Parta nekonvenčních mladých lidí se rozhodne, že pojede na výlet do Českého Šternberka, který má pro dívky ze skupiny kouzlo společně prožitého dětství. Mužské části se moc nechce, ale nakonec jede, a čtveřice prožije na vyprahlém venkově víkend. Vede řeči o něčem i o ničem, vesluje i padá do vody, utrpí i přežije pár konfliktů; a nakonec snad někteří dospějí k určitému (sebe)poznání.

O tom je nový český film Silný kafe, který vznikl podle scénáře a pod režijním vedením Börkura Gunnarsonna, Islanďana žijícího v Praze. Ale možná je taky trochu o něčem jiném - akcent tu totiž nespočívá na příběhu, ale spíš na životním stylu a pocitu mladých hrdinů; ti se mimochodem tvůrčímu týmu velice podobají. Nejen tím, že se "motají" kolem umění, ale také svým mezinárodním složením: mezi herci je vedle Čechů i Egypťanka s finskými kořeny a Chorvat (všichni ovšem ovládají češtinu, vždyť tu vesměs absolvovali uměleckou školu). Pestrá národnostní skladba protagonistů hraje ve filmu svou roli, mimo jiné posiluje jeho vitalitu a moderní multikulturní atmosféru.

Silný kafe hned zpočátku nasadí humorný, mírně nezávazný tón, v němž slova a věty znějí víceméně do ztracena a každodenní konání protagonistů plyne většinou jaksi samospádem; hned zpočátku také s příjemným překvapením zjišťujeme, že dialogy jsou bystře odposlouchány, "opsány" ze života, sotva tu v řeči mladých herců zazní falešný, kašírovaně stylizovaný tón. Pravda, zaznamenáme plno chvilkové hysterie a okamžiků temperamentní zloby, což však přirozeně vyplyne z momentálně či dlouhodobě neúspěšných vzájemných vztahů dvojic a jejich nedospělé bezradnosti: co s načatým večerem - a nejspíš i se životem. Dialogy mají spád i vtip, však také podle sdělení tvůrců vznikaly "za pochodu" - účinkující měli možnost je spoluvytvářet, improvizovat na dané charaktery a základní situace; znějí v nich "hlášky", které si zapamatujeme, situační humor filmu je nevtíravě věrohodný. Aktuální současno je podtrženo i zmíněným mezinárodním složením skupinky. K tomu všemu zní zručně sestavený mix rytmické muziky, jakou by si zřejmě užívala jakákoliv komunita mládeže na diskotéce či doma u přehrávače. Herci své role-nerole zvládají dobře, atmosféra filmu jim patrně "padla do noty". (Martin Hofmann, Markéta Coufalová, Žan Loose, Kaisa Elramly - málo známé, leč sympatické tváře. A jako bonus dvojice rodičů, Hana Maciuchová a Jiří Lábus.)

Svěžímu snímku nicméně citelně chybí silnější dějový základ - příběh, a také větší dramaturgický řád, neřkuli kázeň. Film, který je na některých místech trochu rozviklaný, by pak asi lépe držel pohromadě. Režisér i představitelé měli víc dbát také na lepší dikci. Co dělat, islandské ucho asi není dosti citlivé na českou výslovnost.