1
vyšlo 22. 12. 2003

Zpět na obsah         

Titulní rozhovor


"Jsem ještě větší blázen," odpovídá Ondřej Havelka na otázku, jak se změnil za tři roky od posledního rozhovoru pro Týdeník RozhlasOndřej Havelka:
ALL THAT JAZZ!

Poslední rozhovor v Týdeníku Rozhlas s vámi vyšel zhruba před třemi lety. Co se od doby u vás změnilo, co je nového?
Míníte lehkou referenci o postupujících artrózách, sklerózách a podobných jiných psychózách či výčet zapomenutelných děl, která Mistr nakladl a sám už ani neví kam? Ne, když tak o tom přemýšlím, řekl bych toto: za ty tři roky jsme s kapelou nacvičili tři nové programy, čímž se nechlubím, to považuju vlastně za povinnost vůči našemu věrnému publiku. Ale stala se a děje se mi taková věc: když tak vymýšlím nová témata a pátrám po nových zajímavých kusech, probírám se desítkami, možná stovkami písniček, objevuji tituly nebo orchestry dobré, výborné, úžasné, ale taky naprosto příšerné, zjišťuji, že se čím dál víc do té hudby zamilovávám. Nechci, aby to znělo nějak exaltovaně, ale fakt je to tak. Některé jazzové či swingové kapely, někteří muzikanti hráli naprosto fascinujícím způsobem. Takže změna po třech letech? Jsem ještě větší blázen.

V tom rozhovoru jste se nazval "nemožným pomalíkem". Čím to, proč jím jste?
Zkrátka mám takovou náturu.

to pro váš život víc pozitiv či negativ?
Myslím, že je to vlastnost nepříliš vhodná. Pomalu se rozhoduji, pomalu se pohybuji, takže chodím pozdě. Musím vybudit 200% energie, abych působil jako běžně svižný swingový entertainer. Když jsem se jako student DAMU poprvé při hodině herectví viděl na videozáznamu, nechápal jsem, kdo je ta příšerná mátoha a okamžitě jsem chtěl školu opustit. Snad jedinou výhodu my pomalejší jedinci máme. Umíme rozjímat a snít. A snění v bdělém stavu je vždycky počátkem tvorby. A ještě jednu kladnou stránku ta moje nátura možná má - když pro něco vzplanu, nevyhořím hned. Planu zvolna, jistě a furt.

Dvacátá a třicátá léta minulého století, to byla doba značně pomalejší, než je ta dnešní. I proto jste si ji oblíbil? Čím vás vlastně tolik vábí?
Možná se skutečně tak nespěchalo. Mám rád veškerou kulturu tohoto období, ale fakt je, že mnou cloumá hlavně díky hudbě. Ta nápaditost, hravost, bohatost harmonií, ten strhující rytmus! To není exaktní puls vyrobený computerem, to je to omamné pumpování, které dokážou vytvářet hodně talentovaní muzikanti. Navíc naléhavost jazzu a swingu nepochází z hlasitosti, ale z energie sálající z muzikantských individualit.

V jednom rozhovoru jste o sobě prozradil, že jste staromilec. Na webové stránce vaší kapely používáte i archaického pravopisu. Z formulací jako: "Orkestr se specializuje především na koncertní show, ale hraje též v jazzových klubech a tančírnách... Výběr nejhezčích a nejúspěšnějších kousků současného i nedávného repertoiru... Pravdivá líčení, citová pohnutí, hudební i fyskulturní ekvilibristika..." na člověka příjemně dýchá zašlý půvab starých časů. Kam vaše staromilství zachází?
Při jednom rozhovoru ve slovenské televizi se mě Milan Lasica zeptal, když tak obdivuji staré časy, jestli mám i manželku z dvacátých let?.. Je to hra. Snažíme se o autentickou interpretaci jazzu a swingu dvacátých a třicátých let a tak chci být důsledný ve všem, co s tím souvisí. Jednou jsem si na obálku našeho gershwinovského alba vymyslel fotomontáž, na které měl být Gershwin u piána a já. Tak jsme z fotografem Zdeňkem Vávrou udělali mou fotku a napodobili atmosféru z fotografie velkého George. Pak mě mnozí peskovali, že ta moje fotka je špatná, že tam mám hrozně špatné, tvrdé světlo. Jenomže přesně takové blbé světlo měl na fotce i Gershwin a ta fotomontáž vypadá naprosto přesvědčivě. Zdeněk Vávra to udělal skvěle.

Jste přítelem autentické interpretace. Proč? Jaké výhody a nevýhody?
Skladatelé v kterémkoliv historickém období psali pro konkrétní ansámbly, vycházeli z možností tehdejších nástrojů. A to nemyslím v negativním smyslu. Nikdy bychom nedocílili měkkého a ohebného zvuku saxofonové sekce, kdybychom nepoužívali staré saxofony. Takže už jen z piety vůči autorům a také proto, abychom dokázali docílit nejjemnějších detailů a fines, bez nichž by jejich hudba byla polovičatá, je dobré vracet se k starému instrumentáři a dobovým interpretačním stylům. Z pohledu chytrého interpreta a vnímavého posluchače má autentická interpretace jenom samé výhody.

Používáte jisté jevištní stylizace. Na jevišti jste schopen značné sebeironie, snad i klaunství. Přenášíte si něco z toho i do civilu?
Snažím se, ale je to těžká věc. Aby člověk na jevišti působil uvolněně, lehce, easy, tedy že mu jde všechno snadno, musí investovat spoustu práce do přípravy, tréninku, přemýšlení. A to s sebou přináší únavu, starosti.

Jaké vaše profese stinné stránky?
Člověk je často mimo domov, nemá moc soukromí, nezbývá mu dost volného času na rodinu, na relaxaci, na zábavu. Ale o tom se nebavme. Mým posláním na tomto světě je, aby lidé v publiku měli radost. Když se mi to daří, mám z toho radost i já. A za to člověk musí zaplatit nějakou daň.

Máte na jevišti trému?
Mívám trému, ale jen při velkých koncertech nebo v televizi nebo před premiérou nového programu. Ale snažím se být připraven tak, aby to nebyla tréma destruktivní, která podle mé zkušenosti pochází ze špatného svědomí, z neznalosti. Naopak taková ta zdravá tréma vybudí člověka k vyšší koncentraci a lepšímu výkonu. Ale většinou se před lidi těším.

Jak široké je vaše rozpětí v hudebních žánrech? Od stylu první poloviny minulého století k horňácké muzice je dost daleko, nebo ne?
Není. Pokud má zábavná hudba pro lidi v sobě blues. A musím říct, že právě na Horňácku jsem pár opravdových bluesmanů potkal.

A co takzvaná vážná hudba nebo současná pop-music? Máte nějaké oblíbené období nebo styl?
Když je jakákoliv dobrá hudba navíc posvěcena interpretací skvělého orchestru nebo sólisty, je to vždycky zážitek. Z klasické hudby zas nejvíc tíhnu k první polovině dvacátého století - Stravinskij, Šostakovič, Prokofjev, Honegger, Martinů, Janáček.

Často jste se obracel k dětským divákům a posluchačům. Nelze opomenout vaše role v mnoha pohádkách, televizní Kabarety nebo rozhlasový Expres do dějin jazzu a populární hudby. Co vás na této práci zajímá, máte v další plány?
Už před časem jsem o tom kdesi mluvil a přiznal se, že jsem se za bolševika s velkou radostí uchýlil k tvorbě pro děti, protože tam byl člověk částečně v závětří. V pohádkách politika nebyla. Byla to krásná práce, ale teď, když mne nic neomezuje, vymýšlím a dělám věci pro dospělé. Ale co není, může být.

Jaký vztah máte k šoubyznysu a ke komerci? Vím, že se nerad objevujete ve velkých komerčních estrádách. Berete snad slávu za polní trávu?
Vše je otázkou míry vkusu, kterou si člověk určí a za kterou už nehodlá jít. Ale aby člověk ve světě šoubyznysu vůbec přežil, musí aspoň některé zákonitosti respektovat. Například je dnes vlastně nutné objevovat se v televizi, protože průměrný koncertní divák jde hlavně na toho, koho zná z televize. Je to smutný fakt, vzhledem k tomu, že kultura televize všude ve světě zoufale upadá.

Neodpustím si otázku: Kdo vymyslel tu úžasnou blbinu, na kterou se na vašich koncertech vždycky těším s téměř dětskou radosti, tedy: jak hrát na housle na všechny čtyři struny zároveň?
Tenhle trik s rozebraným smyčcem a žíněmi přehozenými přes struny používali už staří hudební klauni. Ale k jazzové dokonalosti jej dovedl geniální houslista Joe Venuti.

Trávíte hodně času v cizině. Jak vás tam přijímají, jak se vám tam právě teď daří?
Řekl bych, že reakce publika jsou všude ve světě podobné. Všichni mají v uchu zvuky, které se linuly ze starých nahrávek nebo starých filmů, a když pak takové zvuky uslyší od nás z jeviště, jsou příjemně překvapeni. A když nám to třeba i začne šlapat, tak jsme hned spolu na jedné lodi.

Několik profesí, které zvládáte, naznačuje, že jste "renesanční člověk": herec, zpěvák, tanečník, stepař, scenárista a režisér televizní i divadelní. V publikaci Kdo je kdo o sobě říkáte, že vaše zájmy jsou "to, co právě děláte a golf". Tedy: jaké jsou právě teď vaše zájmy?
Teď jsme právě připravili a hrajeme nové koncertní show. Nevím jak je to možné, ale mnoho kluků z našeho orchestru podlehlo mému nadšení a taky nadšení našeho kapelníka Petra Tichého a vrhlo se do práce s nečekanou vervou a to je velké potěšení. Vlastně vím, co to způsobilo: ALL THAT JAZZ!

Co prozradíte o svém novém program, ve kterém spolu s Melody Makers "sladce i žhavě zahrajete a vstoupíte do našich srdcí"?
Program je věnován hlavně stému výročí narození skvělého jazzového zpěváka Binga Crosbyho, kterého velice obdivuji a vždycky, když jsem tázán, kdo je mým vzorem v americké muzice, uvádím právě jeho. Byl fakt úžasný! Z některých jeho nahrávek jsem naprosto odvázaný a tak doufám, že se nám nadšení podaří předat i posluchačům. Mimochodem on byl také prvním a jedinečným interpretem slavných White Christmas - Bílých Vánoc. Takže tahle legendární písnička v programu zazní také.

JITKA ŠKÁPÍKOVÁ

Foto JARKA ŠNAJBERKOVÁ