Ač žiju na venkově, nevlastním žádné zvíře. Na krmítku se mi ale střídají sýkorky, kosové, zvonohlíci, strakapoudi, čížkové, hýlové, sojky, žluny, na oříškách tu a tam i veverky. Pod krmítkem chodí pěnkavy, krasavci bažanti a jejich šedavé slípky. Na procházkách potkávám srny a divočáky.

Dnes jsem se šel projít krásným mrazivým podvečerem. Na kraji vesnice, u lesa jsem potkal černou kočku. Nevypadala hladově, asi ji někdo krmí a někomu patří, pomyslel jsem si úlevně. Už zdálky na mě mňoukala. Odvážně přiběhla, lísala se, prolézala mi mezi nohama i během chůze jako v cirkuse. Třela se o boty a kalhoty, toužebně ke mně vzhlížela a vrhala svůdné milostné pohledy. Předla i během prudké chůze tak hlasitě, že to v tichu lesa znělo jako vzdálený traktor. Vysvětloval jsem jí, že si ji nemůžu vzít, že na kočky mám alergii a vůbec, že na zahradě krmím plno ptáčků a to by s její přítomností nešlo dohromady. A taky, ať mi nehuntuje srdce, že ho mám nemocný! Leč ona pořád že mě chce a neopustí. Tak jsem na ni, chudáka, začal křičet, ba hulákat, syčet, tleskat, dupat ať jde domů a ona se tvářila jako že ví, že to nemyslím vážně a hned zase nahodila motor lásky. Kapituloval jsem. Šla se mnou jako pes u nohy dobré dva kilometry, brodila se hlubokým sněhem a jen po mně vrhala vyčítavé pohledy jako by říkala, že to mé plechem pobité srdce obměkčí a že si ji nakonec vezmu za svou. V dálce se objevil soused se svými třemi psy. A je s Tebou konec, nešťastnice, řekl jsem trochu úzkostně své společnici. Leč ona jen nahrbila hřbet, na psy zasyčela a ti se drželi v uctivé vzdálenosti. Srdnatě šla nadále u mých nohou. Když jsme vyšli z lesa už se stmívalo a světla vesnice na šedomodrém sněhu ladovsky žlutě blikala. Svíralo se mi srdce a připadal si jako padouch. Ach ta láska, či soucit, nebo co to v nás je, říkal jsem si, pěkně si to na nás ten Nejvyšší vymyslel! Dřepnul jsem k ní a pohladil, alergie nealergie, ten její oddaný ksicht. Ty snad nejsi kočka, ale pes, povídám ji. A znovu jsem jí to všechno vysvětlil. Bylo mi skoro do breče. Zůstala tam sedět. Na silnici jezdila auta a ve světlech jejich světlometů na mě její oči zdálky vyčítavě blikaly jako světla majáku. Padla na mě smutná tíseň. Až půjdu zítra, nemám jít jinudy? A když půjdu svou cestou zase tam bude? A mám se bát, nebo těšit? Ach jo! Pak že není život těžkej! Znovu jsem si uvědomil, že láska ke všem živým tvorům, včetně lidí, je v prvé řadě odpovědnost. Z lásky můžeme chválit, odměňovat, odpouštět, ujímat se, ale taky trestat, odmítat a někdy snad i opouštět. Ne ovšem tak, jak to dělají ti, kteří z aut vyhazují živé chlupaté dárky, které "z lásky" pod stromečkem našli jejich miláčkové.