Vraťme se na vaše úplné herecké začátky. Nejdříve jste hrála v několika oblastních divadlech. Bylo to pro vás přínosné? Lze tuto etapu přeskočit, jak to dělá dnešní divadelní mládí?
Jít rovnou do velkého divadla je možné, ale není to dobrý krok. Když mladý člověk skončí školu, neznamená to, že je hotový herec. Od učitelů se naučí pouze základy řemesla, pravá škola začne až v divadle a tu já dostala díky tomu, že jsem do Brna cestovala přes Cheb a Zlín. V oblastním divadle mladý herec mnohem víc hraje, nastuduje víc rolí, pozná víc herců, režisérů, a tím pádem i mnohem víc lidských typů. V Chebu jsem se třeba potkala s výborným režisérem Milošem Horanským a dramaturgem Milanem Klímou, zlínské divadlo mělo zase v souboru hodně vyzrálých hereckých osobností a od nich jsem toho hodně okoukala. V Mahenově činohře v Brně, kde působím od roku 1974, jsem dokonce zažila slavnou éru Josefa Karlíka a Vlasty Fialové. K paní Vlastě jsem měla zvlášť silný vztah, protože maminka mi zemřela poměrně brzy a já ji podvědomě hledala u této starší zkušené kolegyně. "Mahenka" měla silné herecké osobnosti prakticky ve všech věkových kategoriích - třeba Ladislava Lakomého a Jaroslava Dufka, mými vrstevníky byli Zdena Herfortová, Jirka Štěpnička, Mirek Středa, Svaťa Skopal... Moc jsme si rozuměli.

Čím to?
Trochu za to mohlo složení našeho ročníku, spolužačky byly víc dívčí, já působila zraleji. Nestěžuji si ale, naopak. Vždyť jsem postupně hrála v tolika dílech našich klasiků, kromě už zmíněné Maryši a Jenůfy i Krajčírku Evu - jejich dramatické osudy mi tak trochu připomínají folklor. Každá písnička je vlastně jeden zhuštěný dramatický osud, proto lidovky tak ráda zpívám. Zahrála jsem si i mnoho krásných rolí ze světového repertoáru, třeba Violu, Desdemonu, Kleopatru, Goneri v Čechovovi, Mášu v Rackovi, v dramatizacích Dostojevského románů Nastasju Filipovnu v Idiotovi, potom v Běsech, bratrech Karamazových. Byla by to dlouhá řada postav. Velmi jsem měla ráda Lady Torensovou v Sestupu Orfeově. Vůbec nejnáročnější role, se kterou jsem se na jevišti potkala, byla matka Mary, narkomanka, která se v Cestě dlouhého dne do noci Eugéne O´Neilla nezadržitelně propadá do svého šílenství. Herecká profese člověka velmi opotřebovává jak fyzicky, tak psychicky. Tohle byl opravdu ten případ, ale přesto jsem postavu nešťastné Mary měla ráda.

Minula jste se s nějakou rolí?
Velmi jsem toužila hrát Kostelničku, kterou jsem představovala jako studentka na prknech JAMU, ale v hereckém životě jsem se s ní minula. Jiná přání nemám a beru to, co přijde.

V poslední době nastalo pro mne ve srovnání s dřívějškem trochu hubenější období, žena zralého věku nemá už tolik hereckých příležitostí. Teď dělám v Divadle U stolu Jokasté v Sofoklově Králi Oidipovi. Je to krásná role a kolegům, kteří mě vzali mezi sebe, jsem za ni vděčná. Ta práce mi dává radost a tu já potřebuji. V Mahence momentálně sloužím jako pěšák a radost ode mne pomalu odchází.

Když se uzavře jedno životní období, otevře se zpravidla jiné a nabídne něco dalšího. Ve vašem případě je to zřejmě spolupráce s brněnským rozhlasem.
Mikrofon mám odjakživa velmi ráda, dokonce tak, že jsem před ním ztratila ostych a beru jej jako svého kamaráda. Rozhlasová technika je ovšem nemilosrdná, odhalí každý sebemenší nedostatek, a posluchač také bezpečně pozná, kdy je slovo prázdné a kdy ožije. Velkým zážitkem, školou pro mne bylo čtení vzpomínek Zdeny Fantlové Klid je síla (za tuto četbu byla Ivana Valešová nominována na cenu Neviditelného herce - pozn. redakce). Bylo to tak otřesné svědectví z koncentráků, že jsem musela občas přestat číst, protože jsem brečela. To byl ale výjimečný případ, většinou slova nenesou tak těžké poselství a já si s nimi mohu pohrávat, poznávat jejich zvukomalebnost a rytmus a těšit se z toho. Mou ctižádostí je vyjádřit hlasem ty nejniternější nuance, alespoň se o to pokouším a snad se mi to čas od času daří. Pokud jde o natáčení rozhlasových her, je pro mne obohacením, co mi partner svým projevem nabídne a na co se snažím reagovat.

Velice ráda mám verše. Mou oblíbenou básnířkou je Francouzka Marceline Desbordes-Valmore, přála bych si, abych se s její poezií u mikrofonu ještě setkala. V režii Antonína Přidala jsem natáčela také poezii Španělky Clary Janez. Je to velká obdivovatelka básníka Vladimíra Holana, překládala jeho verše do španělštiny a Antonín Přidal zase "předýchal" její verše do češtiny. Byl to pro mne velký zážitek pracovat s básníkem a skvělým překladatelem, který umí s veršem tak dokonale nakládat. Antonín Přidal mě učil, jak nahlédnou do nitra verše. "Snaž se pochopit, jak básník dýchá," říkal mi. "Tím vzniká forma a z té vystupuje obsah..." Bylo pro mne cenné, jak mne vedl, snad to ocenili i posluchači. S Antonínem Přidalem točím v rozhlase také Potulky s literaturou a v nich čtu úryvky ze světových románů. Je to náročný a dobrý režisér.

Atmosféra ve studiu je asi pokaždé trochu jiná podle typu režiséra.. Poznala jste jich za ta léta jistě hodně?
Jako v divadle, tak i v rozhlasovém studiu jsem se setkala s řadou režisérů, ať už to byl Jan Tůma, Eva Řehořová, Petr Dufek nebo Markéta Jahodová, která později odešla do Prahy. Zažila jsem toho s nimi opravdu hodně. Když má režisér vyhraněnou představu, snaží se herce do určité polohy "dotlačit" a interpret se toho postupem času hodně naučí. Někdy se ale stane, že se představy režiséra a herce na interpretaci textu shodují - ta shoda bývá ovšem vzácná - a pak režisér hlídá jen techniku a herci dá úplnou volnost, protože mu důvěřuje.... K něčemu se vám přiznám. Ráda bych se ve studiu setkala s Hanou Kofránkovou. Velmi si jí vážím nejen jako režisérky, ale i jako interpretky. Má neobyčejně zajímavý hlas a nemusí číst zrovna Babičku Boženy Němcové, ale jakýkoliv jiný text. Ráda bych s ní někdy pracovala.

V brněnském studiu Českého rozhlasu natáčíte už řadu let i oblíbený seriál Toulky českou minulostí. Máte je také tak ráda jako posluchači?
Ano, a to už je co říct, protože každý tak dlouhý projekt přináší po čase únavu. Stala se z nás sehraná parta a na každé natáčení se opravdu těšíme. Snad je to i trochu tím, že jsem velká brebta a občas přivádím kolegy k výbuchům smíchu. K historii jako takové jsem neměla nikdy zvláštní vztah, takže mě Toulky českou minulostí velmi obohatily. Těch informací je ovšem tolik, že se mi občas pletou.

Máte tři děti, jak jste všechno stačila zvládnout?
Taky se někdy divím. Nejstaršímu synovi je čtyřiatřicet, prostřední dceři dvacet pět a nejmladší dcerce patnáct. Vedla jsem je k velké samostatnosti, jinak by to ani nešlo. Jsem ráda, že je mám. Některé herečky myslí spíš na svou kariéru a mají v nejlepším případě jedno dítě. Nechápu je. Copak mateřství není přirozenou potřebou ženy? Mě to velmi obohatilo. Dokonce i v herecké profesi.

Děti s sebou ovšem přinášejí i větší nároky na domácí práce. Máte ráda manuální práci?
Jako děvče z vesnice jsem k divadlu utekla, abych neskončila v místním koloniálu. Když jsme si ale s manželem koupili na Vysočině chalupu, zjistila jsem, že se ráda dotýkám země. Těším se pokaždé na svou zahrádku a moje ruce podle toho vypadají. Když přijedeme z chalupy rovnou před představením, chudák paní maskérka mi musí nalíčit nejen obličej ale i ty opálené a podrápané ruce.

Co říkáte možnostem dnešních mladých herců? Mají to snadnější nebo těžší? Neztrácejí se občas v končinách, které bych s trochou nadsázky nazvala kulturní džunglí?
Dnešní herecká generace je mnohem dravější než jsme byli my, ale nemá tutéž kvalitu. Tím nemyslím práci herců v rozhlase. Jak na stanici Praha, tak na Vltavě lze slyšet výborné pořady. V divadlech to ale nebývá dobré a mladí za to vlastně ani nemohou. Divadla sklouzávají ke komerci, někdy zase režiséři vymýšlejí krkolomná režijní pojetí, při nichž autora odsunují na vedlejší kolej. Po hercích chtějí takzvaný autentický projev a neuvědomují si, že mladí svou profesi ještě zcela nezvládají. Třeba jevištní mluva, té se na škole věnuje stále menší pozornost a přitom má pro činohru zásadní význam, vždyť sděluje obsah díla! Tělo může zahrát mnoho emocí, ale co je to platné, když divák herci pořádně nerozumí! Tenhle nešvar se dostal bohužel i do dabingu - a dabing bývala naše chlouba! Nebo jiná věc: pro postmodernu bývá formální složka důležitější než obsah hry. Pan Porubjak to trefně nazývá "pakultůrou". Mně to vadí. Chci, aby mě zaujal příběh a dobrý výkon herce. Vnější efekty se okoukají a nakonec po nich zbude na jevišti jen prázdnota. Věřím, že tento trend pomine a že se vrátíme k divadlu, které mám ráda - a nejen já.

Možná, že jako divadelní pedagožka byste k tomu mohla svým způsobem přispět. Neuvažujete o tom?
Na jedné straně mě láká pracovat s mladými lidmi a předávat jim své zkušenosti, nutí mě to také přesně formulovat vnitřní proces herecké tvorby - ověřila jsem si to, když mě několik děvčat požádalo, abych je připravila k přijímacím zkouškám na JAMU. Ještě jsem se ale nerozhodla, nechávám si otevřena zadní vrátka. Sama se stále učím.

V žádné profesi se neodehrává předávání zkušeností z generace na generaci s takovou neúprosností, jako právě u divadla. Na řadě v "předávání" jste teď asi vy a když se o to nepokusíte, ztratí se, co vám kdysi zralé kolegyně svěřily.
Uvědomuji si to, ale není to tak snadné. Vlasta Fialová a Helenka Trýbová, dvě spřízněné duše, dokázaly každému nejen naslouchat, ale dokázaly i vytknout věci, které mladý člověk sice nerad slyší, ale které jsou vzhledem k divadelní profesi naprosto oprávněné. "Chvála se příjemně poslouchá, ale co je to platné, s tím v kumštu daleko nedojdeš" - radily a já jsem za to oběma herečkám dodnes vděčná. Mám ale ještě nějaké pochyby, jestli bych to s dnešními mladými divadelníky dovedla tak, jak to uměly tyhle dámy jeviště.

Co je podle vás v umění nejdůležitější?
Můj přítel malíř Mirek Matal vždycky tvrdil, že v kumštu se nesmí lhát, to prý se vždycky pozná. A je úplně jedno, jestli ta pravda je součástí obrazu, hudby, nebo se odehrává na jevišti. Jak vidíte, heslo o umělecké pravdě jsem si pověsila na zeď v divadelní šatně pod portrét Mirka Matala.