Pekingská opera a česká lingvistika - to nejde moc dohromady. Čím to všechno začalo?
Samozřejmě zpěvem, já byla zpívající dítě. U nás doma měli všichni rádi hudbu, ale nikdo se tím neživil. Rodiče se stýkali s lidmi z operních kruhů a ti si mě všimli a řekli: Talent!

Čínská opera se učí na různých úrovních. Já měla od osmi let svou soukromou učitelku paní Šang Chuej-min, jejíž děda byl zakladatelem operní školy Šang, jedné ze čtyř slavných škol Pekingské opery. Paní Šang mě učila v modelu tradiční rodinné školy, to znamená, že jsem sice chodila normálně do školy a vystupovala v dětském pěveckém a tanečním souboru, ale každý den jsem docházela k paní Šang jako její osobní žákyně celých deset let, takže jsem byla něco jako její vlastní dítě. Za svůj život přijala jen tři osobní žákyně, já byla jednou z nich, v pořadí druhá.

To jste asi měla velké štěstí...
Měla. Jako vynikající zpěvačka a herečka mě ze své profese hodně naučila a ovlivnila mě také na celý život jako člověka. Ačkoliv byla slavná, zůstala skromná. Je to buddhistka.

Nebudu se vás ptát na to, jaké jsou rozdíly mezi jednotlivými školami pekingské opery, my Evropané bychom to stejně nepochopili. Známe pouze zkazky o tom, že každý adept podstupoval něco jako drezuru, při níž nechyběly tělesné tresty. Chlapci, kteří museli zvládnout i ženské úlohy, byli někdy doslova mrzačeni.
To už je minulost. Ostatně i do pekingské opery vstoupily ženy - herečky. Neznamená to ale, že na adepty a adeptky pekingské opery klesly nároky .Musí na sobě pracovat prakticky celý život, aby se přiblížili k profesní i lidské dokonalosti.V pekingské opeře se vyskytují určité předem dané typy, například typ mladíka, starce, bojovníka, klauna, mladé dívky, mladé ženy, stařeny, dohazovačky (komický typ) a tak dále. Pro každý typ platí určitý vzorec specifické techniky zpěvu, pohybu, líčení obličeje, kostýmů. Příklad: jako dítě jsem se třeba učila stařenu. Na rozdíl od mladé dívky, která má působit svěžím dojmem už svou árií nebo tím, jak se ladně pohybuje v nádherném kostýmu s dlouhými "vodními" rukávy, tak stařena své árie zpívá přirozeným hlasem a hodně recituje, pohybuje se klidněji, je méně "barevná". Nejnáročnější při studiu pekingské opery je samozřejmě zpěv. Jsou ovšem typy, které méně zpívají a mají víc akrobatických úkolů. Proto už při výběru svých žáků učitel musí dobře zvážit hlasovou a pohybovou dispozici adepta, zda je ohebný a má i dobrou motoriku.

Měla jste obojí?
Asi ano, jinak by si mě paní Šang za svou žákyni nevybrala. Kromě toho si moje učitelka přála, abych vystudovala vysokou školu, asi proto, že ona tu možnost neměla. Tradiční čínští herci nebyli dvakrát vzdělaní, umění pro ně bylo něco jako řemeslo, museli "makat", něco jako artisti, a to byl i případ paní Šang, holčičky ze slavné rodiny, která vyrůstala na jevišti. Teď se mě asi zeptáte, proč jsem se nepřihlásila na Čínskou operní akademii v Pekingu. Jenže ta škola, stejně jako ostatní čínské vysoké školy uměleckého zaměření, má i přísné požadavky na fyzické dispozice - výšku postavy, oči a tak podobně. Já hodně četla a byla jsem krátkozraká. "To nevadí," řekla učitelka, "operu děláš deset let, máš ji v sobě a můžeš se jí věnovat celý život. Teď hlavně vystuduj vysokou!" Přijali mě na fakultu cizích jazyků a protože jsem nechtěla dělat nic všedního, vybrala jsem si češtinu a dostala jméno Dana.

Byl to asi velký zlom...
Zlom to byl. Skočila jsem do toho rovnýma nohama. Dosud jsem se učila jen anglicky a i když to na první pohled nevypadá, angličtina je jazyk podobného typu jako čínština, neohebná. Čeština se svou flexibilitou je mnohem těžší. První dva roky na vysoké škole jsem toho měla plnou hlavu, musela jsem zvládnout ty nejtěžší bariéry bohemistiky a poznat české dějiny, a když jsem pak přijela do Prahy, studium bohemistiky pro cizince už probíhalo jen v češtině. Byl to velký nápor a spotřebovala jsem všechnu energii na to, abych si vůbec zasloužila stipendium a neudělala ostudu. Po absolvování školy mě vedoucí mé diplomové práce profesor Čermák nabídl, abych pokračovala ve studiu české frazeologie na postgraduální úrovni. To už jsem zpívala v Českém rozhlase, kde začalo moje pěvecké působení v Čechách. V rámci těchto rozhlasových pořadů jsem nazpívala árie pekingské opery a čínské i jiné východoasijské lidové písně. Mělo to dobrý ohlas. Dozvědělo se o mně pražské Divadlo Archa a oslovilo mě - můj vstup na divadelní prkna byl spontánní proces, jedno vyplývalo z druhého. Časem jsem také začala vyučovat na Ježkově konzervatoři pohyb a zpěv vycházející z tradic čínského divadla , což je pro západní divadlo určitá inspirace.

Napadne vás někdy, jak by se asi odvíjel váš život, kdybyste zůstala v Číně?
Předpokládám, že život by to byl stejně krásný, ale určitě by nebyl tak pestrý jako tady. Mě fascinuje setkávání různých kultur. Třeba když se potká Moravák se Slovákem je to zajímavější než když spolu mluví Moravák s Moravákem a Slovák se Slovákem, stejně jako je přínosnější, když něco tvoří Číňan s Čechem než Číňan s Číňanem a Čech s Čechem.

To určitě mluvíte ze zkušenosti vašeho manželství, protože jste si nakonec vzala Pražáka.
Manžel není Pražák, je z Moravy, takže doma zpíváme čínské a moravské písničky.

Vaše objevování písní nejrůznějších etnik a střídání žánrů je zajímavé, ovšem znamená to, že pro vás nemáme škatulku. Nevadí vám to?
Jako Číňanka samozřejmě miluji čínskou hudbu, ale proč bych nemohla mít ráda hudbu jiných národů? Podobné je to i s hudebními žánry. Jsem už taková, že mě ta různost přitahuje, přímo ji bytostně potřebuji. Kromě toho žiju v Evropě a nechci zde vytvořit nějaké muzeum či skanzen čínské hudby. To by mě zpívání asi brzy přestalo bavit. Dělám prostě to, co mě těší. A že se nedám zaškatulkovat? Považuji se za kosmopolitní zpěvačku a je to v pořádku. Hudba má přece lidi spojovat bez ohledu na barvu pleti, věk nebo společenské postavení. Věřím, že hudba vibruje tělem a čistí duši. Já si alespoň zpívám, když jsem smutná a pomáhá to.

Do Čech jste si přivezla v kufříku tradice staré nejméně pět tisíc let. Co byste v našem chápání životních úkolů a hodnot poopravila?
Součástí naší tradice je, že milujeme své děti a ctíme své předky. Člověk je celý teprve tehdy, když žije v tom přesahu - děti a předci, to jsme přece my sami! Všichni přicházíme na svět jako děti a míříme ke stáří. Milujeme-li děti a vážíme-li si těch, co tu byli před námi, vážíme si sami sebe. V Číně je ostudou, když tomu tak není a proto je naprosto běžné, že staří žijí ve společné domácnosti s mladou generací. Přináší to sice určité obtíže, ale je to důležité při výchově dětí a také lidé ve stáří nejsou tak sami. V Čechách je mi někdy smutno. Udělat něco pro děti je samozřejmé, ale udělat něco pro staré už není tak populární. Rodina v Číně, dokonce i v téhle moderní době, je stále mnohem pevnější než v Evropě.

Jaký je v Číně vztah ke smrti?
Základem čínské kultury je taoismus, to znamená usmíření, harmonie. Smrt chápeme jako přirozený proces.

Co jste před chvílí řekla o rodině znamená, že vaše rodina je vám nade vše.
Miluji čínskou operu, ale moje děti jsou mi přednější a kdybych měla volit, asi bych nezaváhala.

Naštěstí žádné takové těžké rozhodování vám nehrozí... Vraťme se ale k oslavě čínského Nového roku, který letos připadá na 20. ledna. V pražském Divadle Archa jej uvítáte 1. února. Co lze očekávat od roku, kterému vládne Opice?
Opice je důvtipné, obratné a veselé zvíře, takže se dají očekávat změny k lepšímu. Já jako "zajíc" tomu alespoň věřím.

A jaké projekty připravujete vy sama?
Jedna etapa roste z druhé. V divadle Archa právě uvádíme nové divadelní představení, opět jde o konfrontaci západní a orientální kultury s prvky čínské opery. Tentokrát je představení věnováno úskalím multikultur - falešnému pseudoduchovnu. Mladí lidé, které jsem spolu s panem Václavem Martincem učila na pražské Vyšší odborné divadelní škole, (já orientální, on evropské divadlo), založili nedávno hereckou skupinu NO-NE a já s nimi studuji hru z tradičního repertoáru pekingské opery "Na křížovém vrchu", tentokrát v českém překladu. Pojedeme dál i s Horskou karavanou, která převléká kabát. Z kapely odešel Martin Smolka a jeho místo zaujme saxofonista a trumpetista, jazzman Bharata Rajnošek, takže to bude trochu větší změna. A také si snad budeme hrát s dětmi a těšit se ze života.

KVĚTA PROCHÁZKOVÁ