Zajímavým oživením vašeho průvodního slova byly citáty z knihy J. M. Koubka. Zvláště ty, které charakterizovaly jednotlivé herecké typy. Cítíte se být třeba milovníkem?
Sledujte můj zjev a poslouchejte, co Jan Maria Koubek ve své knize Dramatické školy o milovnících říká: "Každý milovník má mít kadeřavé kučery. Má býti hezký, mladý, vznětlivý a pružný. Musí míti zvučný hlas a krásně deklamovat verš a prózu, aby byly něžné a hladké jako krémové koláčky!" Tak co, jak moc se mu podobám?

Krása a mládí jsou relativní pojem, ale váš charakteristický zvučný hlas zůstává. Taky deklamování veršů je v rodině Fišarů přítomno už ve druhé generaci.
Můj zájem o divadlo skutečně začal vnímáním uměleckého přednesu a to nejenom v tatínkově podání. Zabýval se poezií celý život a byl jedním ze zakladatelů Neumannových Poděbrad, recitační soutěže, která, zaplaťbůh, přetrvala. Já, protože jsem se soutěže kdysi aktivně zúčastňoval a umělecký přednes je mi stále blízký, jsem organizátory na teď už na Poděbradské dny poezie dodnes zván. Tak je tomu i letos. Jsem moc rád, že ocenění za dlouholetou činnost v oboru přednesu - Křišťálovou růži - dostane můj dlouholetý kolega z Ostravy Stanislav Šárský. Myslím, že právě toto ocenění je víc než správné. Stanislav Šárský si ho zaslouží, protože dle mého patří ke generaci velkých bardů českého divadla.

Šárského největší úspěchy jsou spojeny s působením v oblastních souborech. Přesídlení do hlavního města a přijetí angažmá v Divadle Rokoko mu asi nepřineslo to, co očekával.
Nejsem povolán k tomu, abych hodnotil jeho představy a očekávání, nicméně situace, kdy se zavedený herec z takzvané oblasti rozhodne pro Prahu, je vždycky problematická. Je pro mnohé neustále aktuální a lhal bych, pokud bych tvrdil, že mě se to netýká. Vím, že Stanislav Šárský měl v novém divadle práce dost, ale byl nespokojený a to je pro herce špatné. Vrátil se i proto, že v Ostravě je činoherní soubor, který je nejenom výborný umělecky, ale nesmírně kvalitní lidsky. Drží při sobě a to je v divadle jev výjimečný. Herecký život je však skutečně složitý - po několika sezónách je Stanislav opět v Praze, tentokrát v Švandově divadle na Smíchově. Držím mu palce, ať se mu tam vede.

Jste synem Vlastimila Fišara, dlouholetého člena Vinohradského divadla, kterého má mnoho diváků a posluchačů spojeného se sugestivním hlasovým projevem. Jablko nepadlo daleko od stromu, že?
Narodil jsem se herci, to je fakt. Ale snad do mých čtrnácti let jsem o herecké profesi vůbec neuvažoval. Fascinovalo mě fotografování a snil jsem o tom, že budu kameramanem. Pak jsem ale viděl představení Dvanáct rozhněvaných mužů, ve kterém hrál i tatínek. Bydleli jsme hned u Vinohradského divadla a já se chodil na tu hru dívat stále a stále. Byl jsem na ní snad stokrát. Tehdy jsem asi poprvé zatoužil být hercem. Prakticky to bylo ale jednodušší. Na devítiletce jsem začal recitovat básně od Šrámka a Vrchlického. Pak jsem zkusil Konzervatoř, ale v důsledku politických poměrů, které se naší rodině nevyhnuly, jsem dostal dopis s rozhodnutím - nepřijat. Tehdejší ředitel řekl větu, kterou si pamatuji dodnes: Z plevele tráva vyrůst nemůže!

Tady se nabízí vzletná formulace: Leč velký talent zvítězil nad nepřízní osudu!
Realita byla opět prozaičtější: studium na gymnáziu mě nebavilo, ale naštěstí jsem ve druhém ročníku udělal zkoušky na DAMU. Dostal jsem pak takzvaný státní dispens, což znamenalo, že jsem maturitu dodělával už vedle normálního vysokoškolského studia. Bylo to úžasné období a měl jsem moc prima spolužáky: Marcela Vašinku, Oldu Kaisera, Vláďu Čecha a další.

Hrdě říkáte, že jste Ostravák z Prahy. Ale kořeny máte na Slovensku.
Moje maminka je Slovenka, pochází z Martina. Tatínek se narodil slovenské matce a českému otci, ale ti museli v roce 1938 ze Slovenska odejít. Přesídlili do severních Čech, do Hodkovic nad Mohelkou. Jsem tedy Čechoslovák, rodem i cítěním.

Spojování Fišarů se Slovenskem bylo dáno také propojením osoby vašeho otce s odkazem Karla Čapka. Vlastimil Fišar byl léta předsedou Společnosti bratří Čapků, která měla i na Slovensku silnou členskou základnu.
Tatínek až do své smrti používal v životě i na jevišti aktivně oba jazyky. Velmi často při svých vystoupeních - hlavně literárních v Lyře Pragensis nebo ve Viole - mluvil perfektně slovensky. V Muzeu Bedřicha Smetany se konalo mnoho čapkovských večerů, v nichž jsem spolu s otcem vystupoval, a přiznávám, měl jsem před ním vždy trému. K dílu Karla Čapka se často vracím a tatínkovi jsem vděčen, že mě k jeho myšlenkám přivedl.

Moc se neví o tom, že váš otec zastupoval české a slovenské herce v jedné důležité mezinárodní profesní organizaci.
V době uvolňování poměrů, asi v roce 1967, byl můj tatínek zvolen prezidentem FIA - mezinárodní federace herců. Jenomže na počátku sedmdesátých let byl režimem donucen z této funkce odstoupit. FIA jej na protest jmenovala čestným prezidentem.

Je zřejmé, že váš vztah k otci byl hluboký lidsky i profesně.
Miloval jsem ho a moc mi chybí. Byl nesmírně vzdělaný a myslím, že mezi herci měl v tomto směru zcela zvláštní postavení. Byl citlivým dramaturgem, režisérem a interpretem. Vždy když přijedu do rodičovského bytu do Prahy na Vinohradech, zavřu se do knihovny, která od jeho smrti v roce 1991 zůstala téměř nedotčena. Sedím tam kolikrát celý den mezi obrazy a knihami, které mají úžasnou patinu a dýchají mým tatínkem. I nedávno, při udělování Thálií, jsem si říkal, jak by to bylo skvělé, kdyby mi ještě mohl poradit.

Vlastimil Fišar byl představitelem spíš tradičního konzervativnějšího pojetí divadla. Neinklinoval jste někdy - třeba v mládí, ze vzdoru - k alternativním divadelním projevům?
Vyrůstal jsem vedle divadla tradičního městského charakteru, byl jsem vychován k tradičnímu projevu tatínkem, který světil techniku a posvátnost autorského slova. Neprošel jsem sice žádným sklepním divadlem, ale mám k alternativnímu projevu blízko a rád zkouším i nové věci. S režisérem Radovanem Lipusem jsme například vytvořili projekt s názvem Dobře naložené václavky, který jsme benefičně hráli na podporu rekonstrukce nejstaršího ostravského kostela sv. Václava. Jednou kritičkou v Divadelních novinách byl sice oceněn půlbodem, ale my jsme měli radost ze zkoušení i z toho, co projekt přinesl - mnozí Ostravané se totiž začali o tuto vzácnou, ale zchátralou stavbu na Černé louce zajímat. A teď se i díky nám doslova zvedá z popela a sutin.

Zdá se, že jste si Ostravu opravdu zamiloval. Ale jak vám bylo, když jste sem v roce 1982 přijel poprvé?
Tři dny jsem plakal. Pocházím z Prahy, po škole jsem byl v Pardubicích, takže jsem byl zvyklý na standardní prostředí. Ostrava osmdesátých let byla strašné město, ale divadlo zde bylo výborné. Taky tu skvěle fungovalo televizní i rozhlasové studio. V nynější slavné - tenkrát otřesné a obludné - Stodolní ulici stával hotel Odra. Byla to nejhroznější ulice s nejhroznějším hotelem ve městě. Tam jsem po příjezdu do Ostravy bydlel. Trpěl jsem nesmírnými depresemi a měl jsem co dělat, abych nezdrhnul. Jenomže pak jsem začal hrát zajímavé role, zabydlel se a dnes nedám na Ostravu dopustit. Proto mě nesmírně popuzuje, když například v novinách, psaných z hlavního města, najdu tvrzení, že kromě Stodolní ulice tady chcípnul pes a že se Ostraváci oblékají jako v osmdesátých letech minulého století. Absolutně se opomíjí, že tady jsou skvělá divadla s několika soubory, že v Ostravě sídlí Janáčkova filharmonie, jeden z nejlepších českých symfonických orchestrů. Dnešní Ostrava je pulzujícím a rozvíjejícím se městem, které začíná být dokonce i krásné.

Po tomto vyznání to vskutku vypadá na lásku až za hrob. I když herci jsou nevěrníci a pražské angažmá zlomilo už jiné charaktery.
Praha je moje rodné město, město mých studentských lásek, kde žije moje maminka a sestra, kde mám mnoho kamarádů. Chovám k němu hluboký vztah. Kdybych měl 25 let, asi bych na nabídku z nějakého pražského divadla kývnul hned. Dnes váhám, protože vidím kolegy, kteří přešli do pražského angažmá a mají problémy s adaptací. Navíc mám naše divadlo nesmírně rád a soubor je tady opravdu velmi dobrý.

Pro herecký život je důležitý talent, ale také štěstí na toho "svého" režiséra. Měl jste to štěstí?
Po revoluci přijel do Ostravy Michael Tarant a jeho působením jsem se jakoby nově nastartoval. Hrál jsem Dona Juana v inscenaci, která byla pro mě a snad i pro celý soubor zlomová. Dalším režisérem, který mě moc ovlivnil, byl Zdeněk Kaloč. Inscenoval u nás Maupassantova Miláčka, kde jsem hrál titulní roli. Když přišel do Ostravy Juraj Deák, dostal jsem další příležitosti vytvořit velké role. První byl Pekelník od G. B. Shawa, hra, kterou jsem miloval. Pak přišel Fiesco od Schillera. Éra Juraje Deáka jako uměleckého šéfa činohry Národního divadla moravskoslezského přinesla souboru mnoho dobrého i když byl kolem něho i rozruch, jako kolem každého výrazného člověka. Na druhou stranu je dobré, že teď nastupuje šéf nový. Soubor potřebuje změnu a nové lidi, nové podněty. K umělecké práci jsou nutní dobří stabilní režiséři a schopní hostující režiséři. Když takoví nepřicházejí, soubor stagnuje. Věřím, že s novým šéfem se objeví noví lidé a nové zajímavé role.

Kromě divadla vás má mnoho lidí spojeno s televizními inscenacemi a s rozhlasovými relacemi. Jaký máte vztah k těmto médiím?
V ostravské televizi jsem často pracoval s významnými režiséry - s Evou Sadkovou, Dušanem Kleinem, Zdeňkem Zelenkou a dalšími. Posledním projektem ostravského studia České televize, ve kterém jsem účinkoval, byla dvojdílná inscenace režiséra Jindřicha Procházky Kobova garáž. Ale když mám být upřímný, mou největší láskou je rádio. Mám ho rád jako posluchač a velice rád pro něj pracuji. Miluji interpretaci poezie, čtení prózy i rozhlasové inscenace. Vzpomínám na skvostné spolupráce s ostravskými rozhlasovými tvůrci, režisérkami Pražákovou, Šípovou a Joklovou. Z posledních projektů bych vzpomněl povídku Jana Čepa Cikáni, kterou režíroval Tomáš Jirman, s Radovanem Lipusem jsem zase dělal desetidílnou četbu memoárové knížky Sezóna herce Františka Šece. Bohužel se už v Ostravě nenatáčí zdaleka tolik, jako před lety, což je škoda už vzhledem k nastupující generaci herců - nesetkají se s hodnotnou rozhlasovou prací a nemají možnost zlepšovat svou hlasovou techniku.

K posledním úspěšným titulům Národního divadla moravskoslezského patří Dürremattův Hercules a Augiášův chlév, kde hrajete titulní roli. V této inscenaci jste se setkal s mladým režisérem, který je pro české divadlo velkým příslibem.
Moc rád spolupracuji s lidmi, kteří jsou buď stejně vznětliví jako já nebo jsou něžní. K těm druhým patří režisér Jan Mikulášek, vnuk brněnského básníka Oldřicha Mikuláška. Je to nesmírně talentovaný kumštýř s mimořádnou obrazotvorností. Má v sobě určitý druh básnivosti, kterou úžasným způsobem přenáší na jeviště. Přes scénografii, svícení, přes hudební koláže, které sám tvoří. To všechno je i v posledním představení, které u nás pohostinsky vytvořil - v Herculovi. Hra stará čtyřicet let je pro naše poměry velmi aktuální, její autor je z řady mně velice blízkých: Anouilh, Sartre, Miller, Williams. Možná jsem staromilský, ale vždy, když se nasadí některá z her těchto autorů, je mi příjemné, když v obsazení najdu svoje jméno.

MÁRIA UHRINOVÁ