Měl jste asi krásné dětství, že z něho celý život čerpáte?
Moje dětství za války bylo bez pohádek. Otec byl v koncentráku a já měl tři mladší sourozence. Nic moc hezkého na vzpomínání.

Takže talent padá zřejmě shůry...
Jestli talent mám, to by měl říct někdo úplně jiný, než já, a hodně dlouho po mé smrti.

Mluvme spíš o fantazii. Seděli jsme třeba s klukama na nějaké stráni a koukali do dálky. Najednou mě napadla nějaká bláznivá story a už bylo veselo... Psát a ilustrovat pohádky jsem ale začal spíš kvůli obživě. Byl to tenkrát jediný způsob, jak si vydělat rychle peníze.

Vystudoval jsem v Bratislavě ateliér monumentální malby, ale když vás nikdo nezná, tak vás ani nepotřebuje. Naštěstí je něco, čemu se říká komorní malba. Uděláte pár výstav a najednou se přihlásí divadelní režisér kvůli nějaké inscenaci (pro pražské Národní divadlo dělal Mikulka například výpravu k Jiráskově Lucerně - pozn. red.), pak ten či onen architekt. Ačkoliv s architekty je to problematické. Staví se domy ze skla a oceli (žertem někdy říkám, že jsou to zvětšené zapalovače). Tam není moc místa pro nějakou fantazii či poezii.

A pokud se na stěnách takového paláce něco objeví, musí to být jen jakýsi barevný pocit, který kolemjdoucího nezdržuje, nenutí na chvíli se zastavit a zamyslet. Tomu nejlíp vyhovuje abstraktní výtvarno. - Jako ilustrátor jsem na tom byl ve svých začátcích určitě lépe. Udělal jsem první obrázek, figuru a prostředí, a už jsem byl v ději. Co si můžete přát hezčího?

Proč jste tedy s pohádkami pro děti přestal?
Pohádky odjakživa vyprávěli dospělí dospělým. Profesionální vyprávěči pohádek byli na perských tržištích, ruské byliny vyprávěli skomorochové, řecké báje pěvci, středověké legendy minesengři. Pohádky se vyprávěly na přástkách, při draní peří a různých sešlostech. Poslouchaly je i děti a když něčemu nerozuměly, zeptaly se na to svých babiček nebo rodičů. To až v secesi se objevily pohádkové knihy pro děti. Když jsem si tohle všechno uvědomil a přišel na to, že se malému čtenáři příliš přizpůsobuji, začal jsem psát víc pro mládež a trampy.

Nemrzí vás to? Malé děti jsou přece nejvděčnějšími posluchači.
Nemrzí. Stále potkávám lidi, které mé knížky provázely celým jejich dětstvím. Nikdy se na mne nemračí, ale usmívají se a mé knížky čtou už jejich děti (a snad i vnuci). Problém je v něčem jiném. Dnes knížku z povědomí mladého čtenáře vytlačují videohry a nejrůznější automaty. Když nevede rodič své potomky soustavně ke knižní kultuře, ztratí se dítě v té hromadě braku. Nedávno jsem četl před televizní kamerou dětem jedné školy pohádku o kouzelném meči. Ten meč se dal vyčarovat jistou formulkou a já ji vymyslel tak, aby zněla japonsky. A představte si, po skončení natáčení přišli za mnou dva hoši, abych jim tu formulku nadiktoval. Vysvětluji, že to nejde, protože neznám formulku na zrušení toho kouzla. To prý oni nepotřebují, jim jde spíš o ty meče. Prodávali by je sběratelům. Chápete? To je úplně jiná mládež, než jsme byli my. Naštěstí všichni nejsou takoví.

Trochu přeháníte, vždyť vaše obrázky jsou takové čisté, pohodové a plné exotického kouzla. To tolik cestujete?
Ani moc ne. Kousek světa jsem sice projezdil, ale stejně, co si pak člověk vyfantazíruje, na to předlohy nejsou. - Nejdřív jsem se naučil malovat podle skutečnosti, to bylo ve škole, ale pak jsem všechno hodil za hlavu a maluji si po svém. Některé obrazy vám mohou připadat jako bláznivé sny. Nejsou to sny v onom freudovském slova smyslu, jak je zobrazují surrealisté. Jejich obrazy na mě působí syrově až výhružně. To moje "sny" jsou denní a je v nich trochu poezie, trochu groteskna, logika postavená na hlavu, takže všechno dostane naráz jiný smysl. Jednou je to pro zamyšlení, jindy jen tak pro legraci, ale snad je tam i kousek poctivého řemesla.

Prozraďte mi, kdo je ta velká, černá tanečnice v přiléhavém trikotu? Noc? Opravdu, tančí asi po obloze, v jedné ruce drží srp, snad měsíc, a dole u jejich kotníků stojí postel a v ní se pod duchnou k sobě tisknou dva milenci. Pelest postele hoří, poblíž jsou nějací zvědavci - tak to jsou podle vás muzikanti a hrají na saxofony! - Vymýšlíte názvy svých obrazů tak, aby divák jako po schůdkách vstoupil snadněji do vašeho světa?
Samozřejmě, není to ale nutné. Už mnohokrát jsem se setkal s člověkem, který třeba koukal na obraz jablka na talíři a ptal se: Co to je? Mé věci jsou většinou trochu složitější a přiznám se, že když něco domaluji, kolikrát je i pro mne tajemstvím, co tam všechno je. No a když se před takovým obrázkem sejde větší společnost - alespoň to tvrdí moji přátelé, kteří ode mne na stěně něco mají - tak si každý návštěvník ten můj "příběh" vyloží jinak a bývá to prý velká zábava. Myslím, že je to v pořádku. Takový obraz se nikdy "nevykouká", pořád na něm bude divák ještě něco nacházet.

To je dobré! Diváky bavíte, ale připadá mi, že vy, autor všech těch veselých obrázků, jste v podstatě samotář. Jako byste se stranil lidí...
Co dělám, to vyžaduje samotu. Musím se soustředit na práci a nerozptylovat se. Začínat není problém, ale dotáhnout věc až do konce, jak to umí Áda Born, to chce hodně pevné vůle. Já, než se rozkreslím, zkazím celou hromadu papíru, nejsem tak zručný, zatímco Born nasadí pero a táhne, až je to hotové. Pak podepíše a vyřízeno. V malbě také. Ví přesně, co chce dělat, já to pracně hledám. Než já něco udělám, tak to trvá. Velice rád dělám hlavy postav. Už méně ruce a draperie. Jenomže u větší kompozice musíte namalovat všechny postavy, a to je nějakých rukou a nohou, a taky vzadu krajina. Nic nelze odbýt! Takže kolikrát dělám trpělivě na něčem, co dřív mistrům malovali jejich žáci, a myslím přitom na kamarády, kteří si sedí bezstarostně v hospůdkách, chechtají se a ničím se netrápí.

Je pravda, že obrazy nerad prodáváte? To nepotřebujete peníze?
Peníze mě moc nezajímají. Stačí mi, co mám, něco občas napíšu a barev zas tolik nespotřebuju. Často své věci předělávám. Přijdu třeba k obrazu, který byl už několikrát na výstavě, hodím jej znovu na štafle a dělám líp určitá místa. Někdy dokonce "přebourám" celou kompozici, než jsem jakž takž spokojen. Právě proto nerad prodávám své věci. To abych na nich mohl dál dělat.

Takže vy neprodáváte, ale spíš dáváte. Mohu to vůbec prozradit?
Klidně to napište. Když nechci, nedám. Co vám teď říkám, neberte doslova. Tahle barová tanečnice v tom rokokovém rámu míří do hospody Bolka Polívky U šaška a krále na Dominikánské ulici v Brně. Už jsem tam namaloval vstupní žudro. Jen se nemůžeme dohodnout na odměně. Lahvinka kabernetu nebo soviňonu je trochu málo. Ale my se dohodneme. Pro Divadlo Na provázku jsem dělal něco podobného, taky "zadara", ale tam jim tu rozměrnou těžkou desku někdo ukradl, nechápu jak. Začal to vyšetřovat Interpol, zloděj se zalekl a prostřednictvím jednoho faráře desku vrátil. Kdo to byl, to je předmětem zpovědního tajemství. Tak jsem divadlu udělal ještě jeden obraz. Co by člověk pro hodné lidi neudělal!

To vám tedy gratuluji! Máte podobných obdivovatelů víc?
Těžko říct. Ale jak někde vystavím menší věci, vždycky se něco ztratí. S tím už se asi nedá nic dělat. Ale teď mě napadá - představte si, že jsou velice movití lidé, kteří nakupují kradené věci z muzeí a kostelů a nemohou si je pověsit ve svých budoárech, aby se jimi pokochali. Musejí je mít věčně zavařené v tajných sejfech. To je škoda, ne?

To jistě. A jak vidíte budoucnost výtvarného umění?
Špatně. Bohužel, studánka je vybrána až do dna. Začala éra desingu, fotografie, reklam a virtuální reality. To, co v současnosti zrovna vzniká, je většinou podvod, i když se ty věci hodně prodávají a kupují. Chybí nám totiž ti, jimž se dřív říkalo "šlechtici ducha", ti by se napálit nedali. Že je to smutné? Jak pro koho. Každý tvůrce, pokud mu o něco jde, si přece může vytvořit svůj osobnostní sloh.

To je pravda. O panu Bornovi jsme už mluvili, on zas chválí vás. Máte asi hodně společného.
Áda Born si stvořil svůj svět jako já a šéfuje a diriguje v něm svou božsky lidskou komedii, stejně jako já tu svou. Jeho svět je konkrétní, veselý, plný jemného humoru a navíc, jak jsem už řekl, je Born absolutně dokonalý řemeslník, který nic nepokazí a na rozdíl ode mne "jede" načisto. Jestli má na mých obrazech něco rád, tak to bude ten úplně jiný svět, než je ten jeho. Jsme jako dva sousedi zahrádkáři. Jeden pěstuje nádherné buclaté dýně, druhý, jako já, zase jablka. Sice to není první sorta, ale jíst se dají. A když je po úrodě, on mi dá ochutnat výtečný dýňový kompot a já jemu třeba kalvados. Oba máme z úrody toho druhého radost a smějeme se těm, kteří sklízejí na svých zahrádkách něco, co se nedá pozřít. A ještě něco. Doufám, že jste si povšimla, že jsem ani jednou v celém našem rozhovoru nenazval své dílo uměním.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ