číslo 15
vychází 29. 3. 2004

Titulní rozhovor

Petr Eben:
Hudba nejen zní, ale i oslovuje

K rozhovoru s Bohem nepotřebujeme slova
"Mohu se vám pokusit říct, jak vypadá můj život dnes. Nikdy jsem si nemyslel, že člověk může přijít o něco, čím si je úplně jistý. Moje spolehlivá paměť mě začala opouštět. Je to hrozný pocit, když nemůžete říct, co byste chtěla. V té chvíli oceníte, co to znamená žít s někým padesát let. V minulém roce jsem oslavil se svou ženou zlatou svatbu a tak dobře se známe, že se domluvíme i beze slov. Můj den i noc se rozdělily po čtyřech hodinách, kdy beru léky. Vycházím vždy před tím z domu ven, a tak znám naši ulici a sídliště v každou denní i noční hodinu. Vím, které okno svítí o půlnoci nebo v jednu; ve tři hodiny ráno je úplně mrtvo a chodím úplně sám. V té chvíli oceníte, že jste se naučila mluvit s Bohem, protože k tomu nepotřebujete žádná slova."

Nekonečné chvíle hrobového ticha
Na počátku životní i tvůrčí dráhy skladatele byly tragické zážitky z války, jejíž část strávil v koncentračním táboře: "Viděl jsem smutnou kořist smrti, když jsem kopali masové hroby a ukládali do nich mrtvoly po náletech. Ale jednou jsem se díval smrti opravdu do očí a na ten okamžik nikdy nezapomenu. Bylo to v táboře na Velký pátek pětačtyřicátého. Nacisté nás najednou odváděli místo do práce někam do lesů, prý na odvšivení. Vynořila se budova s vysokým komínem. Při vstupu nás svlékli do naha, odebrali nám šatstvo a hnali nás do místnosti se sprchami. Věděli jsem toho dost, nepotřebovali jsme poučení. Nikdo to ovšem nevyslovil. Když se zavřely dveře, chytli jsme se s bratrem za ruce a čekali, co z těch sprch půjde. Byla to nekonečná chvíle v hrobovém tichu a smrt byla tak blízko, že jsme se jí mohli dotýkat. Pak najednou z těch sprch začala téct voda a já s tím proudem vody objímal život jako nesmírný dar. Snad musí člověk prožít ono absolutní ohrožení života, aby celým srdcem poznal jeho cenu."

Byl jsem to opravdu já?
Petr Eben napsal téměř dvě stovky orchestrálních a komorních skladeb, kompozic pro sólové nástroje (nejvíc pro varhany a klavír), vokálních děl od velkých oratorií, mší a kantát až po dětské písničky. Jenže skromně pochybuje, že na to byl sám, přičítá zásluhy i jiným: "Napsal jsem. Ale byl jsem to opravdu já, který to psal? A kdo to všechno ve mně psal s sebou: rodiče a mládí, učitelé, ke kterým jsem chodil, rodina, se kterou žiji, skladatelé, které mám rád, a kdo ještě, o kterém vím a o kterém nevím."

Humanismus, láska a pokoj mezi lidmi
Významná část tvorby Petra Ebena je věnována duchovním tématům. "Ze všech druhů umění je to právě hudba, jež má k duchovní látce nejblíže. Sochař pracuje s hlínou a malíř s barvami, i sebekřehčí poezie je vázána na konkrétní slova; jen hudebník pracuje s něčím, co je zcela abstraktní a přitom velmi reálné, co se nedá nahmatat a co přece existuje, má své zákony a dimenze. A proto lze brát prostor ducha jako realitu."

Umění improvizace
Proslavil se i jako vynikající improvizátor, od dětství improvizoval u klavíru i varhan, i v této oblasti je slavný v zahraničí. O improvizaci vytvořil celovečerní autorský pořad Umění improvizace, s nímž vystoupil například v Lyře Pragensis. Také však říká: "Improvizace pro mě není jen oblast, kde bych chtěl ukázat svou určitou specialitu. Cítím lítost, že se toto umění ztratilo, a tak se s radostí snažím své posluchače trochu inspirovat, aby se jím začali znovu zabývat." Neboť "hravost improvizace je lákavá pro publikum stejně jako pro toho, kdo ji provádí." Při svých vystoupeních improvizoval na texty básní i próz, divadelních představení či výtvarných děl. Jako improvizace vznikla i jeho hudba k LP desce na paměť Jana Palacha Kde končí svět, či k veršům Vladimíra Holana, stejně jako varhanní improvizace na Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Nejvíc ho ale vždy inspirovalo slovo básníka: "Cítil jsem, že improvizací je možné se mu dokonale přizpůsobit, reagovat na každý jeho záchvěv, vytvořit mu buď důstojný rámec nebo sugestivní atmosféru."

Děti a hudba
Mnoho tvůrčí energie věnoval pedagogické práci teoretické i praktické, jako vysokoškolský profesor na Filosofické fakultě UK i na zahraničních univerzitách. Zabýval se hudební výchovou dětí a mládeže; spolu s Iljou Hurníkem je spolutvůrcem úspěšného hudebního projektu Česká Orffova škola. V jednom rozhlasovém pořadu radí: "S poslechem hudby bych u dítěte začal spíše doma. Neměla by to být jen chvilka, ale slavnostní chvíle, u které by dospělý byl samozřejmě přítomen - ne tak, že by snad pustil dítěti desku a šel za svou prací! Teprve, když doma zjistíme, že dítě už je schopno vnímat delší kus hudby, s ním můžeme jít na část koncertu. Existují přístupné a snadno pochopitelné skladby programní, kde můžeme vysvětlit děj, který dítě pak může sledovat. Ale já bych k těm skladbám od samého začátku připojil i skladby neprogramní, takové hudební hity, které dítě upoutají a zaujmou pouze svou hudební podstatou a ne nějakým mimohudebním dějem. Dítě totiž někdy může oslovit rytmická stránka díla - jako u Bachových Braniborských koncertů nebo Vivaldiho Čtvera ročních období -, jindy zas výrazná, jim blízká melodičnost - jako u Dvořákových Slovanských tanců nebo u Sukovy Smyčcové serenády."

Zůstává mi řeč hudby
Některé vzpomínky blednou, určitá slova se v povědomí na čas ztrácejí. Co je trvalé? "Na mém nočním stolku leží seznam jmen, která bych nechtěl zapomenout: jsou to moji dva profesoři Bořkovec a Rauch, potom svatí patroni a nakonec seznam těch, kteří mě inspirovali k napsání skladeb: Sokrates, Kazatel, Tomáš Kempenský, Mikuláš Kusánský, Komenský, Jeremiáš, Chagall. Těším se, že se s nimi jednou setkám. Zůstala mi také řeč hudby. Klavír a varhany, které mám doma, mi umožňují, že mohu stále pracovat."

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ