číslo 17
vychází 12. 4. 2004
Titulní rozhovor
Jan Jiráň:I druhé housle jsou důležité Ale vy na té škole učíte - tím se taky podepisujete na osudech svých svěřenců. To vám nevadí?
To mi nevadí. Oni stejně vyznávají Lennonovo: Nevěř nikomu, komu je přes třicet. Svoje poznatky studentům nevnucuju, to spíš já mám možnost si ověřit, zda uličky, které jsem si kdysi označil jako slepé, jsou skutečně - a dosud - slepé.
Nevadí vám v
běžném životě ta fobie nikomu nepřekážet
a nezasahovat do života?
Vadí. Pronásleduje mě a marně s ní bojuju. Často si to uvědomuju na silnici,
obdivuju řidiče kamionů. Já bych to dělat nemohl. Strašně by mě trápilo, že
zpomaluju provoz, že se za mnou tvoří kolona aut s neurotickými řidiči. Sám i s
osobním autem uhýbám, abych někomu nepřekážel, někoho neobtěžoval. Není to
nemoc?
Asi ano. Trápí vás
to odjakživa?
To ne, v mládí jsem měl jinou obsesi. Jednou na vojně jsem ležel na kavalci a začal
jsem přemýšlet, kolik knížek člověk za život přečte. V té době jsem začal
číst intenzivněji, s pocitem, že vím, co chci číst. Spočítal jsem, že budu-li
číst padesát let jednu knížku týdně, přečtu kolem dvou a půl tisíce knížek.
To mě vyděsilo. Je to tak strašně málo. Od té doby taky čtu
jen autory, které mám rád, nebo tituly doporučené od přátel, kteří mají podobný
vkus. Musím říct, že málokdy sáhnu vedle.
Jenže já jsem to v těch dvaceti chtěl vykřičet do celého světa! Když jsem v tramvaji viděl, že někdo čte přiblblou socialistickou detektivku, měl jsem nutkání mu tu knížku vytrhnout a mlátit ho s ní do hlavy - aby se probral, vždyť za celý život se mu možná nepodaří přečíst ani ty dva tisíce knih, tak ať čte třeba Kafku. Dneska už takovou potřebu nemám a jsem vděčný, když vůbec vidím někoho, kdo v té tramvaji čte. Možná bych ho pohladil i za tu detektivku z edice Magnet.
To znamená, že
už jste tolerantní, nebo apatický?
Bylo by asi smutné, kdybych ve svém věku byl už apatický a kdybych se
ještě nenaučil určité toleranci. Spousta věcí mě dneska neznervózňuje.
Ano, ale časem to možná přeskočí, vezmu si hůl a budu vzteklej dědek a budu žárlit na mladé, že můžou poskakovat, jezdit na kolečkových bruslích a zamilovaně chodit po parku, zatímco já budu házet housky holubům. V partnerských či přátelských vztazích je tolerance užitečná, ale nevím, zda se sem dá aplikovat zásada nezasahovat do života...
Se vztahy jsem měl vždycky problémy. S přáteli vycházím dobře, většinou umím uznat svou chybu, ale svým věčným tápáním jsem nikdy neuměl udělat ve vztahu rázný konec, a tím jsem samozřejmě ubližoval. Navíc v partnerském vztahu skutečně nejde nezasahovat do života. Když už to musí být, myslím si, že partnerka by měla být tak o deset let mladší - holky jsou přece jen dospělejší dřív a kluci někdy zůstávají kluky po celý život, tak aby vůči partnerkám nebyli zase tolik nezralí. Ale často ani těch deset let nepomůže... Vy se považujete za kluka?
Samozřejmě. Velmi často vyvádím jako naiva, ženu se do něčeho, do projektu nebo do vztahu, a seshora na sebe tak nevěřícně koukám a říkám si: Co zase děláš? To je přece nesmysl! Ve svém věku už bys to měl vědět! A tomu svému druhému já nahoru odpovídám: Ne, to ty jsi slepej, vždyť ona je jiná. Opravdu úplně jiná! I to, že dodnes hraju závodně fotbal, je asi klukovství. I když s přibývajícím věkem na tom hřišti funím stále víc...
Ale to s pocitem
klukovství nesouvisí.
Nesouvisí. Klukovství je pocit dospělého člověka, který se na zápas
těší, před začátkem je nervózní, a má ohromnou radost, když je do zápasu
nominován. A taky ho strašně baví mít nejdelší trenýrky. Zažil jsem dobu, kdy se
hrálo v krátkých trenýrečkách, a my jsme se jako kluci prali o
to, kdo bude mít ty nejdelší, to byl pak největší frajer. Zůstalo mi to i v
šestačtyřiceti, peru se o ně pořád.
To určitě ne. Čtení považuji nejen za koníčka, ale i za práci, protože rád píšu dramatizace a točím mluvené slovo. Knížky mám rád podobně jako lidi. Nechodím do knihoven, chci mít knihy blízko sebe, proto je kupuju. Časem mě možná vystěhují z bytu. Už jsem proboural stěnu z koupelny a postavil jsem si knihovnu místo dveří na toaletu. Všechny koníčky vlastně beru smrtelně vážně. Celý život se řídím heslem: Drž kost! Nedávno jsem k vesnickému fotbalovému utkání nastoupil se zlomenou rukou... Jak vás vůbec napadlo stát se hercem?
Vlastně náhodou, já jsem původně chtěl být fotbalistou, pak jsem se vyučil muzikantem, chvíli jsem byl úředníkem, a nakonec mi nezbylo, než se stát hercem. Považujete se za herce?
Nevím, nepovažuju se ani za skladatele, ani za zpěváka, a vlastně ani za herce. Všemi těmito obory se živím. Čtete kritiky? Jak vás hodnotí divadelní odborníci?
Někteří si myslí, že jsem muzikant, jiní mě považují víc za herce, a hodnotí mě podle toho. Nebo mě představují jako skladatele, i když jsem jím ze všech svých profesí nejméně. Osobně si myslím, že jsem divadelník.
V "divadelnické"
profesi se ale člověk musí prosazovat. Jak
to jde dohromady s vaším výše zmíněným
pocitem, že nesmíte nikomu překážet?
Nechci se prosazovat za každou cenu. Jen bych chtěl být poctivý sám k sobě - najít
si své místo, odhadnout své síly, ale nerezignovat a v mezích svých možností
pracovat. Sice nepodceňuji nutnost prosazovat se, ale netlačím na pilu. Věřím na to,
že pokud ve mně něco je a pokud budu poctivě využívat příležitostí, které
dostanu, můžu se prosadit a zároveň si udržet svou hodnotu.
Nevadí mi hrát druhé housle, protože i ony jsou strašně důležité.
Hlavně jsem nechtěl jsem být operním pěvcem. Ve dvaceti jsem to považoval za naprosto mrtvý obor. Myslel jsem si, že je mnohem lepší zpívat jazz a pop. Dneska toho lituju, kdybych se znovu narodil, chtěl bych zpívat v opeře. Vyhovuje vám vzhledem k vystudovanému oboru herecké zpívání v Ypsilonce?
Právě v Ypsilonce se nedá mluvit o klasickém hereckém zpívání, které ani sám nemám rád. Mirek Kořínek tu skoro čtyřicet let s herci poctivě piluje zpívání, kolikrát se před začátkem zkoušek třeba měsíc jen zpívá a korepetuje. Vy nemáte rád divadlo bez hudby?
Ale mám, jen mi přijde nejpřirozenější divadlo s hudbou. Ypsilonka je evidentně divadlo přesně pro vás. Ale co byste dělal, kdybyste tu nehrál?
Prodával bych knížky a točil bych - jako to dělám i teď - vyprávěcí desky. Dnešní technologie je postavená na obrazovkách a děti nemají ani prostor pro vlastní představy. Díky deskám si mohou vytvořit jakýsi svůj film, dotvářet příběh vlastní fantazií. Snad i pro ně je to tedy dobrodružství. Jenže tenhle obor je teď trochu v ohrožení, vydavatelství se jím neuživí a brzy ani tyhle desky nebudou chtít vydávat. Původně zamýšlenou profesi fotbalisty jste tedy úplně zavrhl?
Vůbec ne. Já jsem sentimentální a vracím se k původní ideji, kterou jsem opustil v osmnácti letech, kdy mě zlákalo divadlo a muzika - být fotbalistou. Před rokem jsem si po šestadvaceti letech nechal znovu udělat registraci a hraju závodně fotbal, i když jen druhou třídu. Jsem kapitánem mužstva Union Strašnice B. Stále ještě odoláváte vynálezu zvanému počítač? V jednom rozhovoru jste se zmínil, že píšete zásadně na psacím stroji.
Pořád jsem ještě mechanizovaný, píšu na staré underwoodce z roku 1913, počítačům moc nerozumím a vždycky se těším na chvíli, kdy dokončím text a budu ho lepit a stříhat. Jiní mají diskety, já mám makety. A bavím se pohledem redaktorů, kterým donesu svůj rukopis a oni se užasle otážou: "Co to je?" Mám rád tu atmosféru - uvařím si čaj nebo si naleju víno a buším do svého starého stroje dvěma prsty, takže když od psaní odcházím, bolejí mě záda i ruce a já mám pocit, že to opravdu byla práce. Mám ale velkou starost: uvědomil jsem si, že možná přestanou vyrábět pásky do psacích strojů. Tak si jich teď do lednice pořizuju větší zásobu.
Hledáte inspiraci právě
v té atmosféře?
Hodně námětů čerpám ze svého deníku. Při přípravě autorských textů jsem brzy
pochopil, že když si nic nezapíšu, na spoustu krásných věcí a příhod zapomenu.
Deník si píšu už od mládí, hlavně na cestách, a je to radost, přečíst si ho po
dvaceti letech. Témata se mi za tu dobu trochu změnila. Ze začátku jsem psal o
holkách a o různých pohledech na ně, teď píšu víc o jídle. Popisuju, jak jsem si
pochutnal a kde. Je to známka zralosti?
Mám těch deníků několik. Některé jsou oficiální, ty bych případně mohl někde i zanechat a nikdo by se nepohoršil. Z těch pak čerpám nebo cituji. Pak mám deníky tajnější, o ně projevil zájem Marek Eben, že by je chtěl jednou získat z pozůstalosti. Já na sebe ale většinou stejně všechno povím a často zveřejňuji i historky z těch tajných deníků. Nepovažujete tedy slepování textů za ztrátu času, který jste mohl věnovat něčemu jinému?
Je pravda, že tímhle způsobem spoustu času ztratím, ale nacházím ho zase jinde. Nejsem si totiž jist, že pokrok znamená jet do práce autem a stát hodinu v zacpané Praze. Skoro vždycky jezdím do divadla tramvají, tím získám pro sebe a pro své knížky dvakrát pětatřicet minut času denně. Mám pocit, že se nás vynálezy zmocňují svými technicky dokonalými chapadly. Všichni píší esemesky a pomalu přestává fungovat normální lidská komunikace. Já píšu dopisy a sentimentálně si došlé odpovědi doma hromadím. Snažím se být vždycky o dva kroky pozadu. Mám dojem, že tím získávám čas. Je v tom všem mimo touhy být pánem svého času i snaha být originální?
Je to spíš snaha zastavit se v čase a saroyanovsky si užívat toho, že je krásné ráno, že svítí sluníčko a že můžeme chodit po ulici a pozorovat svět. Zní to sice poeticky a pateticky, ale já si to opravdu vychutnávám. Těším se, že až dokončíme rozhovor...
... No, pěkně
děkuji...
a sednu si do tramvaje, že si vezmu krásnou knížku a budu si číst...
Nemyslím si - já tím nebojuju. Jen si užívám času, který mi byl dán. Nenutím nikoho, aby to dělal jako já, ale nechci se nechat zmasírovat okolním světem. Lidem spousta věcí uniká, protože chtějí všechno co nejrychleji. Já si rád postojím. Na druhou stranu jsem někdy i pro moderní vnímání světa... pro rychlost. Mám rád dnešní autory, kteří píší tenčí knížky a umějí se rychleji vyjádřit. Totéž platí i o divadle. Velice rád chodím na opery, ale v některých inscenacích bych kacířsky škrtal. Divák by přece měl odcházet občerstvený. A já mám pocit, že nás režiséři někdy chtějí pomučit, aby nás všechny bolely zadky. Řekl jste o sobě kdesi, že jste nepraktický člověk. Myslíte, že je to známka uměleckého života?
Není, znám spoustu umělců, kteří jsou velmi vynalézaví, šikovní a praktičtí. Já se vymlouvám na to, že jsem Vodnář, vzdušné znamení, poletuju si třicet centimetrů nad zemí. Ale nejsem úplně nešikovný. Sice nevím, na kterou stranu povolovat a utahovat matičky, šroubky mi vždycky dělaly problémy, ale zatloukat hřebíky docela umím, a hlavně se nevzdávám. Vždyť jsem sportovec. A navíc držím kost. Umím se vyhnout balónu tak, aby mě nepraštil do hlavy, a někdy ho i chytnu, stopnu, čutnu placírkou, šajtlí i nártem...
MIRKA ŠTÍPKOVÁ
Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ