Když se lupič smolař ocitne pospolu s protřelým zločineckým profíkem, zcela jistě to vydá na sérii bláznivých zápletek. Takovéto tematické vymezení zužitkoval režisér Francis Veber již v Uprchlících (v českých kinech uvedeni roku 1989) - a nyní se k obdobnému syžetu vrací též ve filmu Drž hubu! V obou titulech navíc hraje stejný herec, Gérard Depardieu. Zatímco kdysi ztělesňoval zkušeného kriminálního machra (jenž víceméně přihrával svému potrhlému společníku, jehož ztělesňoval vždy zmatkařský Pierre Richard), nyní se situace zcela obrátila.

Roli groteskně upovídaného chlapíka Quentina, jemuž je marno opakovat, aby držel hubu, si tentokrát zahrál sám. Jako mlčenlivého vrahouna, jehož svou přítomností stále silněji překvapuje, poznáváme Jeana Rena. Rozdíly ovšem nalezneme: jestliže Richardův človíček byl až dojemně bezbranný a bezradný, robustní Quentin bez potíží ztluče každého, kdo na něho ze zoufalství, nemoha již snášet vodopády jeho výmluvnosti, zaútočí. Zaujme i změna Depardieuova vzhledu: výrazně zhubl a jeho tvář tak získala jakousi mladistvou patinu, jakkoli notně kostnatou.

Naštěstí nenapodobuje Richardovu dikci ani pohybovou osobitost, vtiskuje své postavě rozměr do určité míry zdětinštělé mysli, neboť bezelstně přímočarý Quentin nechápe, proč by měl svým bližním vadit, a jejich odmítavé reakce jej znovu a znovu překvapují. Výmluvné je, když si z přepadeného obchodu odnese jen dětské hračky. Reno získal prostoru o mnoho méně a musí si vystačit s obvyklými nevěřícnými pohledy, neboť ať dělá, co dělá, ani na okamžik se mu nedaří svého nežádoucího společníka zbavit.

Veber tentokrát zužitkoval cizí námět (proto bychom marně hledali obvyklá příjmení jeho postav - Pignon a Perrin), avšak dějové schéma se vcelku přidržuje jeho vlastních frašek. Hrdinové se při útěku musí navléknout do zženštilých kostýmů, opakuje se rezignovaný výraz tváře u Quentinových protihráčů, který jako by chtěl naznačit, že navzdory všem očekáváním nastala ještě další pohroma. Jediným výrazovým ozvláštněním - kromě pestřejších honiček - je lakonická nedořečenost jednotlivých epizod, jejichž pointu prozrazuje až motiv následující. Avšak ani tento postup, známý již z němých grotesek, nakonec nijak neohromí, zvláště je-li monotónně užíván od počátku až do konce.

Veberova kriminální komedie se opírá o běžná žánrová klišé a trpí i obvyklými neduhy (např. rychlým vysouváním vedlejších postav, které jen dočasně okořenily vyprávění). Občasné sentimentální sklony, zosobněné Quentinovým snem o vlastní kavárničce, se rychle rozplývají. Vděčné je i využívání současných technických vymožeností, hlavně v souvislosti s navigováním aut, na jejich palubních počítačích lze sledovat polohu vozidla. Však proto také auta často mění.

Místy vadí sklon k nadměrné karikatuře, uplatněný hlavně na policejním psychologovi (André Dussollier), nejprve několikrát politém kávou a poté vyvedeném z míry Quentinovými reakcemi na "skvrnové" testy. Všimneme si zřetelného vlivu zdrsnělých vražednických komedií hlavně americké provenience, takže i zde se dočkáme několika lakonicky zestručnělých mordů, ať již hned na začátku, kdy pod zemí skončí zabijákova milenka, nebo v závěru, kdy si oba hrdinové vyřizují účty s ničemy ještě většími a bezohlednějšími, než jsou oni. Ale nezbývá než ocenit, že Veber nikde neklesá pod přijatelnou mez divácky atraktivní komedie, která nikde nesklouzává k pitvornému buranství.