Věděla jste přesně, co tam budete dělat?
Kamarádka mi poradila, abych šla dělat do Pece pod Sněžkou, že mě tam nejen zaměstnají, ale také ubytují. Přemýšlela jsem, že v horách nějaký čas strávím a budu si po večerech malovat, abych se pořádně připravila na přijímací zkoušky na uměleckou školu. Jenže nakonec bylo všechno jinak - měla jsem sice pracovat jako kulturní referentka, ale dělala jsem všechno, co bylo zrovna zapotřebí: pokojskou, uklízečku, správcovou, umývačku nádobí. Na malování nezbýval čas.

Zato jste se tenkrát definitivně rozhodla pro muziku, začala jste skládat písničky a hrát na kytaru. Nabízí se romantická interpretace: za okny ponuro, mrzne až praští a dívka z dlouhé chvíle sáhne do strun...
Zas tak romantické to nebylo. Ale je pravda, že v dlouhých pauzách mezi sezonami jsem se po večerech scházela s jinými mladými lidmi, kteří v Peci pracovali. Většinou se vytáhla kytara a začalo se hrát. Nejlépe to šlo partě kluků z Plzně, v létě dělali v lese a po práci hráli v kapele. Když oni skončili, přišla řada na mě. Bylo to jen takové hospodské hraní, ale hudba mě chytla. Většinou už všichni klimbali, já vzala kytaru a tiše si prozpěvovala.

Přibližně v té době jste složila své první písničky, z nichž Pastýřka zvítězila v celostátní soutěži folkových písní a otevřela vám dveře klubů. O pár let později jste už patřila mezi českou folkovou elitu a stala se součástí písničkářského sdružení Šafrán. Jenže přišla Charta 77, Šafrán se rozpadl a normalizace utužila. Jak se to promítlo do vašeho života?
Měla jsem samozřejmě dost velké problémy, ostatně jako všichni, kdo v Šafránu byli. Dostala jsem se na černou listinu, třebaže oficiálně zakázat mě nemohli, protože jsem nebyla profesionální hudebník. Pokud jsem v těch letech kolem Charty někde hrála, tak v bytech u známých nebo někde na vesnici, kde si lidé spíš mohli dovolit takový koncert uspořádat. Navíc jsem právě v roce 1977 musela z rodinných důvodů odejít z hor do Prahy a pomalu neměla kde bydlet.

Čím jste se tehdy živila?
Pro přítelkyně chartistů v té době existovala jediná práce, adekvátní jejich statutu, a to práce uklízečky. Měla jsem přidělených pět vinohradských činžáků a pět přilehlých chodníků. Až po roce 1989 jsem zjistila, že i toto povolání bylo příslušnými úřady přísně sledováno. Dokonce jsem se dozvěděla, že mi byly úmyslně přidělovány domy, v nichž se právě něco bouralo nebo stavělo, abych to s tím úklidem neměla tak jednoduché. V té době jsem se také pokusila o přijetí na FAMU. Nepřijali mě. Na jednom z výslechů na StB se pak jeden z vyšetřujících nechal slyšet, že se to jediným mým podpisem dá změnit.

Koncert v Martinickém paláci byl takovým světlejším momentem, ale na mé tehdejší situaci nic nezměnil. Lepší to začalo být až ve druhé polovině osmdesátých let, kdy jsem potkala svého druhého muže Miroslava Andrta. Jeho zásluhou, ale také přičiněním dalších slušných lidí, jakými jsou a byli Jiří Černý nebo pan Tichota, mi v roce 1986 vyšlo první album. Dokázali mě prosadit, aniž bych musela ztratit svou tvář. Ale taky už se psala gorbačovovská doba, to je nutno vzít v potaz.

Ještě před pádem režimu jste začala koncertovat v zahraničí, dostala jste se na prestižní folkové festivaly ve Vídni, Skagenu nebo Roskilde. V Roskilde jste hrála pro 180 tisíc lidí. Přemýšlela jste někdy o tom, že byste texty svých písní, vždy dost důležité, překládala těm, kteří jim nemohou rozumět?
Já sama na nic takového nemyslela, ale pár lidí kolem mě se domnívalo, že by to bylo dobré. Zkusila jsem to jednou, ale rychle jsem se vrátila k českým textům. Mně také nevadí, poslouchám-li písně v jazyce, jemuž nerozumím. Hudba, zpěv, výraz - to vše může skrývat i další, mimoslovní sdělení. Pokud takové sdělení v písni je, rozumí jí každý - Japonec, Ind, australský domorodec, Eskymák. To vím z vlastní zkušenosti.

Jako by odrazem vašeho venkovanství byly i jemné folklorní inspirace, jež jsou cítit z části vaší tvorby. Byla jste k folkloru vedena rodiči nebo jste k němu nalezla cestu sama?
Jako dítě jsem žádné lidové písničky neuměla. Znala jsem je jen z rádia, kde se zase hrály tak často, až mi to bylo nepříjemné. Lidové umění jsem jako malá vstřebávala jinak. O prázdninách jsme jezdívali za babičkou, která byla úžasnou vypravěčkou - díky ní jsem vyrůstala zvláště s Erbenem, s jeho pohádkami, bájemi a samozřejmě s Kyticí. Babička žila v takovém podkrkonošském trojúhelníku mezi Kuksem, Velichovkami a Miletínem, kde se právě Erben narodil. Nad babiččiným domem leží vrch Chotěborky s nádhernou zvoničkou ze 16. století, pokrytou šindelem. Zpívám o ní v jedné své písni - Lipečka se jmenuje. Ta zvonice je pro mě takový střed mé vnitřní krajiny, krajiny, kterou si člověk nosí s sebou. S tatínkem jsme ke zvoničce často chodívali a vždycky si na zvon cinkli. Vzpomínám si na tichá prázdninová poledne: slunce stoupá vzhůru, je parno a já uháním z toho vršíku přes pole a vyhlížím Polednici.

Jinak jsou Chotěborky známé hlavně tím, že je tu rodný dům českého skladatele Františka Xavera Duška, majitele vily na pražské Bertramce, kam jezdíval na návštěvy Mozart.

V posledních letech jste se z českých koncertních pódií poněkud stáhla. Jako by pro vás v tom období hudba nebyla prvořadou věcí...
V devadesátých letech jsem hodně jezdila do zahraničí, objela jsem celou Evropu a třikrát jsem byla v Japonsku, kde mi vycházela i alba. Pro japonského vydavatele jsem připravila cédéčko Golden Gate, později s Radimem Hladíkem i moje jediné porevoluční album Bird Cage, které potom vyšlo i v České republice pod názvem Voliéra. Mezitím jsem se starala o svého muže.

Psát jste ale, tuším, nepřestala.
Po letech skládání experimentálních skladeb jsem se vrátila k jednoduchým, nikterak složitě strukturovaným písničkám. Hrozně mě to baví. Já nejsem moc plodný autor. Napsala jsem asi dvě stě písní, mám ovšem větší "odpad". Když neskládám, třeba si jen něco kreslím, nebo cvičím na kytaru. Naučila jsem se taky cvičit na kytaru, aniž bych ji držela v ruce. Jen si na ni tak myslím.

Začátkem 90. let jste rozšířila svůj záběr o scénickou hudbu. Pro Národní divadlo v Praze jste napsala hudbu ke dvojici her v režii Miroslava Krobota, mj. k úspěšnému Roku na vsi. Jaká to byla zkušenost?
Úžasná. Měla jsem možnost pozorovat při práci třicet špičkových herců Národního divadla a pochopila jsem, co je disciplína a co profesionalita. Obdivuhodné byly i fyzické výkony herců. Nezapomenu na pana Kemra, který při každé zkoušce přes celé jeviště táhl na kabátě Borise Rösnera. Nikdy neřekl, že to nebude dělat, že má zdravotní potíže. Já se vlastně jen snažila, abych panu Krobotovi to představení nezkazila. Rok na vsi bylo výborné představení, pro mladé i staré, intelektuály i obyčejné lidi. Když hru uvedli v Bratislavě, celý stál povstal a dlouhé minuty aplaudoval vestoje.

Album Milí moji jste slavnostně uvedla v pražské Městské knihovně v rámci koncertního cyklu Rebelující dámy české hudby a křtem desky jste nepověřila "celebrity" (jak bývá zvykem), ale dvojici bezdomovců. To bylo vskutku rebelské gesto.
Často jezdím vlakem a na Hlavním nádraží v Praze jsem potkávala milého mladíka, který tam prodával časopis Prostor. Spřátelila jsem se s ním i s dalšími lidmi s podobným osudem a dozvěděla jsem se o jejich životě spoustu věcí. Když se schylovala ke křtu mého alba, rozhodla jsem se, že je na koncert pozvu a samotný křest jim svěřím. Myslím si, že by část společnosti měla přehodnotit svůj vztah k lidem, kteří se dostali do úzkých. Už proto, že nevíme dne ani hodiny, kdy se totéž může přihodit nám.

MILAN ŠEFL