číslo 23
vychází 24. 5. 2004

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor

Jiří Menzel:
Komedie je nevděčná, ale lidi ji potřebují

Bylo těžké vás pro četbu získat?
Ne, podobné projekty mají mé sympatie, moc se mi líbily i povídky Petra Šabacha, které v Radioservisu vyšly.

Bohumil Hrabal vás provází skoro celý život, natočil jste podle něj své snad nejúspěšnější filmy. Jak jste se k tomu dostal?
Na začátku jsem měl štěstí: mí starší kolegové, Jaromil Jireš, Honza Němec, Věra Chytilová a Evald Schorm se rozhodli, že budou natáčet film podle Hrabalových povídek. Jednomu z nich, už ani nevím komu, jsem se zmínil, že bych to chtěl dělat s nimi, protože jsem Hrabala miloval. A oni to oznámili ve skupině Šmída - Fikar, která film připravovala, a přimluvili se za mě. A tak, aniž bych musel absolvovat povinná léta asistování, mohl jsem dělat jednu z povídek do celovečerního filmu Perličky na dně. Podobně se to tehdy povedlo i Ivanu Passerovi, naši spolužáci, mladí, ale v té době už i úspěšní režiséři, nás vzali do party. Moje povídka dopadla dobře, potom mi ve skupině nabídli dalšího Hrabala, Ostře sledované vlaky, a pak už to jelo.

S Hrabalem jste se i osobně spřátelil.
Během příprav na Ostře sledované vlaky jsme se hodně stýkali a spolu film připravovali. Později, během normalizace, nás sblížilo, že on i já jsme byli zakázaní. Často jsem za ním jezdil do Kerska a trávili jsme spolu spoustu času.

Jako byste si s Hrabalem byli souzeni i tragikomickou tóninou jeho příběhů - tuhle polohu přece máte rád i vy. Ale přesto jste se dost lišili, nebo ne?
Ono by to ani nešlo, abychom byli úplně stejní. Každý z nás byl jiný. To ostatně platí i pro všechny režiséry, kteří se Hrabalem zabývali. Když se podíváte na "Perličky", vidíte, že všichni účastníci toho záslužného projektu udělali sice hrabalovský film, ale každý na úplně jiný způsob. Člověk se nemůže zapřít, být pouze a jen ve službách autora. Někteří hrabalofilové tvrdí, že mé filmy nejsou tím "pravým" Hrabalem. Ale "pravého" Hrabala by mohl udělat jen pan Hrabal sám. Každý jiný filmař nutně musí Hrabala v něčem ochudit. Žádná literatura se nedá přepsat do filmu bez určitých úprav, někdy třeba i ztrát.

Který ze svých filmů podle Hrabala máte nejraději?
Nemám mezi nimi žádného favorita, svoje filmy nijak nehodnotím. Jsem rád, že jsem je mohl udělat, ale k žádnému z nich nemám zvláštní vztah.

Ale k některé z jeho knížek snad máte přece jen nejblíž?
Mám rád hlavně jeho první povídky, možná proto, že jsem se s nimi setkal nejdřív - Perličku na dně, Pábitele. První setkání s Hrabalem bylo nejintenzivnější. Ale největší literární hodnotu má podle mě Příliš hlučná samota. Řekl bych, že je to nejen nejlepší Hrabalova knížka, ale jeden z vrcholů české literatury vůbec.

Vzbuzuje ve vás causa "ukradeného" filmu Obsluhoval jsem anglického krále ještě negativní emoce?
Nemá cenu se k tomu vracet. Je to za mnou. Přeju každému, kdo se do toho pustí a budu mu jen držet palce, aby to nezpackal.

Stýkal jste se s Bohumilem Hrabalem i v posledním období jeho života?
Moc intenzivně ne, já se ho někdy dokonce i bál. V posledním období reagoval na všechny lidi, kteří ho oslovili, na každého kolem sebe, podrážděně. Fyzická bolest, kterou musel snášet, a jeho napjaté nervy způsobily, že byl na lidi často hrubý. To jsem těžko snášel. Potom se třeba uklidnil a omluvil a dokázal být i hodný a laskavý. Ale stejně bylo pro mě dost těžké za ním přijít a nechat si pro nic za nic vynadat. Obdivuju jeho blízké přátele, pány Mazala, Kotta, Vodičku, Poetu a další, kteří ho měli natolik rádi, že s ním dokázali zůstat i když měl špatnou náladu. Já na to byl trošku citlivej. A vzhledem k tomu, že jsme spolu prožili mnoho hezkých chvil, radši jsem si je nekazil. Věděl jsem, proč se tak chová, ale neuměl jsem to překousnout. I když na mě uměl být i v těch posledních měsících někdy laskavý, pochválil mou knížku, kterou jsem mu dal přečíst, dokonce mi pochválil i obě verze scénáře na film Obsluhoval jsem anglického krále. Nevím, jestli to bylo proto, že mi chtěl říct něco milého, ale tvrdil mi, že to četl a líbilo se mu to.

Vyhovuje vám - při vašem dobrém zdraví a kondici - být tak dlouhou dobu "jen" filmovým klasikem a skoro nic netočit?
Už jsem si zvykl, jsem "klasikem" větší polovinu svého života. A jako klasik pociťuji taky hodně nevraživosti.

K image "klasika" hodně přispívá i spousta vašich cen a vyznamenání. Za Ostře sledované vlaky jste si přivezl Oscara a postupně další pocty, například z filmového festivalu v San Francisku cenu za celoživotní dílo. Byl jste prvním Čechem, který ji dostal, teprve letos na jaře přibyl Miloš Forman. Potěšilo vás to tehdy?
Asi ano, byla to moje první cena za celoživotní dílo, od té doby jsem jich dostal asi deset v různých zemích, při různých příležitostech. Tenkrát v San Francisku to bylo pro mne trochu legrační, ukázali mi galerii portrétů lidí, kteří tu cenu dostali přede mnou - samí starci nad hrobem. Připadal jsem si mezi nimi nepatřičně mladý. A to mi bylo už padesát.

Uložil jste si některou cenu na zvlášť čestné místo?
Ke svým cenám nemám sakrální vztah. Spíš se za ně trochu stydím. Pro mě má daleko větší cenu, když se na mne někdo na ulici usměje a řekne: Dobrý den, pane Menzele, máme rádi, co jste udělal, kdy zas něco natočíte? To mi dělá větší radost. Možná je ode mě nevděčné to říkat, ale ceny se často dávají z různých důvodů. Bývá v tom i určitá politika: Musíme udělit cenu, komu ji letos asi dáme? Kdo ji ještě nedostal? Kdo ještě neumřel? Spontánní oslovení od cizího člověka vnímám jako upřímnější.

A co cena, kterou jste si nedávno přivezl z Maďarska? Mohla být pro vás příjemná, vždyť tu zemi máte rád.
To není cena, ale řád, jmenuje se Řád středního kříže s hvězdou, velmi prestižní vyznamenání, z cizinců to pokud vím dostal jen málokdo. Víc mne ale hřeje, že mne v Maďarsku mají rádi, že se tam promítají moje filmy, vydávají moje knížky. Dokonce na DVD vydali filmy, které u nás nevyšly.

Vzhledem k vašim dlouholetým blízkým vztahům s Maďarskem jste si ten řád určitě zasloužil. Spolupracujete přece s Maďary už hodně dlouho.
Především mají rádi Hrabala. Snad proto mě tam opakovaně zvou, režíruju tam divadlo a hrál jsem v několika maďarských filmech, i hlavní role. Mám tam hodně přátel. Ale ty mám taky třeba v Chorvatsku, Bulharsku a jinde.

Právě tyhle země jsou u nás dost přehlíženy, aspoň pokud jde o výměnu kultury a informací.
U nás panuje takový hloupý snobismus, že když něco není z Německa, Francie, ze západní Evropy nebo z Ameriky, ohrne se nad tím nos.

Když se vás ptají, proč nenatáčíte filmy, zpravidla odpovídáte, že neumíte pro své projekty shánět peníze. Kdyby vám teď nabídl někdo například sto milionů korun, po jakém námětu byste nejraději sáhl?
Po žádném, protože kdyby mi někdo dával takové peníze, musel by taky říct, co za ně chce. Nedokázal bych vyhazovat cizí peníze pro své vlastní potěšení. Už se stalo, že jsem měl najednou v ruce mnoho milionů. Ale látka, kterou mi k tomu nabízeli, se mi nezdála k těm penězům úměrná.

Vrátíte se k filmu?
Věřím, že ano. Pořád mě to docela baví. Udělal jsem třeba deset minut filmu do jednoho mezinárodního projektu a byla to moc příjemná práce, která se povedla. Nechtěl bych udělat zbytečný film jen proto, abych nějaký udělal. I tak vzniká na světě mnoho zbytečných filmů.

Jak si rozumíte se současnými českými filmy?
Neznám jich mnoho, ale ty, které jsem viděl, mne příjemně překvapily. Měl jsem taky možnost vidět filmy mladých tvůrců z jiných zemí, ze Západu i z Východu a zdá se mi, že v nich bývá, obecně řečeno, příliš mnoho krve a zloby. Cítím z nich určitou nelásku, vztek na svět. A mnoho sebestřednosti. Zatímco české filmy, třeba ty, které dělá Alice Nellis, Jan Hřebejk nebo Honza Svěrák, mají v sobě pozitivní náboj. To se nedá říct o mnoha filmech mladých tvůrců z jiných zemí. Mladý člověk je přirozeně ctižádostivý, a tak cílem jeho filmu zůstává často jen to, že chce na sebe upozornit. Možná to bude znít nemoderně, ale vyrostl jsem v době, kdy se soudilo, že to, co děláme, má mít smysl, má lidem něco říkat, má je povzbudit. Ať vezmete Chytilovou, Schorma nebo Formana - my všichni jsme tyto tendence měli. A jsem rád, že současní mladí čeští režiséři to po nás svým způsobem podědili.

Soudobí filmaři, které jsme jmenoval, jako by opravdu měli tak trochu po vás laskavé vidění světa.Radši moc nepoužívejte slovo "laskavý"! Má dnes pejorativní význam. Mně se na mladých filmařích líbí, že jsou věcní, nesentimentální, střízliví, přitom chápající. Kritičtí i láskyplní.

Od počátků své profesionální kariéry jste stále jednou nohou v divadle. Je to náhoda nebo nutnost?
Ani jedno, ani druhé. Divadlo jsem měl rád vždycky, rád bych ho byl studoval, ale nevzali mě na DAMU. Chtěl jsem tedy aspoň dělat televizi, ta se vyučovala na FAMU, a tam mne přijali. Otakar Vávra, do jehož ročníku jsem se dostal, ze mě udělal filmového režiséra. Stejně jsem ale během studia docházel na DAMU a získal tam kamarády, kteří věděli, že mám rád divadlo. Když se zakládal Činoherní klub, pozvali mě, abych pracoval s nimi a já přijal. Hned potom jsem dostal první nabídky pro práci v zahraničí. Živilo mne to i v dobách, kdy jsem s obtížemi dostával práci doma. Vždycky jsem chtěl dělat taková představení, aby divák, který je uvidí, měl chuť se do divadla vrátit. Jako student jsem zažil několik večerů v divadlech, kde z jeviště vyzařovala zvláštní radost. Radokův Nestroy, Strehlerův Goldoni, Semafor. Představení, ze kterých jsem odcházel s nadšením a chutí žít. Žádná režisérská exhibice. To byl můj vzor, můj cíl, za kterým pořád jdu. A jsem rád, když se mi to občas podaří.

Tahle motivace je zřejmě i v základech vašeho zájmu o komedii, které se soustavně věnujete.
Ano, podle mě je komedie nejužitečnější. Vážné věci bývají často povrchní, někdy i pokrytecké. Myslím, že dělat komedii je sice nevděčnější, ale užitečnější. Je snadné nad ní ohrnovat nos, ale lidi ji potřebují, a kvůli tomu to dělám.

Kdybyste nebyl doma tady, ve které zemi byste mohl docela dobře žít?
Každá země má své přednosti i obtíže, těžko bych si vybíral. Ale rád jsem vždycky dělal na severu Evropy, ve Finsku, Norsku, Švédsku. Líbí se mi jejich obyvatelé, jejich čistota, určitá řádnost, která má svůj smysl v životě i v divadle. Pokud jde o divadlo, většinou jsem měl štěstí pracovat se souborem, se kterým jsem se okamžitě mohl sbratřit. Mám radost, že se na mnohá místa mohu vracet znovu a znovu mě tam zvou. S některými kolegy se stále stýkám, zůstaly nám přátelské vztahy, i když už tam nepracuji. Herci vycítí, že nejsem z těch režisérů, kteří si chtějí na jejich zádech postavit svou slávu, že pracuju pro ně.

Co připravujete?
Teď mám chvilku volno, řekl jsem si, že si dám pauzu a budu se flákat.

Dlouho to asi nevydržíte.
Ale jo. Celý život jsem se na to těšil. Mohl jsem teď přijmout nabídky řady divadel, ale všechno odsouvám. Celý život jsem byl líný. A teď si konečně mohu dovolit si zalenošit, dokud jsem při síle a při smyslech. Pro příští sezonu mám před sebou nějaké práce v divadle i ve filmu, ale to je zatím naštěstí daleko.

A herecké nabídky?
O těch zatím nevím, ale beru je. Hrát je lepší než režírovat. Je to velmi pohodlné. Autor vám vymyslí, co máte říkat, režisér řekne, co máte dělat. Vy jen posloucháte a nemáte za nic odpovědnost. To je pro mne úlevné. Ještě hezčí je nedělat vůbec nic, být doma a vyhánět z hlavy myšlenky.

!!!foto č., popisek: "První setkání s Hrabalem bylo nejintenzivnější," říká Jiří Menzel (1938), režisér, který podle Hrabalových knih natočil čtyři celovečerní filmy - Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti, Postřižiny a Slavnosti sněženek - a podílel se také na CD Perličky Bohumila Hrabala. Vedle filmové tvorby se Menzel vždy věnoval také divadlu - jeho režie Mandragory v Činoherním klubu se hrála 11 let, velký úspěch sklidily i další režie, např. Tři v tom. Jako herec se uplatňuje ve filmu (Rozmarné léto, Kdyby tisíc klarinetů, Hra o jablko), v divadle (Penzion pro svobodné pány) i v televizi (Povídky malostranské, seriál Hospoda)

Jiří Menzel"První setkání s Hrabalem bylo nejintenzivnější," říká Jiří Menzel (1938), režisér, který podle Hrabalových knih natočil čtyři celovečerní filmy - Ostře sledované vlaky, Skřivánky na niti, Postřižiny a Slavnosti sněženek - a podílel se také na CD Perličky Bohumila Hrabala. Vedle filmové tvorby se Menzel vždy věnoval také divadlu - jeho režie Mandragory v Činoherním klubu se hrála 11 let, velký úspěch sklidily i další režie, např. Tři v tom. Jako herec se uplatňuje ve filmu (Rozmarné léto, Kdyby tisíc klarinetů, Hra o jablko), v divadle (Penzion pro svobodné pány) i v televizi (Povídky malostranské, seriál Hospoda)

AGÁTA PILÁTOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ