Den poté - tak se nazývá nejen slavná vize jaderné války (kdysi uvedená na ČT), ale také snímek Rolanda Emmericha, jenž zpracovává kataklyzma snad ještě horší, brutální nástup doby ledové. Není to téma zcela vybájené: v nedávné minulosti Země se ochlazení střídala s oteplením, avšak náhlá změna, jak ji film líčí, na niž se nelze připravit, je jistě přehnaná. Ve skutečnosti by se jednalo o proces postupných klimatických změn, rozložených po celá desetiletí, ne-li staletí.

Co do hodnověrnosti zpodobnění je Den poté dílo svrchovaně sugestivní, proplétá nejrůznější aspekty zaledňování, od vědeckých průzkumů v arktických či antarktických končinách přes hrozivý dopad přírodních živlů na americká města až k atraktivním záběrům z pohledu vesmírné stanice. Obrovská zničující tornáda, mohutné vodní přívaly a posléze zamrznutí, to vše film zachycuje s názornou doslovností.

Sinavý New York v zajetí ledového příkrovu (s důrazem položeným zejména na Sochu svobody) nezastírá hrůznou bizarnost, ovšem ještě větší svérázností je vržení jakési ruské námořní lodě do ulic města, na jejíž vylidněnou palubu se hrdinové vydají hledat penicilin. Neméně sugestivní jsou pohledy na zlověstné prstence větrných i dešťových vírů z okénka vesmírné lodi. Ale stejně tak lze jmenovat počáteční řádění přírodních živlů z pohledu bezbranného člověka na ulici. Vizuální pojednání zajisté plní očekávané úkoly.

Triková úroveň scén, v nichž se do velkoměst hrne voda, která vzápětí mrzne na led, je špičková, přestože svou rozvleklostí tyto výjevy přicházejí o svou působivost. Vypravěčské tempo totiž pomíjí dynamiku, jako kdyby film spoléhal na spasitelnost příběhu samého. Jako dramatické dílo se Den poté podřizuje hollywoodským vypravěčským konvencím až na dno nejstupidnějších klišé, vlastních právě katastrofickým filmům - viz tituly jako Armageddon, Drtivý dopad, Den nezávislosti, Jádro atd. Základem se vedle dojímavě melodramatického zakotvení stává strnulá pompéznost postojů, ať již vlasteneckého odhodlání či osobní statečnosti. Obé je přemrštěno do obskurních měřítek.

Režisér prolíná několik tematických rovin: má zde vědce marně upozorňující na hrozící nebezpečí i představitele americké vlády, kteří tyto poznatky bagatelizují, největší atrakcí je však zničující vpád zaledňování a marného úprku lidí, případně jejich schovávání v promrzlých budovách. Skupinka lidí - mezi nimi i mladičtí hrdinové, nadějní studenti - se ukryje v městské knihovně. Zničující mráz zahánějí přikládáním knížek do ohně. Vzácný Guttenbergův prvotisk bible je ovšem uchráněn před zničením - jako směšně patetický, k prsům přitisknutý symbol spojnice mezi minulostí a dneškem. Za jedním z mladíků podniká jeho obětavý otec, vážený polárník, vyčerpávající dálkový pochod ledovými pustinami, aby jej zachránil.

Den poté staví na odiv vypravěčskou majestátnost, vtělenou hned do dlouhé úvodní sekvence, v jediném nepřetržitém záběru lemující antarktické končiny. Je to ovšem vznešenost zcela předstíraná, falešná, stejně jako vedené řeči a silácká gesta. Tomu odpovídá i bezbarvé herecké ztvárnění (Dennis Quaid hraje vědce-klimatologa, Jake Gyllenhaal jeho dospívajícího syna, Ian Holm polárního průzkumníka), jemuž tentokrát chybí i výrazová exprese přítomná v dřívějších dílech obdobného zaměření.