číslo 21
vychází 10. 5. 2004

Titulní rozhovor

Soňa Červená:
Chtěla jsem zpívat, nikoli
mlčet

Jak se vám tatínkova ulice líbí?
Pokaždé, když jsem v Praze, zajdu se tam podívat. Můj otec na Kampě bydlel, možná proto si přál, aby tu po něm zůstala stopa. Tuhle prosbu dokonce nedlouho před smrtí vypsal v básničce. Jan Petránek, další ctitelé Jiřího Červeného a městští páni mu to splnili.

Vaši rodiče se brzy rozešli a s tatínkem jste se mohla sblížit zase až v dospělosti. Měl radost z vaší pěvecké kariéry?
Měl, naštěstí se jí ještě dožil. Cítil to tak, že navazuji na kumštýřské kořeny rodiny. Vždyť i můj pradědeček byl velký milovník umění a vynálezce hudebních nástrojů. V Hradci Králové založil dílnu, firma Červený byla ve své době světoznámá. A vůbec podporoval umění, jak mohl. Například se svým vlivem zasadil o výstavbu hradeckého divadla a částečně ji i financoval.

V zahraničí se z vás stala operní hvězda první velikosti, zpívala jste velké role na předních světových scénách. Ale my doma jsme o vás kvůli "železné oponě" věděli jen málo. Nepřišlo vám to líto?
Jistě mi to bylo líto, ale během těch třiceti let jsem na tom nemohla nic změnit. Chtěla jsem zpívat, nikoliv mlčet, proto jsem se rozhodla odejít a opustit všechno, co pro mě hodně znamenalo. Spisovatelé mohou psát do zásuvky, sochaři schovat plastiku do police, ale pro zpěváka je třicet let smrtelný čas. To je skoro "na věčné časy".

Zůstala jste v povědomí lidí jako operní talent - v Brně dodnes vzpomínají na vaši Carmen - i jako hlavní představitelka muzikálu Divotvorný hrnec ve Werichově divadle. Jednu písničku z toho představení svého času často hráli v rádiu: Jakpak je dnes u nás doma? Ptávala jste se na to v duchu taky sama, stýskalo se vám?
To jsem si zakázala. Vždyť víte, i své knížce pamětí jsem dala název Stýskání zakázáno. Zažila jsem několik lidí, i přátel, kteří uhynuli na stýskání.

Měla jste kontakty s domovem? Věděla jste o tom, jak to tu vypadá?
S lidmi, které jsem tu zanechala - rodinu, přátele - jsem se bála komunikovat, abych jim neuškodila. Takže získávala jsem jen náhodné informace, třeba od umělců, kteří občas směli vyjet za hranice hostovat a nebáli se mě vyhledat hlásit se ke mně. Václav Neuman, Evald Schorm, Hana Hegerová, například. Samozřejmě jsem měla kontakt s Čechy žijícími v zahraničí, třeba s Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem, Gabrielou Beňačkovou, Josefem Škvoreckým, Pavlem Kohoutem.

Zrovna když jste hostovala ve východním Berlíně, postavili berlínskou zeď, a právě to pro vás bylo impulsem k odchodu do Západního Německa. Jak jste potom prožila její bourání - a vůbec pád všech těch skutečných i pomyslných zdí v osmdesátém devátém?
Byl to nečekaný, neuvěřitelný zázrak. Moje rozhodnutí k návratu padlo naráz společně s tou zdí, ale skutečný návrat ještě nějakou dobu trval. Bránila mi v tom jedině utkvělá myšlenka: doma mě už nikdo nemůže znát.

A ti ještě mladší vás zase mohou znát z dějin opery.
To je docela možné, vždyť já už jsem opravdu součástí dějin! Ale vážně: jsem ráda, že jsme se vrátila, bydlím na nábřeží u Vltavy - kde jinde, než právě u ní? Přiznávám se, že jsem si často v Hamburku namlouvala, že Labe je Vltava.

Po celá ta léta jste měnila místa pobytu, jako byste se nikdy nechtěla vázat k jednomu místu. Není to z hlediska osobního života trochu nepohodlné, nebylo by lepší stálé angažmá v jednom či ve dvou divadlech?
Střídala jsem obydlí podle toho, kde jsem zpívala. Kde jsem vystupovala, tam byl vždycky můj domov, i když třeba jen na nějaký čas. Tak jsem si to navykla. Nepohodlné? To slovo je mi cizí. Právě tak jako: nechce se mi. Já jsem pořád ještě dobře naložený silák.

Není to pro operního sólistu náročné a poněkud stresující? Nemá někdy strach, že nedojede včas, že uvízne v dopravní zácpě nebo na letišti a zmešká představení?
To jsem nikdy neriskovala. Nikdy jsem nedopustila byť jen možnost, že bych ohrozila představení.

Na světových scénách jste byla obhájcem Janáčkových oper.
Ano, například v San Francisku se dávala Její pastorkyňa anglicky, a potom, když jsem se tam na operní scéně trochu rozkoukala a přijali mě za svou, mohla jsem prosadit, abychom ji uvedli v češtině. Dokonce jsem učila kolegy české výslovnosti. Úspěch české Pastorkyně byl velkolepý. Dodnes jsem na to pyšná.

Jako umělkyni vám zřejmě nedělá žádné potíže vyměnit operu za muzikál. A přitom někteří hudební snobové tímto žánrem opovrhují.
Za prvé: nehodlám se vrátit k muzikálu. I když název muzikál je zprofanován neprávem. Za druhé: rozhodně není proč ohrnovat nos nad určitým hudebním žánrem, kritizovat se má kvalita hudby nebo textu, úroveň inscenace a výkonů.

Za titulní roli v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy v Klicperově divadle v Hradci Králové jste sklidila hodně chvály, Divadelní noviny vás za ni vyhlásily osobností měsíce. Přijala jste tu roli hned od začátku ráda?
Jistě, vždyť je to jedna z nejlepších her minulého století. A taky má jednu z nejlepších rolí pro starší herečku, jakou znám.

Jak jste se srovnala s rolí Claire? Není to zrovna sympatická postava.
Chtěla jsem se jí zmocnit, nikoliv se s ní ztotožnit. Nemohu sama posoudit, nakolik se mi to podařilo, ale opakuji - je to báječná role, a já ji miluji.

Jaký máte pocit z výsledku?
Myslím, že to byla krásná a úspěšná premiéra, na konci dvacetiminutový aplaus, lidé stáli a byli nadšení. Celý soubor byl šťastný, kdo by neměl radost? Dosud všechna představení byla, myslím, vyprodána. Ale bez ohledu na tuto hru se domnívám, že divadlo tak vysokých kvalit, jaké je Klicperovo, by bylo na Západě denně vyprodáno. Vážně se divím, že tam není pořád plno.

Díky rodinným kořenům se vlastně do Hradce vracíte jako domů, ne?
Ano, právě proto jsem ráda, že v Hradci teď stojím na jevišti.

Vy máte ovšem i literární ambice, po návratu domů jste s úspěchem vydala dvě knížky, napsané s nadhledem a humorem.
K memoárům mě vyzýval už v emigraci Josef Škvorecký, chtěl, abych je vydala u něj. Došlo na to až později. Pokud jde o ten humor - já se snažím, a nejen při psaní, abych se nebrala moc vážně. Pomáhají mi k tomu taky některé role, například právě Návštěva staré dámy - i Dürrenmatt říká, že je to "komické drama". A v Morávkově režii jsme hru skutečně k tomu vyznění, jaké autor předepisuje, dotáhli. Komedii s tragickým koncem jsme si vychutnali až do dna.

Kdesi jste se přiznala, že ráda píšete dopisy. Určitě jste za ta léta už napsala spoustu stránek, možná by to stálo za vydání sebrané nebo vybrané korespondence, ne? A vůbec - nepřipravujete další literární projekt?
Opravdu jsem během života napsala obrovské množství dopisů, píšu je ráda a pořád ještě vlastnoručně. Mnohé jsem vůbec neodeslala, například domů do vlasti jich bylo nakonec posláno jen málo, nechtěla jsem ohrozit adresáty. O nějakých dalších literárních plánech je ale ještě předčasné mluvit, ještě je to moc syrové. Jen bych se ráda přiznala k osobnímu přání: doufám, že až jednou umřu, tak to bude při psaní nebo při čtení.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ