Neděle 30. 5. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 3. června v 14.30

Jedním z mnoha vážných důsledků třicetileté války bylo, že se podstatně změnila domácí politická reprezentace. Nastal významný pohyb ve složení stavů. Do země se v několika vlnách přistěhovali příslušníci cizí šlechty, vesměs Němci a Vlaši, zasloužilí generálové a plukovníci císařského vojska, za nimi pak bohatí kupci a velkoobchodníci. Odměnou za zásluhy, protihodnotou za válečné půjčky habsburské pokladně anebo koupí "za babku" získali skvělá zboží, zabavená povstalců, utečencům, nekatolíkům. Asi netřeba dodávat, že v doprovodu prominentů přišly i houfy cizích úředníků, komorníků, purkrabí a šafářů.

Databáze českých a moravských stavů se proměnila. Namísto starých rodů se v ní objevují jména, která na první poslech zní cize: Gallas, Marradas, Aldringen, Clary, Paradis, Huerta, Piccolomini, Tieffenbach, Desfours, Morzin, Eggenberg, Trausmannsdorf, Collalto, Fogács, Schwarzenberk. Byli lepší anebo horší, některé charakteristiky však měli společné. Všechny kupříkladu spojovala okázalá oddanost habsburskému domu či okatě vyjevované, méně už opravdu prožívané katolictví. Čeština jim byla cizí. A kromě toho - ve vztahu k půdě a k lidem, kteří ji obdělávali, zaujala většina novousedlíků primitivně účelové stanovisko: zajímaly je výhradně výnosy a zisky. Nově příchozích, tedy těch, kteří během třicetileté války získali inkolát (něco jako obyvatelské právo), bylo 400 (rozumějme: 400 rodin). To není zrovna ohromující číslo. Kdyby se nejednalo o příslušníky velmi úzké vrstvy lidí, kterým náležela veškerá tehdy dosažitelná politická práva.

Když skončila válka, žilo v Čechách (nikoli na Moravě) už jenom 169 starých panských rodů. Těch nových bylo 128. Co se týče rytířského stavu, ke starým rodinám jich patřilo 457, k novým 116 pánů. A na Moravě? Tam zbylo všehovšudy pouhých 27 tradičních rodin vysoké šlechty, zatímco během války přibylo 39 cizích. A když si porovnáme starousedlé moravské rytíře s těmi nově příchozími, tak nám vyjde poměr 30 ku 35. Ve prospěch nových.

Jestli před Bílou horou žilo v Čechách (myslíme tím skutečně pouze České království, nikoli Moravské markrabství) celkem 1132 šlechtických rodin, tak pár let po třicetileté válce jich tu máme jenom 870. Z toho necelé tři stovky pánů a zokrouhleno 570 rytířů. 870 českých šlechticů. Kolik z nich bylo skutečně bohatých? Pouhých sedmnáct rodin. Patřila jim přitom třetina všech šlechtických polností, luk, lesů a pracovních sil.

Cizí živel mezi privilegovanými počal být po třicetileté válce vskutku mocný. Tím mocnější, že už leckteré dříve usedlé rody byly původem, jazykem, stylem života i smýšlením německé. Právě k přistěhovalým cizincům se navíc obracela panovníkova milost, například udělováním u nás dříve neužívaných říšských titulů hrabat, knížat a vévodů. To pochopitelně budilo žárlivost staré šlechty. Ve snaze nebýt odstrkována začala se předhánět v poklonkování Vídni. K vřelosti vztahu už jaksi samozřejmě patřilo mluvit španělsky, vlašsky nebo německy, rozhodně však ne česky.