Neděle 9. 5. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.04
Repríza 13. května v 14.30

Po prohrané bitvě u Jankově to vypadalo, že osud středoevropské monarchie Habsburků je z vojenského hlediska zpečetěn. Nikdy neměli Švédové k vítězství tak blízko jako po Jankovu. Decimovaná císařská armáda nebyla schopna prakticky účinné obrany. Část poražených jednotek prchala do Rakouska a do Bavor, zbytek se schoval v Praze. Tam zrovna tehdy dlel Ferdinand III. Okamžitě ujel, patrně přesvědčen, že bude následovat útok na českou metropoli. Stačil jen jmenovat svého bratra Leopolda Vilém vrchním velitelem vojsk a vydat rozkaz k všeobecné mobilizaci. Vítězný švédský generál Linhart Torstensson však uvažoval jinak: cesta na Vídeň je konečně volná! Doufal, že z druhé strany ho podpoří sedmihradský kníže Jiří Rákóczi.

Na chvilku si teď oblékněme švédské uniformy a vydejme se na špacír po vlastech českých i po sousedech v posledních letech třicetileté války. Zrovna jsme si to zamířili přes Jihlavu ke Znojmu. Tam překračujeme Dyji a vzápětí moravsko-rakouskou hranici. U rakouské Kremže se pokoušíme o násilný přechod Dunaje, ale to se nám nedaří, a tak se musíme vracet zpět na Moravu. Před námi je květen 1645 a Brno, které začínáme obléhat. Je červen, červenec a už nám běží srpen, ale pořád nic - to město je k neudolání. Je tu však ještě spojenec, sedmihradský kníže Jiří Rákóczi.

Vypadalo to, že to má Habsburk spočítané. Jenže v situaci, kdy se císař Ferdinand III. nacházel v nejvyšší tísni, podařilo se habsburského velvyslanci v Cařihradě pohnout tureckou Portu (což byla sultánská samovláda v osmanské říši), aby dala Rákóczimu příkaz zastavit všechny vojenské akce a aby začal vyjednávat. Rozhodující ofenziva byla tímto diplomatickým manévrem zastavena. Švédové, už vyčerpaní a odtržení od proviantních základen, své pozice na přístupových cestách k Vídni opustili a stáhli se až k Lipsku. Jiří Rákóczi byl posléze donucen uzavřít s Habsburky separátní mír (v Linci, v listopadu roku 1645).

Následující dvě léta už přinesla jenom krvavý epilog třicetileté války. Konec válčení nepřišel naráz. Jako první vypadla z válečného kolotoče Anglie. Ještě předtím opustilo válčiště luteránské Sasko. Dezertérské tendence se projevily na sklonku válečných let ještě u dalších protestantských zemí, například u Braniborska. Ale únavu z války pociťovali i další stoupenci někdejší evangelické Unie. Chtěli uzavřít mír za jakoukoli cenu. Po osmdesát let trvající válce mezi Španělskem a Nizozemím uzavřely tyto dvě země spolu separátní mír. Nizozemci získali nezávislost. Praporečník boje proti nadvládě Habsburků v Evropě najednou odkládá standartu. Kdo ji asi tak může převzít? Snad Francie? Ta má svých starostí dost. Královstvím Ludvíka XIV. otřásají nepokoje a povstání městského lidu proti feudálům...

Vládne chaos, zmatek, jakési obecné propletení záští, sporů a zájmů. Navíc i habsburský tábor se utápěl v problémech, dosavadní spojenec Bavorsko selhával. Vojensky i hospodářsky mleli Habsburci z posledního. Co tedy zbývalo, když už všechno ostatní selhalo? Mír. Říkáme mu vestfálský.