Napadlo mě, že rekonstruovat rozhlasové vyprávění nebude zrovna lehká věc. Pomáhal vám někdo při přepisech?
Kdepak, všechno existuje v písemné podobě ještě před vysíláním. Při živém vysílání jde o každou vteřinu, každou pasáž si musím předem změřit stopkami.

Vy ale v rozhlase nepůsobíte teprve od devadesátých let. Kdy jste se poprvé ocitl před mikrofonem?
To přesně nevím. Asi někdy koncem sedmdesátých let. Moje první spolupráce s rozhlasem vznikla v podstatě proto, že redaktor Meteoru dr. Josef Kleibl si pořídil chalupu v Českém ráji a přišel za mnou do mého tehdejšího působiště v Průhonicích, abych mu poradil, jaké růže by se tam hodily. Dodal jsem mu šípkové růže pocházející z celého světa a když mě jednou informoval o tom, jak rostou a dělají mu radost, požádal mě, jestli bych nenapsal o těch růžích seriál. Byly to pětiminutovky a hudební předěly tvořily písničky Minnesengrů o růžích. Pak jsem občas přispěl do Meteoru, občas řekl něco o Průhonickém parku (třeba v pořadu A léta běží) a to bylo na dlouhou dobu všechno. Pořádně to opravdu začalo až po roce 1989.

Pravidelně se ovšem objevujete také v televizi.
Jednoho krásného (opravdu krásného!) dne, asi před třiceti lety, natáčeli Zdeněk Podskalský s Pavlínou Filipovskou Dostaveníčko v Průhonicích. V tamějším parku jsem dlouhou dobu působil. Tehdy to byl díl, který se měl vysílat po polovině srpna. A Pavlína se mě zeptala, proč znovu kvetou vajgelie. A já povídám: To máte tak, když si kytky po suchém srpnu vzpomenou na jaro... Okamžitě se ozvalo STOP! Byla tam dramaturgyně, která to hlídala...

To vás už dnes naštěstí potkat nemůže...
To byste se divila. Ty ranní středeční pětiminutovky musím už v pondělí posílat do redakce. Prudérnější povahy občas zaskočím, jako když jsem příspěvek na téma fenologie chtěl uvést slovní hříčkou o psí gynekologii...

Nebo nedávno prý kdosi přišel s tím, že my, rozhlasoví externisté, děláme v éteru reklamu sami sobě a institucím, v nichž působíme, a pokud za tuto reklamu neplatíme, je vlastně nemravné vyplácet nám honorář.

Chovají se zkrátka tržně. Nedávno o tom mluvil na "dvojce" (já i nadále používám někdejší a tradiční jméno stanice Praha) Ladislav Smoljak. O tom, jak se vychází vstříc masovému posluchači...

Neříkejte, že i rozhlas má peoplemetry.
Samozřejmě, že má. Ale je to podivné měření. Mnoho lidí poslouchá na velmi krátkých vlnách a když se vyjede autem z Prahy, tak už u Cukráku příjem Prahy končí a chytíte ji až u Příbrami, končí i kousek od Průhonic a čeká vás až na Voticku; naopak mám ovšem dopisy posluchačů z Německa, Slovenska a dokonce z Ameriky. Takže to měření peoplemetry je asi zkreslené. Podle dopisů vím, kolik lidí to poslouchá. Odpovědní pracovníci říkají, že sledovanost klesá, ale bůhví odkud ta čísla berou. Určitě ale výrazně poklesne, až třeba Praha předá středovlnný rozsah jiné stanici, protože většina starších lidí má tradiční Prahu naladěnou na 639 m - a FM možná na starých přijímačích ani nemá.

Neumíte? Vždyť řadě českých celebrit jste ji zařizoval.
Nezařizoval, jen tu a tam poradil, třeba Heleně Vondráčkové nebo Josefu Vobrubovi... Vymyslet zahradu mě stojí hrozné úsilí. To není jako prázdný papír - ten popíšu za pět minut.

Pamatuji si, jak jste vlastníma rukama vybudoval z odpudivě zarostlého atria Akademie věd krásnou oázu uprostřed velkoměsta.
Vidíte, a už je tam zase všechno při starém.

Za svého působení v Akademii věd jste měl minimálně dva zajímavé projekty: jihočeskou rezervaci Mšály a pokusný pozemek v Černolicích u Prahy. Jak ta místa vypadají dnes?
Mšály - to byla krásná léta. Státní přírodní rezervace na Mšálech byla vyhlášena na ochranu jalovce obecného. Je to kousíček od Třeboně, blízko Zlaté stoky, mezi rybníky. Bývala to obecní pastvina. Stávaly tam jalovce vysoké až jedenáct metrů! Z nich tam už ale žádný není. Když lehly, pokusili jsme se to tam obnovit a nasázeli tam nový porost - posilovali jsme populaci. Jenže - jak už to v Čechách bývá - ochrana nebyla vyhlášena, ale uvalena. Nesmělo se tam pást (a kdo by taky v druhé polovině dvacátého století pásl!) a v tu ránu byl světlomilný jalovec přerostlý náletovými dřevinami, začaly ho dusit břízy, krušina. Žádná zvířata ten plevel nespásala, takže stačil jeden vítr, jeden těžký sníh... a bylo to.

Skončilo to tak, že byl jalovec obecný vyčleněn ze seznamu chráněných rostlin a rezervace byla zrušena. V Černolicích jsem prožil 15 příjemných let plných dřiny. Tam jsme se také snažili v rámci pokusné aklimatizační zahrady o návrat určitých rostlin do jejich původního prostředí, o posilování jejich populací.

Měli jsme tam také genofondovou matečnici evropských jalovců od Skotska až po Španělsko. Bylo tam i alpinum. Byl to krásný kus asi 10 hektarů velký, se třemi rybníčky a potoky. Expozice na všechny světové strany, různé typy půdy. Ve čtyřech lidech se nám z toho podařilo udělat jakési malé Průhonice. Po devadesátém roce došlo k restituci, přihlásili se původní majitelé. Akademie neměla zájem bojovat a výsledek je žalostný. Sbírky, které za něco stály, si rozebrali okolní chataři.

Cestujete po celé republice. Jak vnímáte proměny krajiny? Jde to k lepšímu, nebo naopak?
Když člověk na chviličku vypadne z krajiny, dojde obyčejně k poměrně rychlému vyhojení. Ani to nemusí trvat jeden lidský věk. Třeba pár let působení Rusů na Doupově. Tam se vždycky střílelo, nejdřív zleva doprava a potom naopak. Rusové rozstříleli asfaltové cesty a v kráterech vznikla jezírka. Rostly tam kytky, které jinak nejdete jen v rybníce. Zanesly to tam kachny, které na těch minijezírkách občas přistály. Jsou tam také úžasné plochy porostlé šípkovými keři - jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Když se podíváte do údolí z nějakého kopce, rozlišíte tmavší a světlejší lesní porosty. Tam, kde je to tmavší, tam byla kdysi lidská sídla.

Na Šumavě na Dobré vodě byl zase plukovník, který velice dbal na to, aby se armáda pohybovala striktně jen v prostoru určeném ke cvičení. Všude jinde byl absolutní klid - dokonce takový, že vysoká zvěř tam měla nebývale krátké únikové vzdálenosti. Já jsem tam jednou něco mapoval a najednou vidím před sebou v trávě ležet nádherné parohy. Říkám si: to tady přece nemůžu nechat. Když jsem byl asi tři metry od nich, najednou vstal obrovský jelen, vedle ní se vztyčil ještě jeden, oba se na mě podívali a nevzrušeně odkráčeli.

V pohraničním pásmu jsme objevili neobvyklý výskyt - snad statisíce masožravých rosnatek okrouhlolistých. Když se potom přestříhaly dráty a prostor byl volně přístupný, chtěl jsem ten div na začátku devadesátých let ukázat synkům. Našli jsme tam hlídače, jak střeží pět posledních rostlin. Vyprávěl, že tam najížděli podnikatelé, rosnatku vyplenili a rozprodali po tržištích. Tak téměř zanikla rosnatka na jezeře Laka. Armáda ji tam udržela čtyřicet let. Takže nejlepší ochranou přírody byla vojenská správa. Přesto jsem ale optimista a nemyslím, že by to s krajinou a přírodou bylo příliš zlé.

Povězte mi něco o botanické zahradě, kterou vedete. Nemrzí vás trochu, že ačkoliv máte ve sbírkách vzácné rostliny - některé z nich pocházejí od Olgy Havlové, které osud zahrady ležel velmi na srdci - že se teď pozornost upíná na trojskou Fatu morganu?
To je dobře, ať se upíná, Fata morgana je fenomen nejen přírodní a Praha v ní bude mít něco jako svou eifelovku. Nám sice ubylo návštěvníků, ale všechno nové a navíc "kauzou" opředené vábí pozornost. Naší zahradě bude v příštím roce už 230 let a dáma v tomto věku už nemá zapotřebí s někým soutěžit. Nám se teď podařilo udělat v zahradě takový koutek - zahrádku snů, jak tomu říkají zahradníci. Zrekonstruovali jsme altánky, budou tam krásné lavičky. Chystáme samozřejmě pravidelné výstavy, v červnu kaktusy, na konci srpna velkou, už 65. ptačí výstavu, výstavu bonsají, morčat, hned potom mezinárodní výstavu rybiček... Trojská zahrada má šedesát hektarů, naše jen tři. Jejich ekonomické možnosti jsou oproti našim nesrovnatelné. Ale koneckonců naše poslání je přece jen trochu jiné.

Kdybyste vy měl možnost vybudovat si zahradu svých snů - co by v ní nechybělo?
Třeba rozlišovat mezi zahradou soukromou a tou, kterou spravuji či řídím. Rozhodně bych to nepojímal jako exhibici Václava Větvičky, ale pokoušel bych se o to, aby zahrada byla co nejvíc didaktická, o což se snažím i teď - třeba bych rád ještě vybudoval expozici kapradin snášejících naše klima. Nebo trav. Ty připadají lidem stejné, ale kdyby je viděli vedle sebe na jedné terase... Jsou nesmírně dekorativní, grafické. Také bych rád založil expozici okoličnatých rostlin. Mrkev, celer... Ty jsou úžasně rozmanité. Naší zahradě možná trochu schází expozice rostlin seřazených podle botanického systému, jsme omezeni faktem, že je zahrada plná starých (stínících) stromů a je chráněna jako významný krajinný prvek. Omezující jsou pochopitelně i finance: projevuje se to nejen ve mzdách, které se pohybují hluboko, velmi hluboko nejen pod celostátní průměrnou mzdou, ale i pod výší mezd takových povolání jako jsou uklizečky. Ve školství zkrátka peníze nejsou a my můžeme fungovat jen díky dobré vůli a přízni vedoucích pracovníků Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, jíž jsme součástí.

RENATA JAROŠOVÁ