lidové písničky, klasická hudba? Památky? Jistě, to taky, ale ještě něco: talent! Podle mě je určující. Myslím, že jen tvořivá síla, která v něm je, dokáže národ zachovat a udržet.

Poslední dobou jste několikrát vyjádřil nespokojenost s postoji české kritiky, konkrétně k vašim filmům. Co vám vadí?
Netýká se to jen mě, ale i jiných. Kritici občas naznačí, že by ten či onen tvůrce toho už měl nechat, že je starý. Například Jiří Menzel už po Čonkinovi nenatočil nový film. Čonkin byl skvělý, kritika ho ale odsoudila a navíc naznačila, že už toho natočil dost. Možná, že je to důsledek generačního boje. Ale proč by tvůrci různých generací nemohli tvořit vedle sebe? Vzpomeňte, kolik toho ve stáří dokázal třeba Janáček, kterého do jeho padesáti let znal jen málokdo. To je podle mě důvod k zamyšlení.

Foto JAKUB LUDVÍK