číslo 6
vychází 26. 1. 2004

Zpět na obsah         

Tipy ČRo


Sobota 7. 2. 2004 Český rozhlas 2 - PRAHA - 8.05 hodin

Na severozápadním okraji Měsíce

Z knihy "Poslední muž na Měsíci. Kosmonaut Eugen Cernan a vesmírné závody z americké perspektivy" čteme v tomto týdnu o tom, jak Cernan přistál ve výsadkovém měsíčním člunu Challenger 11. prosince 1972 v údolí pohoří Taurus. - Před přistáním jsem musel kosmickou loď vyrovnat do správné polohy - na povrch měla dosednout na své čtyři tenké nohy a také jsme při tomto manévru potřebovali výhled dopředu, abychom měli přehled o místě přistání. Proto jsem Challenger přetočil tak, že jsme nyní zdánlivě leželi na zádech - poloha našich těl byla stále rovnoběžná s povrchem, ale nyní jsme se dívali nahoru. Na několik příštích chvil vyplnila okna černá prázdnota prozářená sluncem. To se změnilo ve výši asi 3600 metrů, kdy jsem začal loď sklápět, a brzy už jsem u spodního okraje okna něco viděl. Ukázal se mi kráter Poppie, přesně tím směrem, kde jsem chtěl naše plavidlo posadit. Challenger klouzal stále níž, obzor se zplošťoval a už jsem rozeznával kráter Nansen. A Lincolnův sráz. Ve výšce 2100 metrů jsem loď plynule nastavil takřka do svislé polohy, takže raketový motor teď hořel téměř kolmo k povrchu a klesali jsme jako v rychlém výtahu. Tímto manévrem jsme se také znovu jakoby postavili na nohy, což mi pomohlo opětně nabýt rovnováhy. Zeměkoule nyní visela jako barevná vánoční ozdoba přímo uprostřed okna Challengeru. Snášeli jsme se stále níž, nyní už jsme byli ve výšce práškovacího letadla. Klouzali jsme nad kupolovitými vytesanými vrchy, z nichž některé čněly téměř do dvou tisíc metrů. Vnořili jsme se do východního ústí měsíčního údolí posetého krátery, hlubšího než Grand Canyon, obklopeného horami, jejichž hřebeny už byly výš než naše loď. Po naší pravé straně vyrostl ostrý Severní masiv a po levici jsme měli Jižní masiv, s úpatím pokrytým sutí z nějakého dávného sesuvu, ohromnou změtí zpřelámaných, do sebe zaklíněných skal, zatímco konec údolí, vzdálený asi pět kilometrů, uzavírala Rodinná hora. Před ní se skláněl Lincolnův sráz, připomínající dlouhou řadu obřích kamenných pěšáků, zlom v měsíčním povrchu osmkrát převyšující jakýkoli pozemský útes.

(bi)