číslo 5
vychází 19. 1. 2004

Titulní rozhovor

Zdeněk Mácal:
Nejtěžší je udělat správné rozhodnutí v pravý čas

Když jste po letech po prvé stál na pódiu v Rudolfinu, cítil jste dojetí?
Těžko říct, já totiž prožívám dojetí několikrát za den. Vnitřně se zachvěju často, a vůbec to nemusí být jen na pódiu. Když se třeba podívám v Rudolfinu z okna své pracovny na Hradčany osvětlené sluncem, nebo projdu ulicí, jejíž půvab mě osloví, bývám taky dojatý.

Váš nedávno odvysílaný televizní portrét měl název Mezi nebem a zemí, proč?
Víte, když stojím před orchestrem, opravdu se často cítím jako bych byl mezi nebem a zemí. V tom momentě si ani neuvědomuji, že stojím na pódiu; jako bych se někam vytratil, vnitřně rozplynul v prostoru. Mezi rukama mi proudí jen hudba. A těma rukama jako bych formoval symfonii a snažil se být skladateli, který ji napsal, duchovně co nejblíž. Rozmlouvám s ním. Pouze to je v této chvíli důležité, ten dialog, a hudba, která plyne. Ztrácím pocit vlastní osobnosti, ocitám se kdesi jinde, nejspíš nahoře. Těžko se to popisuje, ale je to fascinující pocit.

Jak přitom stihnete vnímat hráče před sebou?
Je to zajímavé, ale perfektně. Když je nějaký problém, když se něco stane, třeba některý nástroj včas nenastoupí, během zlomku vteřiny mě to vrátí zpátky. Jinak mám při dirigování většinou zavřené oči a nenechám se ničím rušit, ale v případě potřeby jsem hned zase tady, už se na hráče dívám a dávám nástup. Je pozoruhodné, jak rychle mozek dokáže zareagovat, když je třeba, jak přesně pracuje. Než udělám jeden pohyb taktovkou, už mi prolítnou hlavou nejméně tři možnosti řešení situace a okamžitě vybírám tu nejlepší. Kdybych to ze zkušenosti neznal, těžko si tu rychlost umím představit. Vždyť člověk normálně myslí mnohem pomaleji - asi stejnou rychlostí jakou mluví -, ale když je třeba, je to mnohem rychlejší. Jako by mozek věděl: teď, právě teď je důležité se bleskově rozhodnout a udělat to či ono - a mám na to pouze tento okamžik.

Ve vašem přístupu k hudbě je jakási až mystická vroucnost.
To nemá s náboženstvím nic společného, spíše je to filosofická otázka. Vždyť v hudbě je spousta filosofie a podtextů skrytých v tónech. Když posloucháte třeba Brahmsovu volnou větu a vnímáte jeho duchovní svět, začnete uvažovat v docela jiné dimenzi. Možná kdyby všichni lidé byli muzikanti nebo aspoň měli rádi hudbu, stali by se lepšími a nedokázali by si být nepřáteli.

Nenapadlo vás někdy hudbu skládat?
Už se mě na to ptalo mnoho lidí, naposledy nedávno během japonského turné houslová virtuoska Ida Händel: Ty tak krásně diriguješ, určitě bys mohl i komponovat, říkala. Nikdy jsem neskládal hudbu a ani nebudu. Nemůžu napsat ani notu, nejsem schopen tvořit na papíře. Mám talent na to, abych vzal partituru, otevřel ji a skrze hudbu, kterou tam čtu, se dostal do nitra skladatele a cosi o tom řekl muzikantům, které řídím, a publiku, jemuž to předáváme. Mám snad schopnost dostat se do srdce skladby.

Váš zdejší "mediální obraz" je mimořádně bohatý; málokomu se třeba stane, že je o něm odvysílán velký profilový dokument jen pár měsíců poté, co stanul v čele umělecké instituce.
A ještě musím dodat, že Česká televize vysílala nejen dokument, ale v novoročním večerním programu i můj říjnový inaugurační koncert. Bodejť bych nebyl spokojen. A na kontakt s médii, jsem zvyklý, byl kromě hudby a organizačních otázek spojených s řízením orchestrů, vždycky součástí mé práce.

Je to tedy pro vás profesionální nutnost.
Vůbec ne, profesionální radost! Jedním z důvodů mého mediálního úspěchu možná je, že se setkávám s novináři nikoli proto, abych je využil, ale jako s partnery a přáteli. Když se setkám s příjemným novinářem, působí mi to potěšení, mám skoro stejně radostný pocit jako z dirigování.

S dokumentem o sobě jste byl spokojen?
Velice, však jsem se na něm dost nadřel i já. Domluvili jsme se s režisérem Mudrou, že mu dám tolik času, kolik bude potřebovat. Nakonec se natočilo 28 hodin materiálu, další dlouhé hodiny jsme strávili diskusí nad pojetím i výběrem. Na výsledku jsem se podílel, musím si ho tedy taky pochválit.

Dařilo se vám na světových pódiích prosazovat českou hudbu? Jak vypadá v této položce vaše "konto"?
Českou hudbu jsem uváděl pořád a budu i v budoucnu. Jsem dost hrdý na to, že se symfonickým orchestrem Milwaukee jsme nahráli všechny Dvořákovy symfonie a symfonické básně, v New Yersey jsem v tom pokračoval natočením jeho velkých sborových kompozic: Svaté Ludmily, Requiem a Stabat Mater. Měl jsem tam k dispozici vynikající pěvecký sbor, jeden z nejlepších v Americe. Takže téměř celé symfonické a sborové dílo Antonína Dvořáka jsme vydali na CD se dvěma americkými orchestry, snad tedy mohu říct, že už před lety jsem měl na mysli letošní český hudební rok končící na čtyřku. Kromě toho jsem bez ohledu na jakéhokoliv výročí dělal festival české hudby v New Yersey, který trval tři týdny a hráli jsme na něm nejen Dvořáka, ale i další české skladatele.

Jak vaše české projekty přijímali hudební manažeři, neměli tendenci prosazovat své vlastní, komerčnější požadavky na program?
Vždycky jsem si program koncertů sestavoval sám. Bylo ve mě dost drzosti, abych si prosadil své. Teď po letech se už asi chovám uhlazeněji, ale ve třiceti jsem byl divoch, možná i trochu namyšlenej, vždyť jsem vyhrál významné dirigentské soutěže v Besanconu a New Yorku, zvala mě Česká filharmonie, vypadalo to na slibnou kariéru. Takže mi nechybělo sebevědomí, a dával jsem ho najevo.

Ale pak jste odešel do exilu a v zahraničí vás na začátku ještě moc neznali.
Měl jsem štěstí, že jedním z prvních orchestrů, který mě po mém odjezdu z domova pozval, byla Berlínská filharmonie, nejlepší těleso v Německu, mnozí z kolegů se k ní nedostanou za celý život. Dopadlo to dobře, vycházely super kritiky, proto jsem hned od začátku neměl problémy sehnat práci. Taky finančně jsem nebyl na nikom závislý, takže jsem si mohl prosazovat repertoár podle svého. Vlastně jsem nikdy nedirigoval něco proti své vůli. Pravda, bylo tu riziko, že když něco odmítnu, mohou mi říct - nechcete, tak si běžte! Naštěstí nic takového neřekli, dokonce to často fungovalo tak že když jsem něco odřekl, buď mi vyhověli programově nebo zdvojnásobili honorář.

Na program svého prvního šéfdirigentského koncertu s Českou filharmonií loni na podzim jste zařadil Novákovu Slováckou suitu a 5. symfonii Gustava Mahlera. Proč právě tyto skladby?
Slovácká suita se v poslední době hraje dost málo, filharmonie ji neměla na repertoáru už léta. Uvádějí se z ní jen některé části, a přece si myslím, že stojí za poslech celá, je to krásná hudba.

A Mahler?
Ten je mi velice blízký odjakživa, jistě i proto, že byl Čech a v jeho skladbách se to pozná. Pochází ze stejného regionu jako já, narodil se jen padesát kilometrů od mého rodného Brna v Kališti a v Jihlavě pak bydlel blízko kasáren - zvuky vojenské muziky mu zůstaly natrvalo v podvědomí a ozývají se v jeho tvorbě. Kdysi jsem to vyprávěl Leonardu Bernsteinovi, který do té doby nevěděl, proč je v Mahlerových symfoniích tolik žesťů. Ale hlavně: Jeho hudba je strašně silná, stravuje posluchače i interprety, někdy je velice obtížné tu zátěž vydržet. Představuju si, jak teprve musela být emocionálně i psychicky náročná pro skladatele! Přitahuje mě, protože je spalující, a pořád se jí zabývám. Ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím dělat. Někdy se z ní cítím hodně vyčerpaný, ta hudba je obrovské fyzické i mentální zatížení, má tolik kontrastů, emocionálního náboje a krásy, že by vás mohla třeba i zabít. A on s tím musel žít. Musíme se s tím tedy znovu a znovu utkat i my.

Myslíte, že by se Mahlerovi líbilo současné provedení jeho symfonií?
Věřím, že ano. Jsem přesvědčen, že za svého života zdaleka nemohl slyšet takové výkony, jaké jsou dnes. I když i v jeho době byla řada vynikajících orchestrů, myslím, že většina z nich nemohla zvládnout technické požadavky, které na interprety kladl. Vždyť i my dnes, při vynikající úrovni symfonických těles, musíme na jeho skladbách tvrdě pracovat. Přitom většinu Mahlerových symfonií mají orchestry na repertoáru, když přijdu třeba na zkoušku do České filharmonie, všichni už znají noty, a já můžu začít dělat už přímo muziku. V Mahlerově době se orchestry musely nejprve každou notu naučit.

Gustav Mahler kdysi řekl, že se všude cítil cizincem. Také vy léta putujete světem, zeptám se vás ale opačně: kde se cítíte doma?
Na to je těžké odpovědět. Byl jsem skoro všude ve světě, z mnoha míst mám skvělé vzpomínky, zážitky a taky okamžiky, kdy jsem měl pocit domova. Je to asi tak, že se cítím doma tam, kde je mi momentálně dobře. Miluji New York, mám rád Paříž. Už dlouho se cítím se dobře v Praze. Ale na otázku po domově musím odpovědět - jsem doma všude a nikde. Mohl bych snadno jmenovat jedno nebo dvě konkrétní místa, ale nebyla by to celá pravda. A já nerad říkám nepravdy.

Po nástupu do čela České filharmonie jste ovšem řekl: "Kruh se uzavírá, vracím se." Máte v plánu v Praze i trvale bydlet?
To není jednoduché rozhodnutí, vždyť já mám tady v hotelu veškeré pohodlí, dokonalý servis a navíc filharmonii za rohem. Manželka už nějaké bydlení v Praze vyhlížela, ale mám odtamtud jezdit do Rudolfina šalinou nebo taxíkem sem a tam, a když něco zapomenu ve své pracovně, zase se vracet? Celý život jsme měli aspoň dvě rezidence, pořád mám jedno bydliště ve Švýcarsku, druhé v Americe. Zvážíme, jestli máme mít ještě třetí, ale není to vyloučeno. Když jsme byli o dvacet let mladší, bylo snazší se o ně starat. Ostatně myslím, že "stálé bydliště" není to nejpodstatnější. Když mi z Rudolfina zavolají kvůli nějakému problému, není důležité, zda to telefonicky řeším z Luzernu nebo z Floridy, hlavní je, že mě vždycky spolehlivě najdou. Pro vedení orchestru dnes nehraje roli, kde bydlím.

Pokud byste měl sestavit program koncertu ze svých nejoblíbenějších skladeb, jak bude vypadat?
Loni v říjnu bych odpověděl: Novákova Slovácká suita a Mahlerova Pátá. Teď by to byl Martinů a Ravelovo Daphnis a Chloe, o měsíc později zas něco jiného. Protože jsem vždycky plně zaujat tím, co právě dělám.

Hudební vydavatelství si stěžují, že trh se zvukovými nosiči upadá, jaké máte zkušenosti vy?
Nemohu posoudit, nakolik se v Česku kupují cédéčka, ale myslím, že tu není dostatečná nabídka, postrádám kmenový repertoár české hudby. Velice slabě jsou tu zastoupeni Novák, Suk, Fibich i další; když jsem byl v prodejně na Můstku, o níž mi řekli, že je největší v Praze, zjistil jsem, že oddělení klasické hudby je poměrně malé a chudé, když jsem se ptal na Suka, pomalu nevěděli, jak se to píše.

Jinde je trh bohatší?
A pružnější. Tak například můj říjnový mahlerovský koncert v Praze nahrála japonská firma a když jsme v listopadu byli v Japonsku s filharmonií na turné, už se tam prodávalo CD. Vydali je za měsíc! Po každém koncertě stála fronta zájemců o podpisy, muzikanti už byli dávno převlečení a šli pryč a já podpisoval a podpisoval.

Pořád je v Japonsku česká hudba v kurzu?
Je, nejvíc milují Dvořáka, ale vřele přijímají i hudbu, která tam není příliš známá. Hráli jsme například V Tatrách Vítězslava Nováka, Janáčkovu Symfoniettu. Letos pojedeme do Japonska na třítýdenní turné společně s Pražským filharmonickým sborem a provedeme kromě Dvořákových symfonií i jeho Stabat Mater a Janáčkovu Glagolskou mši.

Proč jste vlastně kdysi odešel z Česka? Copak vám komunisti bránili prožívat a vytvářet hudbu? Vždyť jste si mohl v této oblasti - a právě že jen v této oblasti - dělat svoje, nebo ne?
Nemáte docela pravdu. Především, vnější okolnosti totalitního systému člověku znepříjemňují život, brání mu svobodně dýchat, dělat, co by rád, jet, kam by chtěl nebo kam ho pozvou. Kolikrát jen jsem musel na Pragokoncertu vést nekonečné ponižující debaty, zda na to či ono turné smí moje manželka, zda nemám moc pozvání na Západ zatímco pomíjím Sovětský svaz!

Při troše obratnosti se v tom ale dalo bruslit, ne?
Jenže to byla jen jedna, vnější stránka věci. Pak tu byly složitější vnitřní otázky. Jistě, mohl jsem si myslet co chci a říkat jim, co chtějí slyšet, v některých situacích jsem mohl mlčet - i když já jsem byl vždycky zvyklý říkat, co si myslím, mohl jsem dělat kompromisy. Ale člověk potřebuje být čistý sám pro sebe. A vždycky tu bylo nebezpečí, že když budu příliš často zticha, když mě dokonce přinutí k úlitbám, ztratím svou identitu. Představoval jsem si život jako velkou budovu ve tvaru pyramidy, v níž je hodně pokojů. Postupně od nich dostávám klíčky, stoupám stále výš a odemykám je. Ale co když si jednou nezasloužím dostat klíče od těch nejvyšších pokojů? Pak už nebudu mít právo, či ještě hůř - už se nedokážu dostat k podstatě Mozartovy, Beethovenovy nebo Dvořákovy hudby. Navždy se přede mnou zavře poslední komnata.

Možná řada lidí odešla právě kvůli obavám ze ztráty identity.
Možná. Můžeme dostat spoustu informací a nějak s nimi naložit, ale rozhodnout se musí každý sám. Člověk má svobodnou vůli, možnost volby. A udělat správné rozhodnutí - to je vůbec nejtěžší věc na světě.

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ