Docela příjemné překvapení: ukazuje se, že stárnout lze důstojně, s humorem a jistou noblesou. Alespoň to platí v případě básníků Básníků: tj. Štěpána (Pavel Kříž) a Kendyho (David Matásek) - protagonistů páté části filmového seriálu Ladislava Pecháčka a Dušana Kleina Jak básníci neztrácejí naději, i pro film jako takový. Pokud jednoznačně nenadchne - jako před lety první snímek této řady, jenž ve svém žánru znamenal jistý průlom -, pak určitě nezarmoutí. Vděční diváci tu opět najdou lehce plynoucí příběh, nenásilné situace, duchaplné dialogy, situační i slovní humor. A nakonec samozřejmě tu naději, jak jinak. V dnešní poněkud drsné době se stalo téměř zvykem přijímat s radostí, když se na plátně objeví cosi laskavého, když postavy nepadají ranou z pistole či pěstí, vtipy nejsou obscénní a činy hrdinů nepoznamenává křeč. To je i případ pátých Básníků, kteří se volným - někdy až příliš volným - krokem vydali do nepřehledného současna. Směrovkou jsou jim stopy, které kdysi sami proťapali.

Autor scénáře dovedně přiháčkoval k životním peripetiím hrdinů další řádky: hned na počátku nechal umřít starostlivou Štěpánovu maminku a Kendyho zas obmyslel vyhazovem z dosavadní domácnosti. Takže tu stojí skoro jako zamlada, jen vzhledem k čtyřicítce na krku už nikoliv na počátku slibných kariér, ale spíš jako nepříliš úspěšní outsideři. Také jejich velké plány a romantické sny přibrzdily, pohled na svět víc poznamenává skepse a trpká ironie. V Štěpánových citových vztazích navíc opět, jako vždy, nastává změna.

Umné konstruování děje (byť někdy možná přece jen trošku umělé - tam, kde autoři příliš nutí své hrdiny k jednání podle současného postmoderního střihu) je propleteno vděčnými, výtečně filmařsky i herecky ztvárněnými okamžiky, kvůli nimž lze filmu leccos odpustit. Například scény z pohřbu, nebo momenty, kdy dosavadní ředitel nemocnice dává Štěpánovi rady a posléze i funkci, či skvěle zahraný profesor Ječmen (Josef Somr) přebírající léčiva. Zde jsou Pecháček i Klein určitě silnější než ve chvílích, kdy mermomocí chtějí do souzvuku své kapely zapojit hlas doby. Což platí třeba pro stávkovou pohotovost lékařů, nervózní podnikatelku, které "kleknul" počítač, nepříliš čisté metody při jednáních o finanční příspěvky, meditace nad tajemstvím podnikatelského úspěchu aj. Také některé dialogy se poněkud vymkly z kloubů a spíš než rozhovor připomínají literární soutěž o nejvtipnější bonmot či aforismus.

Vcelku se však noví Básníci, ač vystavění podle osvědčeného mustru, přece jen osvědčují. Mustr to byl tedy zřejmě solidní, až dosud víceméně vystačil. Potěší i herecký tým: vedle ústřední dvojice T. Brodská, M. Badinková, J. Somr, J. Hlaváčová, P. Zedníček, L. Vaculík a další. Celkový dojem zdobí šlehačka "štěpánovské" poezie a nenáročné leč milé písničky J. Uhlíře.