číslo 9
vychází 16. 2. 2004

Zpět na obsah         

Rozhlasová publicistika


ZÁPISNÍK ZAHRANIČNÍCH ZPRAVODAJŮ

Český rozhlas 1 - Radiožurnál; sobota - premiéra 13.05, repríza ve 22.00

Království Mandu

Sedmdesát kilometrů čtverečních. Království Mandu prý představuje největší pevnost na světě. Příliš tomu nevěřím. Mandu leží na náhorní plošině, jejíž svahy strmě padají dolů. Kdysi tudy tekla posvátná řeka Narmáda.

Doby slávy Mandu spadají do 10. století, když místo dobyli nejprve muslimští Mogulové a pak Afghánci. Král Dilavar chán prý nastolil v Mandu zlatý věk nezávislého království. Zval do pevnosti řemeslníky a umělce, stavěl, vládl a obchodoval. Zanechal po sobě pozoruhodné stavby - paláce, mešity, hluboké studny, ke kterým se sestupovalo po členitých schodištích. Zbytky královských staveb v ManduV jeho Městě radosti nechyběla divadla, bazény a turecké lázně, všude proudila voda a voněly květy, košaté stromy poskytovaly líbezný stín.

Dilavar založil dynastii, ale v rodinách jeho potomků nebylo mnoho shody, připravovali jeden druhého o život jedem. Nejdéle vládl král Giafudín. Měl velkou rodinu, v jeho harému bydlelo 1500 žen a kdo ví kolik dětí. Není známo, podle jakého klíče si vybíral svého nástupce, ale když mu bylo osmdesát let, usoudili jeho synové, že už to stačí, a otrávili ho též.

Posledním vládcem Mandu byl Bahadúr. Vypráví se o něm, že si zamiloval krásnou dívku z údolí, zpěvačku Rupatí. Ona však nechtěla opustit řeku Narmádu, král jí dal proto vystavět letohrádek u strže, aby odtud viděla řeku jako na dlani. Milostný příběh však má nešťastný konec. Když na Mandu táhl mocný mogolský císař Anbar, prý také přiváben krásou Rupatí, Bahadúr před ním utekl a nechal své milé jen skleničku jedu, který prý použila.

Po odchodu Bahadúra zůstaly v Mandu jen trosky, ale tak úžasné, že místní mešita posloužila za vzor při stavbě Tádž Mahálu. Dnes tu jsou zbytky paláců, bědné vesnice a baobaby. Jinde v Indii jsem tyto pozoruhodné stromy neviděla. Jejich sladkokyselá semena moučné, svíravé chuti považují místní lidé za pochoutku. K jídlu tady toho moc není, půda je kamenitá, zavlažování schází. Oni však mají jen to, co si vypěstují. Největší problém zde je chudoba, nedostatek elektřiny a pitné vody.

Muž oře, pohání buvola, žena seje, na ose pluhu sedí dítě. Tolik dětí! Vyzáblé, bědné, v hadrech. Všechny žebrají. Do Mandu už pronikli turisté. Děti jim podávají staré mince, které nalézají v rozvalinách. Spolu se šiškami baobabů je to jediný prodejný artikl. Ale je zde krásně! Malé tele skáče a běhá kolem hliněného domečku, z rokle přilétl pták. Když sedí, je šedivý, ale při letu má křídla velká, hebká a bílá.

PAVLA JAZAIRIOVÁ