číslo 7
vychází 2. 2. 2004

Zpět na obsah         

Hudba


TIP TÝDNE

James Harries, zpěvák - srdcerváč

Písničky z druhého břehu, ČRo 2 - Praha,sobota 14. února, 21.04

Ještě ne třicetiletý anglický písničkář James Harries se sice narodil v Manchesteru, ale od té doby, co odešel za svou dívkou do Prahy, už uplynulo přes šest let. Můžeme ho tak považovat za součást české hudební scény, což je pro našince jedině dobře - získali jsme v něm mimořádného skladatele a možná především: mimořádného zpěváka. Na podzim minulého roku se na trhu objevilo jeho druhé sólové album, nazvané The Straight Street Session a natočené v úzké spolupráci s dvěma předními českými jazzmany: pianistou Emilem Viklickým, jehož stylový záběr je dnes už bez přehánění bezmezný - od folkoru až k opeře, a Petrem Dvorským, o němž se už dnes píše jako o dalším esu české jazzové kontrabasové školy.

Harries není jediným v Praze usazeným anglickým muzikantem, ještě déle než on v hlavním městě České republiky působí třeba Phil Shöenfelt, který českou kulturu dokonce obohatil i literárně. Podobně jako Shöenfelt přišel i Harries do Česka vybaven řadou muzikantských zkušeností. Už ve čtrnácti letech hrál na tenorsaxofon v anglické jazzové kapele. V dalších letech si vyzkoušel punk i blues, folk i country. V roce 1999 nazpíval doprovodné vokály na album Old Hand Američana Terryho Lee Halea, s nímž posléze také koncertoval. Zahrál si však i s dalšími známými hudebníky - připomeňme jména, jako Eric Wood nebo Hugo Race.

James HarriesUž od vydání svého debutového alba Chapter IV je James Harries přirovnáván k leckomu - obzvláště často se však v recenzích objevuje jméno vskutku předčasně zesnulého, nesmírně talentovaného zpěváka a skladatele Jeffa Buckleyho. Přestože, jak známo, každé přirovnání vždy trochu kulhá, v tomto případě jde, myslím, o paralelu trefnou: také Harries je typem autorsky zcela soběstačného zpěváka - srdcerváče, jemuž zkrátka musíte věřit každé slovo. Zatímco ale Buckleyho uhrančivost (můžeme-li soudit z jeho jediného studiového alba Grace) byla do značné míry dána vrstevnatým doprovodem rockové kapely, Harriesovým písním to nejvíc sluší v komorním provedení, v němž lépe vynikne jeho jazzová i bluesová zkušenost. V tomto ohledu dal nahrávce své již zmíněný Viklický, který přesto albu nedominuje - možná proto, že v Harriesovi vytušil dostatečně silnou osobnost. Jasně, že se nemýlil.

MILAN ŠEFL

(James Harries: The Straight Street Session. CD, 36 minut. Vyd. Indies Records, 2003.)

Písničky Jamese Harriese si můžete poslechnout 14. února po 21. hodině na ČRo 2.