Uvěřit idealizované vzpomínce, bývá vždy ošidné. Tím spíš, týká-li se obrazovky. Přesto diváka možná znejistí: nebývala dřív např. televizní zábava přece jen vkusnější, profesionálnější, vtipnější a chytřejší? Alespoň občas určitě. Za vše a napříč publikem - Televarieté kontra Go-Go šou, resp. Česká soda kontra Tele Tele. Kvalitativní propast však zdaleka nezeje pouze mezi dřívější podobou veřejnoprávnosti a stávající všelidovou komercí. Skoro stejně daleko má dnes k lepší části své vlastní minulosti i Česká televize. Zejména v žánru, kde "smát se znamená lépe vědět".

Klasikou provokujícího humoru "s přesahem" je zmíněná Česká soda. Rozmanitých příkladů však skrývá televizní archiv České televize víc. K novějším, frekventovanějším, a proto obecně známějším titulům patří Dvaadvacítka Jana Krause, Jiřího Ornesta a Martina Vadase, i nedávno připomenutých devět pokračování Kinetické encyklopedie všehomíra Benjamina Tučka, Roberta Geislera a Marka Najbrta. Starší a navíc léta nepochopitelně opomíjenou perlou televizní alternativy je naopak Studio Kroměříž, které se právě v těchto týdnech konečně znovu vrací na obrazovku.

Parodie nejrůznějších potlachů, sedánek a žvanění ve studiu patří k tradičním položkám televizní zábavy. V laciné podobě přímočaré karikatury ji můžeme dnes pravidelně potkávat například v nováckém Tele Tele. S podobným prvoplánovým pitvořením nemá autentická diskusní mystifikace z počátku devadesátých let nic společného. Stejná vzdálenost dělí inspirovanou hru Petra Lébla, Zdeňka Potužila, Jaroslava Someše, Ljuby Skořepové, Antonína Jedličky, Jana Císaře a dlouhé řady dalších (nečekaných) osobností, i od prostého dělání legrace z rozporu seriózní formy a neseriózního obsahu. Vážnost, ironie, poznání a nadhled se ve všech pokračováních Studia Kroměříž prolínají daleko hlouběji a důsledněji. Fascinující je dodnes i tragikomická lehkost, s jakou diskutující umanutě řeší fenomén českého Honzy, stejně jako otázku umělecké svobody, kanibalismu či konce světa.

Návrat Studia Kroměříž na obrazovku České televize je mementem ještě z jednoho důvodu. Názorně demonstruje nutnost konkrétní angažovanosti skutečných osobností, jako podmínky pro vznik originálního díla. Ve výčtu tehdy zúčastněných - v čele s předčasně zemřelým Petrem Léblem - nelze opomenout producenta Čestmíra Kopeckého. Bez vytrvalého osobnostního vkladu tehdejšího šéfa osmé tvůrčí skupiny ČT, by byl televizní archiv dnes daleko chudší. V alternativě televizního mainstreamu devadesátých let téměř absolutně.