Jak byste hodnotil práci, kterou v sedmdesátých a osmdesátých letech literární redakce tehdy ještě Československého rozhlasu odváděla?
Po listopadu 1989 byla tendence odsuzovat vše, co se v předchozích dvou desetiletích vysílalo. V případě zpravodajství a publicistiky to jistě bylo oprávněné, v případě literárního či hudebního vysílání to ale spravedlivé nebylo. Nějakým zázrakem se totiž stalo, že ze šedesátých let vydrželo v literární redakci několik slušných lidí, kteří dokázali i v pozdějších krušných letech odvádět dobrou práci. A často dokonce nebezpečnou, protože spolupracovali se zakázanými autory, kteří nesměli nikde publikovat a do rozhlasu psali pod nejrůznějšími jmény. Rekordmanem v tomto směru byl Josef Hiršal, který za těch dvacet let připravoval pro Václava Daňka pořady přibližně pod pětadvaceti jmény. Svědectvím dobré práce tehdejší redakce je, že mnoho pořadů z té doby můžeme klidně v současnosti reprízovat, aniž bychom je museli stříhat. Nůžky bereme jen na podobné termíny jako třeba - "pokrokový západoněmecký básník". Takové slovní obraty byly drobné úlitby tehdejším lárům.

Posluchačům jste pomáhal objevit mnohé zakázané, či záměrně zapomínané autory. Co jste při této práci objevil sám sobě?
Sám sobě? - Možná v sobě. Ačkoliv jsem před tím nikdy žádného vedoucího nedělal, objevil jsem v sobě jakýsi personalistický talent. Například na poezii jsem do redakce postupem doby získal Janu Štroblovou, Pavla Šruta, nyní je nejmladším členem redakce Miloš Doležal, opět dobrý básník a skvělý redaktor. Poezie byla u nás vždy obhospodařena velice dobře a totéž bych mohl říci o dalším složení redakce. Tvoří ji lidé, na které je naprosté spolehnutí. Dlouhou dobu dělal mého zástupce - i když jsem se vždycky cítil spíš býti zástupcem jeho - Rudolf Matys, rozhlasový klasik par excelence. Za čtrnáct let nevznikl u nás v redakci žádný konflikt. Že občas na sebe zvedneme hlas, je normální, ale stává se to zřídka. Pracujeme v pohodě, vzájemné důvěře a na všechny členy redakce se mohu plně spolehnout. - Může být pro vedoucího redaktora větší štěstí?

Vy jste ovšem brzy ztratil nejen otce, ale také matku. Libuše Halasová, Buňka, jak jí říkal váš otec, zemřela, když vám bylo třináct. Kdo vás vychovával potom?
Vychovávala mě maminčina sestra, teta Milena Králová - tchýně publicisty a ministra kultury z roku 1968 Miroslava Galušky. Ten coby persona non grata na mé jméno tajně připravoval nějaké rozhlasové pořady a právě kvůli němu mě vyšetřovala bezpečnost.

Co jste ve svém mládí čítával?
V dětství to byly různé foglarovky. K Jaroslavu Foglarovi jsem chodil tři roky do oddílu a byl jsem s ním na třech táborech, takže tím se mi splnil můj dětský čtenářský sen. Na posledním táboře, v roce 1960, když mi bylo patnáct, se ale mé zájmy už měnily a já si tam s sebou vzal Bolestný život Baudelairův. Na gymnáziu patřívali mezi mé oblíbené autory, díky naší knihovně, Ladislav Klíma, Jakub Deml, Richard Weiner. Staroříšské edice - ty jsem já a mí kamarádi tenkrát hltali. Ve škole do nás hustili Majerovou a Neumanna a tohle byla přirozená reakce.

Neváhal jste tenkrát mezi hudbou a literaturou?
Ne, nikdy. Rockovou muziku mám rád do dneška a - jak zmíněné televizní pořady ukazují - dokonce ji, byť velmi zřídka, amatérsky provozuji. Nikdy jsem si ale nemyslel, že bych mohl být rockovou hvězdou. Rock byl pro mě jen koníčkem a dodneška jím zůstal. Jak někdo sbírá známky či nálepky od sirek, já sbírám CD s remastery předbeatlesovských rokenrolů. Mám jich požehnaně.

Jak se od šedesátých let proměnily vaše literární lásky. Co čtete teď?
Nedávno jsem si listoval v Ladislavu Klímovi a už jsem se jen nostalgicky usmíval. Krásnou literaturou jsem ale byl přehlcen již tehdy, když jsem nastupoval do rozhlasu. Když si chci doma odpočinout, čtu literaturu faktu. Zvláště moderní historii od roku 1918 do současnosti. Ta mě velice zajímá a titulů o ní vychází naštěstí hodně. Samozřejmě, že čtu i současnou beletrii, ale musím se přiznat, že nenacházím - což je možná i věkem - nadšení pro žádného současného autora. Některý se mi líbí méně, některý více, ale že bych jejich díla vysloveně bral jako neuvěřitelný čtenářský zážitek, tak to ne.

Nicméně v rozhlase se objevují. Profesně je tedy nepomíjíte. Vaše redakce mapuje literární spektrum, myslím, dost objektivně.
Ale dá to práci. S mladými autory je trošku problém. Speciálně v rádiu. Jejich styl je kolikrát rozhlasově nesnesitelný. A netýká se to jen vulgarismů. Na počítači se píše strašně lehce a já mám takový pocit, že nakladatelé z autorů díla mámí, aby šla co nejrychleji na trh, takže pak vypadají, jako kdyby si je autoři po sobě ani pořádně nepřečetli. Ty věci nemají stavbu. Pro četbu na pokračování se špatně "porcují", roztěkaně se odehrávají v několika dějových i časových rovinách a vnímat je pouze "ušima" je velmi náročné. Pro potřeby rozhlasu jsou prakticky nepoužitelné. Vysílat z nich lze jen ukázky. Četba, která je - ať chceme či ne - jakýmsi předchůdcem seriálu, musí posluchače zaujmout příběhem. Posluchač se upíná k tomu, jak bude děj pokračovat dál. Ale současná próza pořádný děj nemá, většinou se jedná jen o jakousi lehce nahozenou reflexi. Nároky posluchačů naštěstí dobře plní literatura klasická. K ní se obracíme nejen z ekonomických důvodů, ale také z důvodů estetických. Nyní jsme například nově nastudovali Stendhalova Červeného a černého. A nejen proto, že tento román odpovídá kritériím, o nichž jsem mluvil, ale i proto, že má co říci současnosti. Jeho příběh se odehrává v letech tzv. restaurace a je na něm dobře vidět, jak se historie opakuje, jak věčná jsou všeliká lidská svinstva a šmé.

Zmínil jste se o korespondenci svého otce. Spolu s Ludvíkem Kunderou jste ji nedávno vydal jako závěrečný svazek Spisů Františka Halase. Je tou knihou zdroj rukopisů vašeho otce skutečně uzavřen, nebo uvažujete ještě o nějaké edici, která by obraz jeho díla mohla zpřesnit?
Letos na podzim má v péči literárního historika Michala Bauera vyjít publikace, v níž budou kromě jeho studie kondolence k tátově smrti. Konvolut těchto kondolencí jsem objevil nedávno a usoudil jsem, že to je věc nesmírně zajímavá a pro tehdejší dobu - podzim roku 1949 - charakteristická. Když jsem krabici otevřel a bral jeden dopis za druhým, byly tam volně zpřeházené kondolence katů i jejich obětí. Dopis od Záviše Kalandry, kterého čekala brzy oprátka, ležel vedle dopisu od Klementa Gottwalda, pod ním byla kondolence od Jaroslava Durycha a vedle od Marie Majerové... Zajímavé počtení.

Co ty dopisy, které si vyměňovali vaši rodiče?
Ty jsou ve stadiu luštění a čtení. Zpracovávat je začal před třiceti lety můj bratr, pak ale kvůli jeho zaneprázdněnosti celá záležitost nějak spadla pod stůl. Před časem jsem se korespondence rodičů ujal já. Ta její část, kterou psal otec mamince, je už jakž takž zpracovaná, jenomže ona je moc krásná i druhá část - maminčiny dopisy otci. Maminka bydlela v Brně, táta v Praze. Znali se spolu od jejích patnácti let a chodili od jejích osmnácti. Její otec, můj dědeček, byl přísný pan ředitel školy a nedovolil mamince vdát se dřív, než odpromuje - studovala v Brně dějiny umění -, takže se to chození protahovalo. Naši se brali, až když mamince bylo osmadvacet. Za ta léta došlo tam a zpátky přes sedm set dopisů. Přitom otec je nedatoval a obálky se nedochovaly. Dát vše dohromady tak, aby vedle sebe ležely dopis a protidopis, je strašná práce. Snad ji ale dokončím a dotáhnu k vydání.

BRONISLAV PRAŽAN