V době bezprostředně po skončení první světové války prožíval obrovskou konjunkturu gramofonový průmysl, i hudební průmysl obecně. V roce 1923 natočil Dauberův "umělecký orchestr" několik desítek snímků pro německou gramofonovou firmu Homokord - byly mezi nimi Dauberovy vlastní kompozice, ale například i shimmy Tutankámen, k jehož složení Járu Beneše nepochybně inspirovalo nedávné odkrytí hrobky egyptského faraona Tutanchamona.

Ve stejném roce Dauber trvale přesídlil do Vídně, kde ředitel rakouského zastoupení anglické gramofonové firmy The Gramophone Company Ltd. nabídl jeho orchestru dlouholetou exkluzivní nahrávací smlouvu. Na gramodesky této společnosti pak Dauber v následujících téměř patnácti letech natočil stovky snímků prakticky všech hudebních žánrů: operní předehry, komorní skladby, operetní melodie, vlastní foxtrotové úpravy operních árií, ale hlavně dobové taneční šlágry, včetně řady vlastních kompozic. Mezi vůbec prvními gramofonovými snímky, které Dauber natočil jako sólo pro housle v květnu roku 1923, byl Poem Zdeňka Fibicha a árie Zdeňka z opery Bedřicha Smetany Psohlavci.

Nahrávky různě označovaných orchestrů Dol Daubera určené pro gramodesky značky HMV vznikaly v Berlíně, Vídni a Praze (místo nahrání je u matričních čísel rozlišeno prefixy - BK Berlín, OVH Vídeň, OWX a OHC Praha). V salonním obsazení orchestru zpravidla znělo až pět houslí, viola, violoncello, kontrabas, flétna, dvě trubky, trombon, harfa, klavír a harmonium. V obsazení označovaném na etiketách gramodesek jako "taneční", "jazz-symfonický" či "jazzový" orchestr slyšíme dvoje housle, kontrabas, banjo, dvě trubky, tři saxofony, trombon, akordeon, tubu a bicí.

V repertoáru Dauberových orchestrů nacházíme koncem dvacátých let i několik značně progresivních počinů: v roce 1928 jeho "jazz-symfonický" orchestr jako vůbec první hudební těleso natočil na gramodesky orchestrální verze dvou skladeb Kurta Weila z jeho právě premiérovaného díla Třígrošová opera (Kanonengesang-Charleston a Tango-Ballade) a se svým "salonním" orchestrem natočil Dauber vlastní úpravu Fantasie z opery Leoše Janáčka Její pastorkyně - i v tomto případě šlo o jednu z vůbec prvních nahrávek některého z Janáčkových děl na gramodesky.

Z titulů, které od poloviny dvacátých let Dauber nahrával výlučně pro český katalog gramodesek značky HMV, jmenujme například písničky Karla Hašlera (Když mne má panenka, Já se ženit nebudu), Johna Gollwella (Tu kytičku rozmarýny) nebo R. A. Dvorského (Když jsem šel za mou milou). Od počátku třicátých let pak doprovázely Dauberovy taneční a salonní orchestry na česky zpívaných snímcích například tenoristy Jana Mesteka, Lva Řezníčka, Františka Vlka, Vlado Klemense, Jindru Lázničku či Vaška Zemana.

V polovině třicátých let byl Dol Dauber na vrcholu úspěchu - kromě koncertních vystoupení jeho orchestru zaznamenávala velký zájem návštěvníků rakouských a německých hudebních divadel jeho opereta z roku 1935 Bojarská láska, která měla být dokonce zfilmována. Na etiketách gramodesek značky HMV je v té době Dauber uváděn i jako autor písniček pro filmy Jonatan a Sing, Baby, Sing - zdá se ale, že nakonec z natočení těchto filmů sešlo. Název druhého jmenovaného díla - měla z něj pocházet Dauberova melodie Ruská neděle - je navíc totožný s názvem amerického hudebního filmu z roku 1936.

Politická situace ve střední Evropě se ale zhoršovala: v důsledku stále četnějšího výskytu protižidovských nálad omezoval Dauber zájezdy svého orchestru i natáčení gramodesek v Německu, první náznaky rasově motivovaného nepřátelství ale brzy začal pociťovat i v Rakousku. V roce 1936 proto i se svým orchestrem definitivně přesídlil do Prahy, kde mohl až do konce roku 1938 bez jakýchkoliv problémů komponovat, koncertovat i natáčet gramodesky.

Poslední nahrávky orchestru Dol Daubera pro etiketu HMV vznikly koncem roku 1936 v Praze. Série více než padesáti snímků zahrnovala úspěšné světové šlágry i Dauberovy operetní melodie určené hlavně pro český, ale též maďarský a rakouský trh. Na většině česky zpívaných tanečních snímků z této řady zní hlasy tenoristů Karla Ctibora a Aloise Remeše, několik lidovek v této řadě zpívá též duo Vaník-Hloušek. O obchodní zdatnosti tehdejšího ředitele československého zastoupení firmy The Gramophone Company Rudolfa Pollerta svědčí, že některé z těchto nahrávek byly lisované též pro české krajany v USA na gramodesky značky Victor.

Od března roku 1937 nahrával Dauber se svým orchestrem již jen pro československou gramofonovou firmu Ultraphon. Mezi téměř 150 snímky, které jeho taneční orchestr stačil natočit do září roku 1938, převládají skladby vyššího populáru, tanga, operetní směsi a ozvěny rumunských melodií (Pochod krále Carola, Rumunský tanec). Dauber v Praze složil též hudbu k českým filmům Klatovští dragouni, Krb bez ohně a Umlčené rty. Naposledy před vypuknutím druhé světové války se jméno Dola Daubera jako autora objevilo na etiketě gramodesky s nahrávkou tanga Hvězdu mám jedinou, které pocházelo z právě z tohoto filmu.

(Dokončení příště)

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz