Co na vás tehdy zapůsobilo nejvíc?
Asi právě ten všeobecný hlad. Byl jsem tenkrát hodně hubený mladý muž - jistě, když se na mně teď podíváte, těžko tomu uvěřit! - a lékaři mi doporučovali vydatnou stravu, dost mléka, másla, masa. Měl jsem na to dokonce v kapse písemné potvrzení, které v Praze fungovalo, zajistilo mi příděly navíc.

Ačkoliv panoval poválečný nedostatek, hudba se čile provozovala.
Ano, to je pravda, bylo tu skutečně plno dobré hudby, Národní divadlo i tehdejší Divadlo 5. května hrály naplno, Rafael Kubelík dirigoval Českou filharmonii, pořádalo se Pražské jaro.

Mohl jste také do opery na představení Janáčka.
Už jsem ho trochu znal - jako hobojista jsem měl příležitost hrát Janáčkovo sexteto Mládí. Je to krásná skladba, ale tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, že Janáček je taky operní skladatel. Pak jsem ale v Praze slyšel jeho Káťu Kabanovou a to změnilo celý můj život. Řekl mi o ní tehdejší první hobojista České filharmonie, mladý talentovaný hudebník Jiří Tancibudek. Naléhal na mě, "to musíte bezpodmínečně vidět," a měl pravdu. Mimochodem, Tancibudek brzy po komunistickém puči emigroval z Československa a ve světě udělal kariéru, Bohuslav Martinů pro něj dokonce napsal hobojový koncert. Bohužel právě teď v květnu zemřel, bylo mu osmdesát pět let.

Když je řeč o hoboji: přišel jste k dirigentskému pultu jako "původním povoláním" hobojista, což není zcela běžné, dirigenti bývají spíš houslisté nebo třeba violoncellisté, ne?
Neřekl bych. Všimněte si, že spousta známých světových dirigentů se rekrutuje právě z hobojistů, třeba Václav Smetáček nebo slavný Rudolf Kempe. Pokud dirigent nezačíná s hudbou u smyčcového nástroje - jako třeba Rafael Kubelík nebo Václav Talich - pak to podle mě bývá nejčastěji hobojistou.

Nejedlý se choval nepřátelsky k mnoha umělcům a bohužel měl velkou moc své postoje uskutečňovat.
Nenáviděl kdekoho, hlavně hudebníky. Taky Janáčka. Už jako mladý hudební kritik ho považoval jen za provinčního amatérského skladatele, a snažil se ho zničit stejně, jako o generaci později Talicha. Na Janáčka kdysi nemohl, Talich ale kvůli Nejedlému ztratil pozici v Národním divadle a nemohl dirigovat ani svůj orchestr. Hudebníci s ním dál zkoušeli víceméně ilegálně a na koncertech pak hráli bez něj - jako orchestr bez dirigenta. Ale každý věděl, že to s nimi nastudoval právě on.

Kdy došlo k vašemu dalšímu setkání s Janáčkovou hudbou?
Hned na svém prvním působišti jsem řediteli orchestru doporučil Káťu Kabanovou. V té době byl Janáček ve světě ještě skoro neznámý, jeho opery se nikde nehrály, s výjimkou Její pastorkyně, kterou uvedla ještě před válkou Metropolitní opera. Až na počátku padesátých let jsem uvedl Káťu Kabanovou v Londýně, zpívala se tenkrát samozřejmě anglicky, a to představení mělo velký úspěch. Dokonce takový, že ředitel divadla chtěl hned studovat další Janáčkovy opery. A tak se v tom nevelkém malém londýnském operním divadle hrála Věc Makropulos, Zápisky z mrtvého domu i Liška Bystrouška. Snad se tedy můžu pochlubit, že jsem to byl já, kdo uvedl Janáčka do Londýna.

Zmínil jste své nahrávky, v průběhu let jste u nás už vydal pěknou řádku CD. V poslední době se objevilo hned několik vašich nahrávek s Českou filharmonií: Dvořákovy Symfonické variace, Scherzo capriccioso a Legendy, další dvořákovská deska s 6. symfonií, a docela nedávno janáčkovský dvojdisk s výběrem orchestrálních skladeb od operních předeher až k Tarasu Bulbovi. Nahrál jste i Janáčkovu Šárku.
Když připomínáte Symfonické variace, řeknu vám, na těch jsme se pěkně nadřeli. Původně jsem s nahrávkou nebyl vůbec spokojen a trval jsem na tom, že to nahrajeme znovu. Ale stálo to za to, nakonec jsme za tu nahrávku dostali cenu v Cannes! A na té janáčkovské desce je taky jedna zajímavost: zařadil jsem tam i Mezihry - krátké orchestrální skladbičky, jimiž Janáček dodatečně doplnil Káťu Kabanovou pro představení v pražském Německém divadle vlastně z technických důvodů. Byly zařazeny mezi dvojice výstupů v prvním a druhém dějství, aby v jejich průběhu bylo možné přestavět scénu. Při jiných představeních opery se nehrály, technicky nebyly potřeba. Ale z hudebního hlediska je to škoda. Mezihry se mi podařilo objevit v Praze a kdykoliv od té doby diriguji Káťu, vždycky je zařadím, i když technické možnosti divadla dovolí přestavbu scény i bez nich.

Stále se připomíná váš vztah k Janáčkovi, máte však hodně blízko i k dalším českým skladatelům - k Smetanovi, Martinů a jiným...
Samozřejmě, a jejich skladby diriguji často tady i ve světě. Například Mou vlast jsem dvakrát řídil na zahájení Pražského jara: poprvé těsně před revolucí roku 1988, podruhé, když komunismus díkybohu padl. Tehdy jsem měl možnost o pauze hovořit s prezidentem Havlem, dodnes na to setkání vzpomínám.

Mají o českou hudbu ve světě opravdu zájem, nebo si to tu jen malujeme?
Mají, ale ten zájem by se měl rozvíjet a taky připomínat, že česká hudba je mnohotvárná a bohatá, že nestojí a nepadá s jedním nebo dvěma jmény a s několika stále hranými skladbami. I já se snažím tento zájem povzbuzovat. Jako první hostující dirigent České filharmonie jsem vždycky na zahraničních zájezdech orchestru uváděl českou hudbu. Spolu s Schubertem nebo Beethovenem se vždycky hrál Dvořák, Smetana, Martinů. A právě letos, kdy se tady připomíná spousta významných hudebních výročí, je rok české hudby nejen v Česku, ale i jinde ve světě. Já mám v příštích dnech hned dva koncerty v Londýně, budu na nich dirigovat Glagolskou mši a Tarase Bulbu. Dá se říct, že v tomto roce se věnuji české hudbě pořád.

Působíte doma jako pedagog?
Málo a nepřímo, spíš ke mně chodí mladí dirigenti na konzultace, když je před nimi nějaký "janáčkovský" úkol. Některé jeho opery jsou opravdu složitý dirigentský oříšek. A mladí hudebníci bývají i na stáži na mých zkouškách.

A další nehudební zážitky?
Těch mám z častých pobytů spoustu, nezapomenu třeba na to, jak jsem se v mládí pokoušel v českých horách lyžovat. Já - Australan, kde je jedna jediná hora, způsobilá k lyžování! Musel na mě být dost legrační pohled. Moje žena vždycky uměla lyžovat daleko líp než já.

Kam chodíte v Praze nejraději na procházku?
Přece na nábřeží Vltavy. Vidím odsud Karlův most a Smetanovo muzeum a je mi fajn.

AGÁTA PILÁTOVÁ