číslo 12
vychází 8. 3. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.0

Vikingové

Koncem 8. století se Evropou začaly šířit poplašné zprávy, jež varovaly před výpravami násilníků ze samého severu kontinentu. Vikingové však byli nejen obávanými válečníky, ale zároveň zručnými řemeslníky, šikovnými obchodníky a především pravými mistry ve stavbě lodí a v ovládání lodní plachty.

Vikingský člunDodnes zůstává záhadou, jak mohla tak malá skupinka lidí ve své době tak výrazně ovlivnit dějiny. Po ruských řekách dopluli Vikingové na východ až do Turecka a arabských končin. Po mořských vlnách dosáhli na západě břehů amerického kontinentu a Nový svět tak pro sebe objevili již pět set let před Kryštofem Kolumbem. To vše navzdory tomu, že jich zřejmě nebylo víc než pouhých tři sta tisíc.

Obchod i plenění mohli Vikingové praktikovat mnohem blíž svých severských domovů, než ve skutečnosti činili. Těžko říct, co vůbec určovalo jejich fascinaci pro volání dálek a posedlost dobrodružstvím. Jisté však je, že ve svých kolonizačních a dobyvatelských výpravách pokračovali po více než dvě století. K tomu, aby tak mohli činit, museli být dobře organizovaní a velmi sebevědomí.

Moderní vědomosti o nich však nicméně ještě stále mnohem víc otázek o jejich životě skrývají, než vysvětlují. Vikingské ságy hovoří o spoustě dobyvačných úspěchů. O hlavních zbraních, lehkých, rychlých a přesto pevných lodích, se však téměř nezmiňují. Dokud se poznatky archeologů opíraly jen o psané zdroje, vysvětlení konstrukčních tajů tak úspěšných plavidel nebylo možné. Druhá polovina 19. století však v tomto ohledu znamenala velkou změnu.

Nálezy zbytků lodních trupů na pobřeží nedaleko norského hlavního města totiž znamenaly doslova průlom v poznatcích. Zjistilo se, že lodě Vikingů pro dálkové plavby dosahovaly nejčastěji délky kolem pětadvaceti metrů. Jejich základem se stala veslice, jež však byla svými rozměry mnohem větší a navíc opatřena kýlem a plachtou. Některé součásti lodí byly přitom vynalézavě spojeny tak, aby jim pružnost spojů za bouřlivého či velmi větrného počasí umožnila lépe vzdorovat vlnám. Díky vysoké pohyblivosti plachty se loď mohla pohybovat i velmi ostře proti větru. Manévrovací schopnost těchto lodí ve vlnách byla obrovská, což potvrdily i další nálezy v Dánsku koncem 50. a začátkem 60. let minulého století. Plavidla mohla přistávat i na mělčinách, kde se jejich posádky rychle vyloďovaly či naopak dávaly na ústup, bylo-li to zapotřebí.

Vikingové tuto taktiku využívali například tehdy, když podél celého severo- a západoevropského pobřeží vyrabovávali prakticky bezbranné, avšak velmi bohaté kláštery. Než jejich nešťastní obyvatelé stačili přivolat jakoukoli pomoc a než tato pomoc mohla dorazit na místo a jakkoli zasáhnout, byli již Vikingové i s uloupeným zlatem a stříbrem znovu v bezpečí na moři a vyrovnat se jim právě tam už vůbec nebylo snadné. Fregata dvaašedesáti takovýchto plavidel například brázdila v jednom období vikingské éry od 8. do 11. století našeho letopočtu Středozemní moře a ohrožovala Itálii, jižní Evropu, a dokonce i pobřeží afrického kontinentu. Vikingové vozívali na lodích také koně, aby byli pohyblivější i na souši.

Moři, kormidlu a lodní plachtě nebyli Vikingové oddáni jen za svého života, lodě je totiž následovaly i do míst jejich posledního odpočinku. V řadě případů skutečně až pod zem, kde byly k mrtvým přidávány spolu s řadou dalších osobních cenností, jindy byly hroby alespoň na povrchu vyzdobeny velkými kmeny tak, aby jejich půdorys připomínal obrys vikingské lodi.

Největším uznáním umění starých Vikingů - vyzyvatelů obzoru a vládců lodní plachty - je ovšem skutečnost, že i nynější generace mořeplavců z atomového věku nacházejí stále mnoho prvků, které se od svých pradávných kolegů i dnes mohou učit.

TOMÁŠ SNIEGOŇ