číslo 14
vychází 22. 3. 2004

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


Marián Labuda: Snít je nejlepší v mateřštině

Mezi nejnovější položky filmografie Mariána Labudy patří titul Černá slečna slečna Černá, který loni podle scénáře Daniely Fischerové natočil Petr Nikolaev. Výjimečnou hereckou příležitost dostal i v maďarském filmu Krisztiny Deákové Polštář Jadvigy z roku 1999, ze kterého je titulní snímek tohoto čísla Týdeníku RozhlasV rámci loňského ročníku festivalu Slovenské divadlo v Praze měli možnosti i čeští diváci vidět inscenaci činohry Slovenského národného divadla v Brati-slavě Krajčírky. Ztvárnil jste v ní postavu majitele salonu - pana Leona. Hru J. C. Grumberga teď uvádí po názvem Krejčovský salon Divadlo na Vinohradech a vy opět hrajete pana Leona. V čem jsou inscenace jiné a v čem společné?
Vytvořil jsem Leona jako Labuda a jako Labuda jej hraji v inscenaci režiséra Mikulíka ve slovenštině a jako Labuda jej hraju v inscenaci režiséra Novotného v češtině. Moje role je přenesena, ale tím, že tady je jiné prostředí, že mám na jevišti jiné partnerky, že dění sleduje jiné publikum a já jsem už taky někdo jiný, je Leon postava nová i když ta samá. Skutečností zůstává, že já jsem určujícím elementem a že obě koncepce vycházejí ze mě. V každém případě se cítím na Vinohradech báječně a to i díky kolegům a kolegyním, například Jiřině Jiráskové, která hraje moji manželku, madame Heléne.

V jednom rozhlasovém rozhovoru (ČRo 3 - Vltava, Ranní mozaika) jste řekl, že vás vždy nové ženy - nové divadelní partnerky i nové lásky, nesmírně inspirují.
Dokonce jsem nadsadil: kvůli inscenaci jsem ochoten pustit do bulváru fámu, že máme s paní Jiřinkou vztah. Ale tady jsme na seriozní půdě, takže se jenom vyznám z nesmírného obdivu k Jiřině Jiráskové. Dle mého je to tip-top dáma, krásná v každém detailu. Zevnějšek i její projev, to je krása a důstojnost, a myslím, že by mohla být příkladem i pro ženy mnohem mladší. Je smutné, že některé ženy věkem jako by rezignovaly na to být přitažlivými. Skvělé jsou v tomto Američanky: vezmou si na sebe růžovou halenku i v osmdesáti a z bytu nikdy nevyjdou bez mejkapu. Myslím, že je to lepší postoj, než si po čtyřicítce uvázat šátek pod bradu a chodit do konce života v černém, což můžeme vidět na některých slovenských vesnicích ještě dnes. Když někdo chce rezignovat na život, má na to právo, ale ať tím neobtěžuje jiné. V jedné hře, kde jsem hrál, jsem měl repliku: "Dokud v hrudi tluče srdce, je potřeba se smát, je potřeba bojovat."

Vaši kolegové ze Slovenského národního divadla - Emília Vášáryová a Martin Huba - účinkují v inscenacích pražských divadel a hrají svůj part ve slovenštině. Nebyl na počátku spolupráce s Divadlem na Vinohradech podobný záměr?
Vskutku jsem myslel, že to bude tak. Ale pak někdo vznesl argument, že když do divadla přijde například rodina z Náchoda, v níž jsou i děti, které už slovensky moc nerozumějí, měli by mít z představení komplexní zážitek. Potěšilo mě ale, že všichni věřili v mé schopnosti hrát Leona v češtině. Dnes už můžu přiznat, že při zkoušení jsem několikrát zalitoval, že jsem na češtinu kývnul. Ale možná dojde i na slovenštinu: někdy to snad zkusíme a já svou roli odehraji ve slovenském jazyce, nebo dokonce vystoupíme ve vinohradské inscenaci oba: já i Božidara Turzonovová, která ztvárňuje v Bratislavě madame Heléne. A třeba by paní Jirásková mohla na oplátku vystoupit v našem představení v SND v Bratislavě.

Pracoval jste při zkoušení s jazykovým poradcem?
Ne, neměl jsem žádný jazykový dozor. Při generálkách ale přizvali paní profesorku, která mě upozornila na některé chyby ve výslovnosti. Celé zkušební období mi skvěle pomáhali herečtí kolegové. Opět se mi potvrdilo, že herec je dělníkem slova. Ve chvíli, kdy se "položím do role" a improvizuji dle momentální nálady, atmosféry a dle publika, musím se vzpamatovat, neboť mi uniká kontrola nad čistotou češtiny. Potřebuji ještě několik repríz, aby to běželo tak, jak si představuji.

Marián Labuda často natáčel s Jiřím Menzelem (Vesničko má středisková, Konec starých časů, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina), Karlem Smyczkem (Lotrando a Zubejda, Sedm hladových), Dušanem Kleinem (Dobří holubi se vracejí, Andělské oči) či s Martinem Šulíkem (Záhrada, Orbis Pictus). Ve filmu F. A. Brabce Král Ubu si zahrál s Lucií BílouJedním ze zásadních témat Grumbergova dramatu je exodus Židů ve druhé světové válce. Na Slovensku byla židovská otázka dlouho tabuizována. Máte svou osobní "židovskou zkušenost"?
Přímo osobní ne, ale od rodičů vím, že se velice přátelili s židovskou rodinou Lendelových. Moje starší sestra byla kamarádka jejich holčičky a celé rodiny se vzájemně navštěvovaly. Naši vždy říkali, že to byli velice dobří lidé, ve vesnici je měli všichni rádi. Já nejenom že neznám antižidovství, neznám ani žádný jiný projev nesnášenlivosti s jinými národy. Tatínek se jako chlapec učil ve škole maďarštinu a když přes naší dědinu šli řemeslníci "z dolné země" na trh do Banské Štiavnice, zastavovali se u nás v obchodě. Byl jsem moc malý, ale vnímal jsem tu neznámou řeč a viděl jsem, že ti lidé jsou přátelští a že můj otec se usmívá, když mluví s nimi tím jiným, zvláštním jazykem. Dalším spřáteleným člověkem, který byl shodou zlých okolností označen za cizince, byl pan Čapek, původem ze Znojma. Celé své mládí prožil na Slovensku, měl za ženu Slovenku, ale i tak musel po vzniku Slovenského štátu odjet. Díky bohu po válce se naše rodiny opět našly a já jsem jezdil k Čapkům na prázdniny do Loun. Byly to fantastické časy, na které vzpomínám i přes chuťové pohárky: u nich jsem prvně jedl karlovarské rohlíčky, salám a párky, přímo z udírny řeznického mistra, jímž pan Čapek byl.

Kde se podle vás na Slovensku vzaly xenofobie a nacionalismus, které měly hlavně v devadesátých letech mezi Slováky tolik přívrženců?
Jak jsem už říkal, nikdy jsem neznal averzi vůči jiným lidem - "neslovákům". Když se na Slovensku začal otevřeně šířit nacionalismus a hlásili se k němu inteligentní a talentovaní lidé, divil jsem se já i mnoho mých známých. Jenomže, já se domnívám, že základ k nesnášenlivosti dostali tito lidé právě ve svých rodinách: jako děti slýchávali od prarodičů, jak láteří střídavě na Maďary, Židy, Čechy. Takže to byla jenom otázka času a okolností, kdy se jejich cítění a postoje projeví v plné síle.

Jak se vám jeví rozhodnutí o rozdělení Československa s odstupem deseti let?
Jsem přesvědčen, že v době rozdělování společné republiky existovaly síly, které maximálně vytěžily z atmosféry, v níž Češi prohlašovali:"Ať si jdou!" a Slováci na náměstích vykřikovali: "Dosť bolo Prahy!" Kdyby to šlo dále v podobně napjatém duchu, tak jsme tady, v pražském divadle, my dva - slovenský herec a slovenská novinářka píšící pro česká periodika - neseděli. Tenkrát jsme si my Čechoslováci neuměli ani představit, co bude následovat, jak to půjde dál. Ale doba se uklidnila a česko-slovenské vztahy jsou lepší, než kdykoli předtím. V nastupujícím klidu si i ti největší nacionalisté uvědomili, že tyto dva národy k sobě patří. Je to tak v kultuře, ale i v hospodářství. Nejlepší tržní prostor pro muzikanty, divadelníky, výtvarníky je prostor česko-slovenský. Stejné je to i s podnikateli, kteří uzavírají partnerství a přinášejí zisk oběma republikám.

Problém vykořeněnosti - i když jen v bývalém společném státě Čechů a Slováků - je základním tématem rozhlasového seriálu Magdaleny Vágnerové Minulost na obtíž. Na podzim minulého roku jej uvedl ČRo 3 - Vltava. Vy jste v něm vytvořil postavu milovaného a milujícího dědečka, pana Vargy.
Myslím, že to byl velmi důležitý projekt, a to nejen proto, že v prostoru bývalého Československa žijí rodiny, které jsou smíšené, kde každý z partnerů pochází z jiného konce někdejší federace. Ta problematika je stále aktuální. Před několika lety jsem účinkoval ve zlínském divadle ve hře, v níž jsem s Věrou Novákovou vytvořil právě česko-slovenský manželský pár. Já jsem mluvil slovensky, ona česky a přijetí obecenstvem bylo výborné. Nejenom téma, ale i jazyk vnímalo obecenstvo jako něco přirozeného. Myslím, že bez ohledu na nostalgii, třeba za televizními pondělky z Bratislavy, ale právě z přirozené potřeby budou i televize pracovat na společných projektech, v nichž oba jazyky budou zachovány. Když se objeví vhodné téma, časem snad vzniknou i filmy, buď v české nebo slovenské produkci, kde bude taky záměrně používána řeč obou národů. Normálně a přirozeně.

Co myslíte, bude používání národních jazyků po vstupu do EU stále tak aktuální?
Řekl bych, že se musíme vyrovnat s realitou, s tím, že víc a víc budeme slýchat angličtinu. Pro dnešní děti a jejich děti bude angličtina řečí každodenní, ale věřím, že rodiče budou mít potřebu naučit své děti slovenštině a češtině, a že se to nestane kuriozitou. Protože, odpočívat, přemýšlet a snít je nejlepší v mateřštině. Vzpomínám si na natáčení filmu Meeting Venus, kde bylo silné mezinárodní obsazení a štáb používal stejně tak němčinu, jako angličtinu či francouzštinu. A když měl režisér István Szabó konečně příležitost mluvit maďarsky, bylo vidět, jak slastně přivřel oči, jak se s mateřštinou laská, jak mu je dobře...

Říkáte, že vaší nejpřirozenější aktivitou je divadelní tvorba, ale širší publikum si vás spojuje spíš s prezentací humoru a zábavy. Jak se cítíte v roli "baviče"?
Nemám rád výklad slova bavič ve smyslu "entertainer" a ani polohu, ve které vystupuje: akce, humor, pustit smích a zabrat bavící se publikum... Tento způsob je častý a charakteristický pro produkce soukromých komerčních televizí, kde jde v prvním řadě o co nejlacinější naplnění vysílacího času. Mám rád jiný druh zábavy, kdy se divák zasměje, ale pak se ztiší a zamyslí: přichází k pointě, která se ani netvoří ani nechápe takzvaně "na první". Televizní dramaturgové chybují, když diváky krmí prvoplánovým bavičstvím. Někdy přemýšlím, zda nízká úroveň scénářů je dána časovým tlakem nebo permanentním pohybem televizního času, který je drahý a musí stále běžet. Možná, kdyby se tvůrci zamysleli, tak by ten šílený pohyb zastavili... Jenže co pak?

V této souvislosti se ale musím zeptat na vaše účinkování v estrádních relacích nejsledovanější české komerční televize.
Tu spolupráci jsem ukončil. Právě z důvodů, o kterých jsem už hovořil. Ta práce mi nedělala radost a sám sebe jsem se ptal, co mi tedy přináší. Odpověď byla: Nic! Nemůžu pokračovat! Už jenom pobývat v prostředí, kde se hemží pěvecké superstar, taneční company, hvězdičky vycházející i ty zapadající, bylo pro mě značně deprimující. Obdivuji výdrž některých lidí, ale ti si asi podobné myšlenky o smyslu takovéto zábavy, nepřipouštějí.

Před několika lety se vysílaly populární Židovské anekdoty, kde pražští televizní tvůrci využili i vaši výraznou fyziognomii. Jaký je váš vztah k židovskému humoru?
V tom seriálu jsem hrál židovského rabína a setkal jsem se v něm se skvělými hráči, v první řadě s Vlastimilem Brodským. Mám moc rád židovský humor a v této souvislosti si dovolím vzpomínku: V roce 2000 jsem měl nehodu a ležel šest týdnů v nemocnici. Můj dobrý přítel Julo Satinský mě tehdy navštívil a přinesl dárky: malý křížek, životopis svatého otce Jana Pavla II. a knížku esejí židovského autora s příznačným názvem Úvod do neštěstí. Pamatuji si na jednu typickou anekdotu z té knihy: Mladík přijde za svým otcem - rabínem s tím, že se chce oženit se Sárou. Otec není spokojen s jeho volbou a říká, že chce, aby si syn vzal Rebeku. "Otče, ale já Sáru miluji, jenom s ní budu šťastný!" Rabín se zamyslí a láskyplně se syna zeptá: "Ale prosím tě, co z toho máš, že jsi šťastný?"

MÁRIA UHRINOVÁ

Foto TAMÁS KENDE