Řada lidí se věnuje více profesím stejně jako vy, ale vyniknou spíš v jedné. Vy jste však úspěšný jako herec, spíkr, šansoniér i překladatel. Který z oborů děláte nejraději?
Na to se dost těžko odpovídá. Člověk má asi vždycky největší vztah k tomu, co v dané chvíli dělá. A já se ještě pořád zabývám vším, co jste jmenovala. Momentálně ale nejvíc překládáním. Spolu se ženou se zrovna trápíme - protože nás tlačí termín, jinak je to moc pěkný text - nad novu Kishonovou knížkou. Jmenuje se Liška v kurníku a je to satira na nectnosti demokracie. Trochu jsme ji podcenili, je na překlad dost obtížná. Obsahuje různé složité narážky, které je třeba převést do českého prostředí.

Kam jste měl v mládí namířeno?
Původně jsem chtěl studoval na filosofické fakultě češtinu a němčinu, ale v roce 1942, kdy jsem maturoval, byly zavřené vysoké školy. Tak jsem se uchýlil na konzervatoř, protože mě od dětství bavila recitace a ochotnické divadlo. Kupodivu mě vzali, školu jsem dokončil a po válce už drápkem uvízl u divadla.

Jak se vám v tom dařilo kličkovat?
Počkali jsme pár týdnů, sehnali si nového pořadatele - tenkrát musel být na všechno pořadatel - změnili místo konání i název a žádali povolení pod novou firmou. Jakoby pro jiný pořad. Vystřídali jsme takhle asi deset míst, putovali z Umělecké besedy do Smíchovského pivovaru, z Riegrových sadů do Makromolekulárního ústavu. Celkem se to dařilo. Jednou jsme měli asi půlroční pauzu, taky nás volali na nejrůznější instituce "k zodpovědnosti". Ale vždycky jsme se z toho nějak dostali.

A co publikum - nastaly v něm nějaké změny?
V podstatě ani moc ne, pořád chodí lidi, kteří byli už na prvním představení. Měli jsme časem trošku obavy, aby obecenstvo nestárlo s námi, ale musím zaplaťpánbůh říct, že v publiku se objevují nové a mladé tváře. A plno je pořád.

Obnovujete repertoár, aby šanson zůstal stále "věcí veřejnou"?
Mladí lidé přinášejí své písničky, Petránek komentuje současné politické události a je tedy stále nový a aktuální, stejně jako autoři dalších literárních či publicistických textů; kromě toho každý z nás má v repertoáru spoustu písniček - já například asi stovku - a snažíme se je vybírat pro jednotlivé pořady vždycky tak, aby harmonovaly se současnou situací. A velice často se stane, že písnička třeba dvacet let stará vyzní zcela aktuálně a žije novým životem. Pochopitelně bychom asi potřebovali i nové autory textů. Hudební stránku Milan Jíra zvládá dobře, ale víc současných písniček by asi neškodilo.

V Radioservisu právě vychází CD s vašimi šansony - mimochodem vůbec vaše první profilová deska. Jak jste vybírali písničky?
Pouze z rozhlasových nahrávek, kterých je ale poměrně dost, bylo tedy z čeho vybírat. Jen mě trochu mrzí, že spousta věcí se tam nedostala, já totiž asi deset let do rozhlasu neměl přístup a v té době se řada nahrávek smazala.

Pro rodinu se třemi dětmi to musely být krušné časy.
Naštěstí jsem mohl zůstat zaměstnaný v divadle. Zatímco ženu, která byla dramaturgem v Národním, vyhodili - pak už se do divadla nevrátila. A našli se taky dobří lidé, na jejichž jména jsme mohli překládat. Někdy to byly texty dost nekvalitní, ale živily nás.

Nedávno jste spolu s vaší paní dostali cenu za překladatelské dílo; seznam vámi přeložených titulů je úctyhodný, přitom ani jeden z vás nebyl původně ani lingvista ani překladatel. Jak jste s tím vlastně začali?
Moje žena maturovala na anglickém gymnáziu a uměla anglicky. Když jsme se vzali, tvrdila, že neumět angličtinu je ostuda a začala mě učit, pak mi dala do ruky anglickou detektivku. Tou jsem se prokousal se slovníkem, druhá už šla líp. Takže jsem se anglicky víceméně naučil. Když naše tři děti odrostly a žena se doma nudila, poradil jsem jí, aby zkusila překládat. Nakonec jsme se do toho pustili spolu.

Byly první kroky v nové profesi těžké?
Měli jsme štěstí, protože hned druhá knížka, kterou nám zadali k překladu, bylo Salingerovo Kdo chytá v žitě. No, štěstí nejdřív vlastně ani ne, přišly totiž různé propletence. Když jsme byli s překladem hotovi, zrovna vyšly Stalinovy Stati o jazykovědě a nakladatelství, které si překlad objednalo, se zaleklo nespisovných a slangových výrazů. Tvrdili, že to takhle nemůže vyjít, že to musí být spisovně, a my zas říkali, že to spisovně nejde. Dali to dalším překladatelům; někdo se pokusil o spisovné převyprávění, někdo ne, a Škvorecký rovnou napsal, že přístup Pellarových je správný. Jenže nakladatelství s námi stejně rozvázalo smlouvu, že prý jsme nedodali kvalitní překlad. Uplynul nějaký čas, vznikl časopis Světová literatura a tam překlad "podle našeho" nakonec vyšel. Tím pádem jsme se stali překladateli americké literatury.

Dnes se i u nás už užívá skoro běžně.
Nojo, ale tenkrát ne. Chodili jsme za znalci s různými jazykovými pochybnostmi a problémy a ptali se, co které slovo v "američtině" znamená, jakou má hodnotu, zda by to řekli před manželkou, před nadřízeným. Já si myslím, že překladatelství je vůbec řemeslo, v němž se na začátku musíte hodně ptát. Třeba naše první knížka se odehrávala na moři mezi plachetníky a bylo v ní hodně odborných námořnických výrazů. Kde je v češtině měli brát, když nemáme moře? A představte si, že se nám tehdy podařilo na Hlavní poště objevit nějakého pána, který sloužil před první světovou válkou v Boce Kotorské na školní plachetnici, a ten nám spoustu věcí poradil. Nedávno jsme zas překládali detektivku Zloděj času z prostředí navažské policie a kvůli indiánskému kmeni Navahů jsme museli do Náprstkova muzea. Překladatelství je ale právě proto i zábavné - díky němu se setkáte s lidmi nejrůznějších profesí a hodně se dovíte. A pak to samozřejmě všechno zapomenete.

Dnes se objevuje spousta nekvalitních překladů detektivek a různých "spotřebních" knížek, dabingů filmů a telenovel v televizi či na videokazetách. Co vy na to?
O tom já moc nevím, telenovelu jsem neviděl snad ani jednu, vůbec se na televizi koukám málo. Pořídili jsme si ji až v roce 1989, předtím jsme ji vůbec neměli. Nebylo na co koukat, a taky jsme chtěli, aby se naši kluci naučili číst.

Vaše jméno i hlas jsou odedávna těsně spojené s rozhlasem, ostatně jste s ním stejně starý, navíc máte rozhlasovou budovu jen přes ulici. Co jste v rozhlase dělal nejčastěji?
Jsem stejný ročník jako české rozhlasové vysílání, jen o tři měsíce starší. Dělal jsem tam všechno možné, co bylo zapotřebí. Velice rád třeba vzpomínám na spolupráci s Přemyslem Pražským, hodně jsem účinkoval v rozhlasových hrách, které režíroval, a v četbách na pokračování, třeba v jeho úpravě Cirkusu Humberto. Pro rozhlasovou četbu jsem také upravoval některé texty našich překladů, např. Faulknera. Řadu let jsem s Janou Merhautovou připravoval pořad Národy zpívají a tančí. Škoda, že v rozhlase ubývá mluveného slova a většinou se nahrazuje muzikou, které já ani nemohu říkat hudba.

AGÁTA PILÁTOVÁ